Články Jakuba Hučína

Články z Psychologie dnes

Proč mi ubližuješ?

Úzký kruh rodiny a intimní vztahy ještě nemusí zaručovat pohodu a bezpečí. Domácí násilí se vyskytuje v rodinách napříč celou společností. Nemá na ně vliv vzdělání, náboženská orientace, věk ani sociální původ.

Po svatbě to začalo. Když jsem manželovi vytkla jeho pozdní příchody z hospody, začal mi sprostě nadávat a později mě začal i bít. Byla jsem zmatená, nerozuměla jsem tomu. Na jaře mě jednou strčil tak, že jsem narazila hlavou na roh a na chvíli ztratila vědomí. Zanedlouho, asi za dva měsíce, mi při jedné hádce zlomil prst na ruce. Ale já řekla lékaři, že jsem upadla. Čekala jsem za to od manžela aspoň trochu vděku. On ale necítil žádnou vinu. Později mu vadilo vše. Pohádali jsme se, vyčetl mi všechno možné, pak mi dal pěstí do obličeje, nakopl mne, smýkal se mnou a plival mi do obličeje. Ve vzteku rozbil dveře. Pak odjel do hospody. Hned další den jsem vše oznámila na policii. Měla jsem z toho smíšené pocity. Nejdříve jsem si říkala, že jsem udala vlastního manžela. Ale cítila jsem, že mi spadl kámen se srdce.

I přes pokrok naší civilizace nejsou podobné situace v rodinách nijak výjimečné. Výzkumy ukazují, že fenomén domácího násilí je velmi rozšířený v celé západní kultuře. Podle některých psychologů a viktimologů se jedná dokonce o nejrozšířenější formu násilí vůbec. Má nejčastěji formu opakovaného ponižování, zesměšňování, kritizování, ekonomického a psychického vydírání, vyhrožování tělesným ublížením a jiného fyzického násilí včetně znásilnění. Výhradně sexuální násilí je ale zastoupeno spíše výjimečně. Součástí psychického týrání je i odmítání komunikace, citový chlad a nevšímavost.

Pavoučí síť násilné komunikace

O původu a příčinách domácího násilí psychologie stále diskutuje. Podle výpovědí žen, které se staly terčem domácího násilí, spočívá hlavní příčina násilného chování partnera v jeho povahovém a osobnostním založení. „Lidé dopouštějící se násilí a zneužívání druhých jsou většinou impulzivní, nezralí, se sklony k depresi,“ uvádí psycholožka Lenka Gazdová, která se problematikou domácího násilí zabývá. „Přikláním se k názoru, že násilí, ať už fyzické, sexuální či citové, je výsledkem interakce v rámci systému, který zřídkakdy nabízí alternativní řešení či možnost násilí zabrzdit, například ve společenském kontextu u nezaměstnaných nebo u jedinců, kteří byli sami týráni v dětství. Ale i u jedinců týraných v dětství nemusí v dospělosti dojít k tomu, že by týrali své potomky, byť riziko je asi tři až pětkrát vyšší. Mnohdy stačí, když tyto děti zažijí nějaký pozitivní vztah mimo rodinu, třeba s učitelem nebo trenérem. Zrovna tak neznamená, že každý nezaměstnaný bude týrat své děti.“ K poznávání příčin násilného a asociálního chování přispívají v poslední době významně i výzkumy genetické zátěže agresorů.

Mezi rizikové faktory umožňující rozvoj domácího násilí patří podle prezidentky Bílého kruhu bezpečí Petry Vitoušové zejména předchozí domácí útok, odluka oběti od násilného partnera, nerovnost pohlaví a mládí oběti, etnická otázka či kriminální kariéra agresora. V případě agresivní psychopatie se násilník chová agresivně bez jakéhokoli pocitu viny ve všech svých vztazích. Kolem tří čtvrtin obětí domácího násilí mezi ženami se však zmiňuje o dvou vzorcích chování svého partnera – na veřejnosti se ke svému okolí včetně partnerky chová přátelsky a laskavě, ale v soukromí beze svědků volí hrubou a ponižující komunikaci. Tento fakt tak znesnadňuje pozici oběti, která se bojí, že ji okolí neuvěří a zůstává proto pod vlivem agresora.

Francouzská psychiatrička, psychoanalytička a rodinná terapeutka Marie-France Hirigoyen mluví o agresorovi jako o narcistickém jedinci, který sám špatně snáší neúspěch a pocit vlastní malé hodnoty. Proto se snaží prostřednictvím různých destabilizačních technik, jako jsou slovní narážky, lži a ponižování zvýšit vlastní sebevědomí a vyhnout se vnitřnímu konfliktu a nejistotě. Přenáší na svou oběť odpovědnost za to, co sám nedokáže a promítá si svou vlastní nejistotu a neschopnost do oběti. Agresivní chování se objevuje v okamžiku, kdy má přijmout svůj díl odpovědnosti, což pro něj může být zdrojem nejistoty. Agrese ho od vnitřní nejistoty odvádí. Proto své chování nikdy nezpochybňuje, a působí tak jako silná a fascinující osobnost, jíž je těžké se postavit. Rozhodný a tvrdý postoj je navíc podporovaný společenskou představou o úspěšném a výkonném jedinci, který je vůči sobě i vůči svému okolí nesmlouvavý.

Ve svém chování vytváří ke své oběti ambivalentní vztah. Na jednu stranu se snaží udržet svou oběť v závislosti, na druhou stranu se bojí zejména citového přiblížení a dává okázale najevo svou nelásku. Přitom má strach, aby jej oběť neopustila. V první fázi manipulativní komunikace se proto agresor snaží oběť destabilizovat a zároveň ji připoutat k sobě. Paralyzuje partnera tím, že ho zatlačí do nejasného a nejistého postavení a zamlženou a nejasnou komunikací se snaží bránit oběti v tom, aby začala o zhoubnosti agresivní komunikace přemýšlet. Nepřímým vyjadřováním neúcty donutí oběť chovat se jinak, než to odpovídá její povaze, zbavuje ji schopnosti obrany i kritického myšlení. Tak ničí její jedinečnost a oběť snáze přijímá jeho myšlenky. Oběť má potíže se soustředit, přestává se chovat přirozeně, stěžuje si, dostává se do konfliktů i s ostatními lidmi, kteří ji také začínají hodnotit negativně a postupně ji izolují. „I když jsem předtím neměla nikdy problémy komunikovat s přáteli a známými, začala jsem na jakoukoli jejich poznámku reagovat podrážděně, zapomínala jsem, co jsem slíbila, měla jsem pocit, jako kdyby za mě jednal někdo jiný, až si ostatní začali myslet, že jsem blázen,“ uvádí jedna z obětí. Agresor se naproti tomu projevuje velmi klidně a rozvážně, což umocňuje klamné zdání okolí, že je problém pouze na straně oběti.

K destabilizačním technikám manipulující komunikace patří v této první fázi domácího násilí znesnadňování přístupu oběti k jasným informacím, takzvaná black-out komunikace. Agresor při ní odmítá přímou komunikaci s obětí. Verbální komunikace se z jeho strany omezuje pouze na destabilizující poznámky, k nimž mohou kromě ponižování a zesměšňování patřit i zesměšňující přezdívky zaměřené na slabá místa oběti, jako je tělesný handicap. Agresor se vyhýbá dialogu, odmítá vysvětlení, a vše tak zůstává jen v náznacích. Trvale stírá hranici mezi pravdou a lží, nedokončuje věty a obsah jeho řeči je mlhavý, aby vždy mohl říci, že nic takového nikdy netvrdil. Násilník je posedlý hledáním chyb a nedostatků v chování oběti a vědomě či podvědomě sám vytváří stále více situací, ve kterých nachází oprávněnost pro nové útoky.

Jak se oběť cítí

V první fázi domácího násilí je oběť zcela ochromena. Ženy, které se staly cílem psychického násilí uvádějí, že nebyly schopné se na nic soustředit, měly zcela prázdnou hlavu a cítily se naprosto zmatené. Nejzávažnějším faktem při psychickém nátlaku je u domácího násilí úzká vazba mezi obětí a agresorem. Oběť má dojem, že může situaci změnit, když se bude více přizpůsobovat přání agresora. Tak vynakládá obrovské úsilí na to, aby byl agresor spokojen, dostává se do kolotoče nesmírného stresu, který ji postupně zcela vyčerpá. Spouštěčem násilného chování agresora přitom není chování oběti, ale její existence.

Nejvíce stresu přinášejí situace, kdy si sama oběť není jistá, zda za jednání agresora skutečně není odpovědná a zda jej oprávněně nevyvolává. „Oběti se většinou stydí, často obviňují samy sebe, že za situaci mohou a pachatel je vlastně v právu, popřípadě ospravedlňují pachatele jako člověka, který měl důvod k tomu, aby je napadl. Ujišťují samy sebe, že se to už víckrát nestane, i když se to opakuje stále znovu a znovu,“ dodává Lenka Gazdová. Oběť navíc pochybuje, zda si vše nevymýšlí, protože násilí někdy vypadá jen jako neškodné drobné narážky, jež ale dohromady vytvářejí ničivý proces. Proto je také pro posouzení situace důležitá přítomnost nezávislého svědka, který by dokázal odhalit manipulující chování agresora.

Ačkoli výzkumy ukazují, že neexistuje typická oběť domácího násilí, je pro manipulaci agresorem nejvhodnější svědomitá osoba s nižším sebevědomím a se sklonem k sebeobviňování, tedy takzvaný predepresivní typ zdůrazňující řád v oblasti práce a sociálních vztahů. Takto disponovaná osoba se ráda obětuje, naopak nerada přijímá službu a má někdy naivně a důvěřivě dojem, že pokud agresorovi své prožívání vysvětlí, pochopí to. „Většinou jsou mezi oběťmi lidé s nižším vzděláním a z nižších sociálních vrstev. Existuje však možnost, že ve středoškolském a vysokoškolském prostředí bude domácí násilí dobře chráněným rodinným tabu, proto často tyto případy nevyplynou na povrch,“ říká Lenka Gazdová. „Podle našich zkušeností nesouvisí přítomnost domácího násilí nijak s dosaženým vzděláním oběti. Celá polovina klientek Bílého kruhu bezpečí, které se svěřily s problémem domácího násilí, mělo alespoň středoškolské vzdělání,“ doplňuje Petra Vitoušová. „Z hlediska vzdělání lze vysledovat odlišné chování u vysokoškolsky vzdělaných obětí. První výbuch násilí nepodceňují a začnou ihned hledat pomoc u odborníků. Nestydí se problém přiznat a ptát se na radu.“

Řada obětí svou situaci zpočátku tají. „Mnohdy jim to trvá i léta, než se rozhodnou s věcí něco udělat a v mnoha případech to nejsou ani samy oběti, ale někdo z okolí, kdo se jim snaží pomoci, někdy se sama oběť stane pachatelem násilného trestného činu, protože agresora zavraždí,“ říká Lenka Gazdová. Jakákoli agresivní obrana proti násilí je však ze strany oběti většinou velmi obtížná. Obvykle se výbuch hněvu setkává s chladem agresora, který jej použije k další viktimizaci a přenesení pocitu viny za konflikt na oběť. Oběť se pro agresora stává věcí, tak se ho její utrpení netýká. Hněv oběti se postupně přetváří do úzkosti. Narůstající stres a postupné vyčerpání se začne projevovat i na tělesné rovině. Začnou se objevovat psychosomatické poruchy, nejčastěji žaludeční potíže, kardiovaskulární problémy nebo kožní onemocnění, jako je ekzém. U oběti se rozvíjí generalizovaná úzkostná porucha a deprese. V této situaci si již oběť nemůže pomoci sama. Násilí i přes její veškerou snahu neslábne, ale naopak se stupňuje. Vyčerpání z neustálého stresu může být přitom způsobeno spíše než dramatičností situace pocitem bezmoci. Oběť je bez energie a žije v trvalé úzkosti. „Kdybych si mohla vybrat mezi tělesným a slovním týráním, vybrala bych si bití,“ uvedla jedna z obětí. „Po něm zůstanou alespoň viditelné následky, máte důkaz a lidé vás možná politují. Slovní týrání vás může dovést na pokraj šílenství, ale nikdo vám neuvěří, protože rány nejsou vidět. Žijete v permanentní hrůze, kdy klapnou dveře a partner se vrátí domů.“

Protože se u oběti jedná o opakované a mnohočetné násilí, je pravděpodobné, že se u ní rozvinou příznaky posttraumatické stresové poruchy. Ty se někdy mohou objevovat ve formě opožděných psychosomatických obtíží nebo flashbacku i dlouho po vyřešení problému. Častou obranou, po níž oběť sáhne, aby dokázala pod tlakem násilí žít, je disociace. Oddělí snesitelné prožívání od nesnesitelného, to odfiltruje a zapomíná, aby se alespoň částečně mohla chránit před vnitřní bolestí. Ne zřídkakdy obrátí oběť svou agresi proti sobě a rozhodne se uniknout nesnesitelnému tlaku sebevraždou.

Konečně střet

Vzepření se násilí nebo pokus odejít může agresora přivést ke zjevnému násilí. Agresor propadne panice a zuřivosti, snaží se vystupňovat provokace, aby se oběť dopustila chyby. Při rozchodu vyvolává pocit, že byl obětí opuštěn, a tak se snaží znásobit její vinu. Pokud se oběti podaří uniknout, násilí se často nezbaví. Agresor udržuje svůj vliv nad obětí prostřednictvím vazeb, které má ještě k dispozici. „Oba jsou emocionálně, ekonomicky a majetkově navzájem provázáni, sdílejí zpravidla jeden byt,“ uvádí Petra Vitoušová. Rozvodové procesy se neustále protahují a oběť je ve snaze neúnosný stav co nejdříve ukončit ochotna i k velkým ústupkům. V rodinách, kde se ženy staly obětí domácího násilí, se druhotně stávají obětí i děti, které se staly svědky násilí. Prostřednictvím dětí si může vylévat zlost i oběť na agresora, děti se tak stávají terčem násilí určeného někomu jinému.

Intimní vazby mezi obětí a agresorem se paradoxně stávají také největší překážkou při hledání pomoci u domácího násilí. „Oběť má strach z jakýchkoliv důvodů opustit pachatele a domov, ve kterém s ním žije. Má pocit, že bez pachatele nemá šanci přežít, i když objektivně pachatel nijak výrazně nepřispívá na domácnost, nepomáhá s dětmi a ani s ničím dalším a spíše je sám pro rodinu zátěží,“ potvrzuje Lenka Gazdová. Blízké vztahy blokují také ochotu oběti oznamovat násilí policii nebo okolí a i v případě zjevného trestného činu se oběť brání spolupráci s policií a soudy a nezřídka se nakonec vrací zpět k násilníkovi. Vyšetření násilí tak vůbec neproběhne, protože podle našeho právního řádu musí v případě příbuzenského vztahu oběti s násilníkem dát oběť se stíháním agresora souhlas. Je-li ale agresor většinou stíhán na svobodě a oběť se musí vrátit do společné domácnosti, často po vypovězení zážitku svůj souhlas odvolá. V takovém případě ovšem již nemůže vyšetřování znovu obnovit.

Snaha řešit násilí v rodině pomocí právních prostředků se nesetkává u obětí s příliš kladnou odezvou také proto, že trestní stíhání vede nutně k rozpadu rodiny a k sekundární viktimizaci oběti, která je s násilím konfrontována v dalším vyšetřování a případně i soudním líčení. Uvalení vazby na pachatele řeší problém násilí pouze dočasně, stejně tak rozvod v případě, kdy manželé nemají dostatečné prostředky pro zajištění samostatného bydlení. Většina viktimologů se v současné době kloní spíše k neformálnímu řešení konfliktu za předpokladu, že se násilí podaří včas odhalit. Oběť si přeje spíše získat podporu a pomoc než potrestat pachatele násilí. Proto se v souvislosti s řešením domácího násilí dostávají do popředí poradenské instituce, které jsou schopné oběti zprostředkovat různé formy psychologické i právní pomoci. Domácího násilí se západní společnost zřejmě jen tak nezbaví. Tolerance k chování člověka a důraz na soukromí jej mohou naopak podporovat. Ovšem fakt, že se o něm ve společnosti i v médiích hovoří v posledních letech čím dál více, svědčí o tom, že jej na rozdíl od minulosti už nelze za zavřenými dveřmi bytů dále skrývat.

Výzkumy o domácím násilí

Podle empirických šetření postihuje domácí násilí asi 10 % partnerských vztahů. Některé výzkumné zprávy uvádějí podstatně vyšší výskyt. Zahraniční experti předpokládají, že domácí násilí postihuje 10 až 50 % partnerských vztahů. Tento poměrně velký interval závisí na tom, zda jsou počítány pouze ty nejtvrdší podoby domácího násilí či zda jsou brány v potaz i jeho měkčí polohy. Na jaře roku 1996 monitorovaly situaci v oblasti násilí v rodinách pražské manželské poradny. V prvním čtvrtletí vyhledalo pomoc v sedmi poradnách 1390 klientů, z toho 95 bylo obětí hrubého psychického a fyzického násilí v rodině. Všechny oběti byly ženy. Nejpočetnější skupina byla ve věku od 25 do 29 let. Ve třetině případů byl útočník pod vlivem alkoholu a ve 13 případech byla agrese partnerů oboustranná. Viktimizační studie z Velké Británie, Kanady a USA konstatují, že více než 80 % násilí mezi partnery představují útoky mužů proti ženám. Výzkum provedený v roce 1993 v Rakousku zjistil, že v 10 % případů jsou obětí domácího násilí muži. Přitom ve vztahu k mužům se jedná o ojedinělé použití násilí, zatímco ženy a děti jsou obětí násilí opakovaného, často trvajícího mnoho let. Britská studie z roku 1991 uvádí, že 14 % žen bylo svým manželem znásilněno, polovina z nich opakovaně. Od dubna roku 1992 monitoruje a analyzuje policie v regionu Centrálního Skotska (300 000 obyvatel) všechny ohlášené případy násilí v rodině. Zjistila, že v 99 % případech se jedná o násilí páchaném na ženě nebo dítěti. Chronické násilí v rodinách se často odehrává před zraky dětí (skotské statistiky uvádějí 66% případů), které si tyto vzory chování přenášejí do školy ve formě šikanování a do své dospělosti. Kanadská studie ukázala, že více než 60 % žen napadených svým partnerem bylo zraněno natolik vážně, že muselo vyhledat lékařskou pomoc. V USA je každý rok zabito svým manželem nebo druhem téměř 4000 žen. V Kanadě zemře rukou svých manželů nebo druhů ročně více než 100 žen. V Dánsku ke dvěma vraždám ze tří dojde v rodině. Podle statistických údajů z poraden BKB je nutno považovat násilí v partnerských vztazích v ČR spíše za častý jev. Z celkového počtu klientů BKB tvořily oběti domácího násilí v roce 2002 přibližně 37,9 %. Více nez ctvrtina respondentu výzkumu BKB se s domácím násilím setkala prímo, tedy jako svedek, obet nebo agresor. I v CR je typickým agresorem muz. Dalším typickým znakem domácího násilí v českých rodinách je asistence dětí. Pouze v 10 % vztahů zakalených domácím násilím nefigurují přítomné děti. V 90 % děti bývají přímými svědky násilných incidentů mezi rodiči anebo jsou s následky týrání matky konfrontovány takříkajíc mlčky a pokradmu, například registrují tělesná zranění matky či odezírají její psychické problémy jako strach, sklíčenost, překrucování toho, co se stalo (například když se matky ptají po původu jejích zranění). Podle materiálů Bílého kruhu bezpečí

Mýty o domácím násilí

Neměl bych se do toho plést. Není to moje věc.

Přesvědčení, že násilí v rodině je záležitostí soukromou, že si o ně oběť koleduje, že si ho žena zaslouží a dokonce má násilí ráda, je poměrně rozšířené.

Je to chyba oběti.

Obecný soud, že vina ve vztahových problémech není nikdy pouze na jedné straně. Jinak řečeno, záleží na obou partnerech, neboť agrese může být i vyprovokovaná. Situační agrese, jednotlivý incident ano. Domácí násilí je však natolik odlišným problémem, že se na něj předpoklad o vyprovokování nevztahuje.

Měla by ho opustit.

Moment vystoupení ze vztahu je pro oběť domácího násilí vždy kritický. Hrozba násilí se dramaticky zvyšuje právě v okamžiku, kdy oběť oznámí svůj úmysl odejít. Domácí agresor má pocit, že ztrácí kontrolu a moc, je zahnán do kouta, a proto bývá připraven zajít daleko. Mnoha obětem brání právě strach v tom, aby od svého trýznitele odešly.

Nevypadají jako agresor a oběť.

Domácí násilí má mnoho podob a postihuje partnerské a rodinné vztahy bez ohledu na materiální zázemí rodiny, na vzdělání či profesi jeho aktérů. Odehrává se i v tzv. lepších rodinách a mezi vzdělanými lidmi.

Týrá ji a bije, protože pije.

Alkohol sám v sobě není příčinou domácího násilí. Alkoholové opojení může zvýšit intenzitu útoku. Hlavní problém je v používání násilí. Podle materiálů Bílého kruhu bezpečí

Bílý kruh bezpečí

Sdružení dobrovolníků nabízející odbornou pomoc obětem násilných trestných činů. Psychologickou i právní pomoc nabízí v regionálních poradnách v Praze, Plzni, Pardubicích, Brně, Olomouci a Ostravě. Provozuje non-stop telefonickou linku DONA určenou obětem násilí (tel.: 251 511 313). Více informací se dozvíte na www.bkb.cz.

Zpět na články