Články Jakuba Hučína

Proč potřebujeme přírodu

Ubližujeme přírodě a příroda se brání, slyšíme na jedné straně. Nikoli, není třeba se ničeho obávat, změny v ekosystémech jsou v historii Země běžné, uklidňuje druhá strana.

Otázka vztahu člověka k přírodě a k životnímu prostředí se u nás stejně jako v ostatních rozvinutých zemích dostává stále častěji na pořad dne. Příčinou nejsou pouze občasné živelné katastrofy, jež jsme u nás zažili na vlastní kůži a o nichž se domníváme, že mohly vzniknout působením člověka na přírodu. Zdá se, že potřeba být obklopen přírodou patří ke spontánním a hlubokým lidským potřebám. Klasické výzkumy z osmdesátých let týkající se takzvaných „environmentálních preferencí“ neboli typů životního prostředí, které si člověk spontánně podle svých sympatií zvolí, ukázaly důležitost přírodního prostředí pro člověka bez ohledu na kulturu a věk. Pokusné osoby měly za úkol vybrat z předkládaných diapozitivů ten typ životního prostředí, který jim byl nejsympatičtější. Přesto, že řada z nich žila ve městech celý život, bez výjimky všichni sáhli po diapozitivu zachycujícím přírodní prostředí. Se stejnými výsledky se psychologové setkali i ve výzkumu přímo v terénu - v drtivé většině dává člověk přednost přírodnímu prostředí.

Důvody, proč člověk upřednostňuje přírodní prostředí, není zcela jasný. „Některé teorie vycházejí z environmentální estetiky,“ říká psycholog Marek Franěk. „Tvrdí, že přírodní prostředí má ideální estetické prvky a tyto prvky jsou spolu v dokonalém souladu, což je důležité zejména pro člověka žijícího v industriálním prostředí, které se skládá z mnoha naopak velmi málo sladěných prvků. Jiné teorie vycházejí z poznatku, že příroda a přírodní prostředí odpovídá svým komplexním uspořádáním potřebám člověka, není ani příliš mnoho ani příliš málo komplexní.“ I přes poměrně jednoznačnou odpověď upřednostňující přírodní prostředí se odpovědi dotazovaných lišily ve výběru typu krajiny a v míře její divokosti. „Při srovnání preferencí městských lidí a venkovanů v jednom holandském výzkumu se ukázalo, že venkované dávají přednost spíše kulturní krajině s lesy a loukami, na níž je vidět zásah člověka,“ říká Marek Franěk, „zatímco městský člověk si vybírá spíše divočejší krajinu.“ Jedním z důvodů může být větší míra nenasycenosti městského člověka přírodním prostředím, které v něm vyvolává až romantické představy o přírodě. Proto se častěji vydává na výlety do přírody a mezi městskými lidmi najdeme také více sympatizantů s hnutími na ochranu přírody. Podle výzkumů vesnický člověk volí méně často přírodu jako místo, v němž tráví svůj volný čas a kde relaxuje, než je tomu v případě člověka z města. Díky industrializaci a intenzivnímu hospodaření ale i vesnický člověk do značné míry ztratil kontakt s přírodou. Ta se dnes daleko spíše stala předmětem sloužícím k výrobě.

Ačkoli podobný výzkum u nás neproběhl, je možné výrazně horší vztah k okolnímu životnímu prostředí i k přírodě vypozorovat u velkého množství obyvatel zejména v českém pohraničí. Sem ovšem vstupuje kromě problematiky environmentálních preferencí i otázka identifikace těchto lidí, kteří sem byli v mnoha případech přesídleni po válce, s místem, v němž žijí, protože podobně negativní vztah můžeme u těchto lidí pozorovat i ve vztahu k městům, v nichž žijí.

Virtuální příroda

Že jsou představy městského člověka o přírodě spíše romantické svědčí i fakt, že se jeho environmentální preference změní v okamžiku, kdy si má vybírat prostředí, v němž by měl bydlet. Přestože stále vybírá spíše přírodní prostředí, je toto prostředí podstatně méně divoké. K podobné změně dochází i v okamžiku, kdy by ochrana přírody, s níž velké množství městských lidí sympatizuje, od nich žádala změnu životního stylu. Podle socioložky a bioložky Hany Librové není pojem dobrovolné skromnosti a zřeknutí se pohodlného a komfortního života člověku vlastní a změny v lidském chování mohou nastat až se změnou vnějších podmínek zapříčiněných nedostatkem surovin a nutících člověka k přizpůsobení jeho životního stylu.

I přes tyto výhrady k opravdovosti a upřímnosti postojů současného člověka k ochraně přírody se ale vztah člověka k přírodě posunul v hodnotových žebříčcích současného člověka výrazně výše. Mezinárodní výzkum zjišťující změny hodnotového uspořádání v industriální společnosti uskutečněný Holandsku, Norsku, Švédsku a USA se zaměřil na klíčovou otázku, zda je třeba chránit přírodu pro ni samu, či zda je na prvním místě zájem člověka, jemuž musí příroda sloužit. Na rozdíl od sedmdesátých let, kdy tento výzkum proběhl poprvé, dávalo podstatně více lidí důraz na ochranu přírody kvůli přírodě samé, přesto, že by tato ochrana měla přinést újmu člověku. Bohužel ani tento výzkum nevypovídá o množství lidí, kteří by dobrovolně souhlasili s vlastním omezením, pokud by to bylo v zájmu ochrany přírody.

Podle Marka Fraňka ale nelze jednoznačně říci, který typ lidí má k přírodě pozitivní a který naopak negativní vztah. Postoje k ochraně přírody se podle něj nekryjí ani s mírou altruismu nebo se vztahy k ostatním lidem. „Postoje k přírodě jsou velice strukturované a jdou napříč osobnostními typy lidí,“ říká. „Zjistilo se například, že egoističtější lidé jsou ochotnější se více angažovat v ekologických organizacích, pokud se problém ochrany životního prostředí týká jich samých nebo jejich blízkého prostředí. Podobně existuje řada lidí až extrémně ochotných chránit přírodu, kteří odmítají vidět zájmy společnosti a člověka. Jsou ochotni zachránit zvíře, ale ne člověka, který si to podle jejich mínění nezaslouží. Proto je v některých hnutích možné najít až jakousi ekospiritualitu používající metaforu Matky země a studium přírodních náboženství. Zdá se, že nejdůležitějším prvkem ovlivňujícím postoje člověka k přírodě je výchova a sociální tlaky, jimiž je obklopen. Z výzkumů zkoumajících motivaci lidí angažujících se v ekologických organizacích se například zjistilo, že se u těchto lidí kromě kognitivního zájmu o přírodu objevila i velice silná emocionální spřízněnost, která vzniká na základě vlastní pozitivní emocionální zkušenosti a prostřednictvím příjemných zážitků strávených v přírodě v dětství s rodiči nebo s přáteli. Tento vliv se ukázal i při studiu rozdílných environmentálních preferencí, kdy se ukázalo, že v mnoha případech člověk si člověk vybírá typ krajiny, kterou zná z dětství, v níž vyrůstal nebo kterou často navštěvoval. Na výchovu, jež by měla pozitivně ovlivnit postoje člověka k přírodě, se názory různí. „Podle jednoho názorového proudu je naprosto nejdůležitější, aby dítě bylo od nejranějšího věku co nejčastěji v přírodě, aby si takhle mohlo vytvořit k přírodě svůj vlastní vztah, který by nezkazilo ani prostředí konzumní společnosti,“ říká Marek Franěk. „Jiné přístupy zdůrazňují důležitost kontaktu s přírodou v období puberty, jiné dávají důraz na racionální výchovu, na předávání poznatků o fungování ekosystémů a škodlivosti vlivů některých lidských činností.“