Články Jakuba Hučína

Psychologie extrémismu

Nemine den, kdybychom nebyli svědky zpráv o akci některé extrémistické skupiny. Skinheads hajlují a provolávají nacistická hesla, anarchisté a ekologičtí aktivisté se připravují na svou další demonstraci proti globalizaci, sem tam probleskne zpráva o represivní akci, kterou provedla některá nábožensky nebo politicky laděná fundamentalistická skupina.

Všechny tyto akce, i když stojí často na úplně opačné pozici společenského nebo politického spektra, mají mnoho bodů, způsobů vyjadřování i chování společných, vyrůstají z podobného společenského podhoubí a mají společné psychologické kořeny.

Společenské příčiny extrémismu

S projevy společenského extrémismu se setkáme snad v každé době a v každé kultuře. Podle psychologa Milana Nakonečného se jedná o antropologickou konstantu. Jedná se podle něj o druh mentální dispozice, která je aktivována nespokojeností určitých lidí s určitými projevy společenského života. V různých oblastech mají tyto projevy trochu odlišné příčiny. Při bližším pohledu na typy společenského extrémismu v Evropě si můžeme všimnout pozoruhodného společného rysu - všechny nebo téměř všechny extrémistické skupiny jsou zaměřeny proti formě liberálně-demokratické kapitalistické společnosti. Každý z extrémistických projevů se zaměřuje na jinou oblast, kterou v této společnosti odmítá.

Extrémně pravicové skupiny kritizují „prohnilý“ systém západní demokracie, která není schopná účinně zasáhnout proti neřestem a slabostem ve společnosti. Kritizují příliv uprchlíků a příslušníků jiných etnických skupin, které tyto rozkladné tendence ve společnosti ještě podporují. Extrémně levicové skupiny naopak kritizují sociální nerovnost, rozdělení společnosti na bohaté, kteří se stávají ještě bohatší a chudé, kteří ještě více chudnou. Kritizují celé liberální prostředí, které umožňuje volné pole působnosti všudypřítomným nadnárodním firmám, kritizují existenci těch demokratických institucí, které takovým firmám umožňují existovat a prosperovat.

Aby západní demokratická společnost nepřišla zkrátka a aby na ní, pokud možno nezůstala ani nit suchá, do všeobecné kritiky zasáhne občas některá nábožensky orientovaná extrémistická skupina, která pro změnu kritizuje morální zkaženost společnosti, která relativizuje některé absolutní morální požadavky a svobodu jednotlivce povyšuje nad náboženský zákon. Všechny tyto a další projevy extrémismu nemohou přijít západní demokracii na jméno. Při bližším pohledu v nich nacházíme společný jmenovatel - frustrace a nejistota. „Jestli nezarazí ten nával barevných do Evropy, za chvíli tu nikdo nesežene žádnou práci,“ říká na adresu uprchlíků a přistěhovalců nezaměstnaný skinhead Petr. Zprávy o globálním oteplení a o znečištění životního prostředí zase nedají spát třiadvacetileté studentce Magdě. „Nemůžeme jen tak mlčet a dívat se, jak se blížíme ke katastrofě a jak k tomu ještě Světová banka dopomáhá,“ říká.

Společnost s těmito problémy podle nich nedělá vůbec nic. Zatímco Petr obviňuje politiky z krátkozrakosti a z neschopnosti, Magda vidí důvody v působení lobbystických skupin a v úplatnosti politiků. „Nejen, že s tím nejsou schopni nic dělat, ale oni ani nechtějí, jenom kecají o nějakých nesmyslech, které nikoho nezajímají“ říká Petr „Každý má své koryto, nebude to ale dlouho trvat a všichni o něj přijdou. Chce to silnou ruku,“ varuje. Ani jeden z nich nevidí, podobně jako ostatní příslušníci jejich skupin budoucnost růžově - nezaměstnanost, ekologický kolaps, vykořisťování. Tím vším je vinen liberalismus. Snad jediným útočištěm je jejich hnutí. Tam je možné udělat nějakou akci.

Nejistota a extrémní ideologie

Německý a italský fašismus reagoval na neutěšenou situaci ve společnosti podobným způsobem, jakým na něj reagují extrémistická hnutí dnes. Podle jednoho z ideových předchůdců fašismu, Gottfrieda Benna, pro kterého byl evropský život dvacátého století „hrůzným chaosem rozpadající se reality a převrácených hodnot“, je možné nalézt novou, pravou a čistší realitu pouze obtížnou „vnitřní cestou k tvůrčímu stavu, prvotním obrazům a mýtům“. „Kdybychom to vzali do ruky my, bylo by hned po problémech,“ říká Petr. „Společnost by zůstala bílá, Cikáni, barevní, Židi a homosexuálové by už nikomu nebrali práci.“

Mýtus ideální společnosti - čisté rasy, nového římského impéria, svatého společenství - provází všechny extrémistické skupiny. Fašismus byl pro nadšeného francouzského fašistu Roberta Brasillacha přímo „poezií“.Neuskutečnitelný sen o společnosti, která má určité potřebné prvky, aby v ní mohl znejistěný jedinec žít a být spokojen má ve fantazii svých tvůrců naprosto zřetelné a absolutní kontury. Jsou vyjadřovány v absolutizujících pojmech (stát, ctnost, svoboda) a hodnotových žebříčcích a nesnesou žádnou zpochybňující diskusi. Protože jsou extrémistické ideologie ve svém jádru vždy antiintelektualistické a převažuje u nich iracionální motivace, podobají se daleko více spíše náboženskému než filosofickému systému a přijímají spíše religiózně-idealistické pojetí života. Směřují k dosažení mytologicky pojatého společenského dobra, které se automaticky dostaví poté, co se podaří prosadit obrodné myšlenky hnutí a to třeba násilím.

Vysokému ideálu odpovídají v extrémistických ideologiích i vznešené symboly a hesla. Ušlechtilé myšlenky „služby národu“, „služby životu“ prosazují jejich hlasatelé násilím bez mrknutí oka, což je důsledek absence nebo potlačení jakéhokoli kritického uvažování, lépe řečeno - kritické uvažování bývá nasměrováno vždy pouze vně a nikdy dovnitř skupiny. „Pokusíme se jakýmikoli prostředky zabránit tomu, aby se v Praze v září sešel Mezinárodní měnový fond,“ říká Magda, „nemůžeme připustit, aby globalizace a zneužívání zemí třetího světa pokračovalo tímto tempem dál.“

Pro svůj „zoufalý boj za lepší zítřky“, který takové hnutí vede, je typické spiritualistické a heroicko-tragické vidění dějin („život není to, co je, nýbrž to, co má být...“ - Gentile). Příslušníci hnutí jsou povzbuzováni legendárními mytologizovanými příběhy z historie (Gorkého Člověk s hořícím srdcem, úderníci, vojevůdci, svatí mučedníci, kteří pro ideál obětovali svůj život), které mají za cíl vzbudit nadšení u příslušníků hnutí a připravit je na nezdar, se kterým se při realizaci svého mystického ideálu velice pravděpodobně setkají. Tyto příběhy tak preventivně působí proti zklamání svých členů, a hnutí se tak brání jejich ztrátě a odchodu z aktivního působení v hnutí.

Obětovat se absolutním představám ideální společnosti je pro některé krajní skupiny otázkou cti. Není-li nucen takový člověk kvůli absolutní myšlence obětovat život, je vyzýván k tomu, aby obětoval své pohodlí. Krajní poslušnost k oběti pro ideál vystihuje ve svém výroku jiný fašistický myslitel Ernst Jünger takto: „Nejdůležitější je obětovat se pro víru, bez ohledu na to, je-li tato víra správná nebo chybná“.

My a oni

Pro slovník extrémistických ideologií jsou kromě absolutizujících výrazů typické také zobecňující, nekonkrétní a antagonistické způsoby vyjadřování. „Všechno to tady stojí za..., každý na to kašle,“ nebere si servítky Petr. Současná situace je podle vidění těchto jedinců „jednoznačně špatná“. Jediným způsobem, jak dosáhnout toho, aby byla „dobrá“, je prosadit myšlenky hnutí. Neexistuje žádné kompromisní řešení. Ideologii je možné buď přijmout, anebo odmítnout. Postoj k ideologii rozděluje tak lidi do dvou táborů, které jsou antagonisticky označeny jako „my“ a „oni“, tábor dobra, spravedlnosti, poctivosti, upřímnosti, svatosti a tábor zla, podlosti, úplatnosti a pletichářství. Ti, kdo patří do prvého tábora, jsou přátelé, ostatní jsou nepřátelé.

Idea „nepřítele“ patří v extrémistických ideologiích k jedné z nejdůležitějších a vždy se vyskytujících myšlenek. Idea společného nepřítele má pro každé hnutí a každou skupinu vždy velice silnou integrující funkci. Členové skupiny spolu lépe spolupracují, musí-li společně čelit společné hrozbě zvenčí. Musí být vždy lehce identifikovatelný, aby bylo možné proti němu podniknout co nejpřímější akci. U mnoha extrémistických hnutí nemá nepřítel ani žádné skutečné rysy a někdy není ani zastoupen konkrétními lidmi. Proto je nutná konspirační teorie, často vyjádřená podobně tajemně a mysticky jako ostatní mýtické ideje hnutí. Nepřítelem se stávají členové imaginárního pokud možno světového spiknutí proti hnutí, kteří se pokoušejí hnutí zlikvidovat nebo v lepším případě alespoň zdiskreditovat a pošpinit.

V absolutních způsobech vyjadřování se i nepřítel stává absolutní hrozbou a hrozbou je už samotná jeho existence. Příslušníci hnutí jsou proto vedeni k totálnímu konfliktu, který může končit až likvidací nepřítele. „Už to, že tady Cikáni jsou, nám stačí,“ říká Petr, „ať táhnou, odkud přišli.“ Pro pravicová extrémistická hnutí je nepřítelem liberalistický postoj a demokratické zřízení, které působí svými institucemi „rozkladně“, je neefektivní a statické. Proto jedním z prvních činů fašismu bylo rozpuštění parlamentu a soustředění veškeré moci do rukou jednoho vůdce. Pravicový extrémismus se proto vždy bude stavět proti demokratickému uspořádání ve společnosti a bude tíhnout k diktátorskému režimu.

Podobně rozkladně jako liberalismus a demokracie působí na společnost podle těchto hnutí i přítomnost cizích kultur. Ty „oslabují“ národ, jeho ekonomiku, rozmělňují cizorodými prvky národní kulturu a podle teorie spiknutí čekají jen na vhodnou příležitost, aby mohly ovládnout celý národ. Rasistický podtext patří proto neoddělitelně k této krajně pravicové pozici. Hnutí je podle svého chápání vlastně „na stráži národa“, chce ho bránit a pro mnohé příslušníky takového hnutí je nepochopitelné, že tuto „péči“ a „ochranu“ národ odmítá.

Pokud se některému extrémistickému hnutí skutečně podaří realizovat své myšlenky a získá ve společnosti dostatečně silné pozice k tomu, aby mohl ovlivňovat společenskou situaci, jak se stalo například v případě fašismu nebo komunismu, brzy zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se nedaří realizovat vysněný ideál o lepší společnosti. Zákonitý nezdar není interpretován jako chyba myšlenky a nereálné ideologie, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele. Znovu tu máme konspirační teorii, znovu tu máme tajemného nepřítele, který odpovídá mytologickému zlu, které se snaží překazit za každou cenu dobrou věc. Na rozdíl od vnějšího nepřítele - cizí rasy, cizí kultury, ale také nadnárodních institucí nebo nezávislých médií, které lze zlikvidovat, je myšlenka působení vnitřního nepřítele nevyčerpatelná. Může jím být kdokoliv z příslušníků hnutí včetně těch vysoko postavených. Revoluce požírá své děti, je-li vedena extrémním hnutím hnaným neuskutečnitelným snem o lepší budoucnosti.

Nutkavé napětí, způsobené ostražitým bojem proti nepříteli, je odreagovatelné pouze v přímé akci. Extrémní hnutí dávají také přímé akci přednost před vyjednáváním a dohodou, už proto, že ve své perspektivě „všechno nebo nic“, je dosažení kompromisního řešení nereálné. Extrémní hnutí jsou obvykle značně mobilní a akceschopná. Jejich členové mají potřebu být v neustálé pohotovosti, vždy připraveni k akci. Podle povahy ideologie udržují svou fyzickou, psychickou nebo spirituální kondici neustálým tréninkem, jsou v neustálém vnitřním napětí a stresu, nedokáží relaxovat. Jejich fyzický nebo spirituální aktivismus nese zřetelné prvky neurotického chování.

Vůdce a mesiášské poslání

Tváří v tvář nezájmu okolní společnosti se skupina považuje za nositelku mesiášského poslání. Absolutní idea, absolutní nároky, absolutní boj proti nepříteli dává jedinci v extrémistické skupině možnost překonat pocit odcizení a naopak mu poskytuje ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Přináležitostí k takové skupině zažívá jedinec archaický pocit splynutí, zbavení se osobní odpovědnosti a legitimizace jakékoli činnosti, včetně činnosti násilné, která je vykonávána ve jménu ideálu. Hnutí poskytuje jedinci tolik potřebný pocit sebepotvrzení, který mu liberální společnost, které se může nyní beztrestně mstít, neposkytovala, dává prostor jeho frustrované touze po moci a ovládání okolí.

Přesto, že jedinec může tyto velice osobní pocity sounáležitosti zažívat, staví se extrémistické hnutí proti jakékoli individualitě. Absolutní je pouze idea, jedinec i skupina je pouze relativní. Vše běží bez problémů, pokud je jedinec ochoten se absolutní ideji přizpůsobovat a formovat podle jejích požadavků. V okamžiku, kdy se jedinec bude od ní nebo od její určité interpretace odlišovat, je buď označen za nepřítele a vyloučen - pravda je přece pouze jedna - případně likvidován, anebo je donucen k bezvýhradné konformitě. Třetí cesta není.

Velice častý, i když ne v každém extrémistickém hnutí vždy přítomný, prvek je přítomnost vůdcovského principu. Vůdce nebývá demokraticky zvolen, charismaticky se vynoří uprostřed lidu a je skupinou rozpoznán. Je personifikací absolutního ideálu, proto i všechna jeho rozhodnutí jsou absolutní, ostatním členům skupiny nezbývá než je bezvýhradně poslechnout. Vůdce „myslí za jedince, ví lépe, co jedinec potřebuje a po čem touží“. Tento princip vede opět ke konformismu a ke stádnímu následování výroků vůdce. Protože vůdce není volen, nemusí se ani své skupině za své činy nebo za svá rozhodnutí zodpovídat. Zodpovídá se „vyšší moci, osudu, dějinám, Bohu...“ Vůdce má za úkol také identifikovat a definovat nepřítele, k čemuž používá demagogické prostředky, které nepřipouštějí diskusi. „Nejsi tady od toho, abys myslel, ale abys dělal to, co chci, říká nám vždycky náš vůdce,“ potvrzuje Petr. Přítomnost vůdce má pro skupinu výrazně integrativní funkci a to nejen jako zosobnění ideálu. Jako charismatická osoba slouží jednotlivým členům skupiny jako velice vhodný objekt identifikace. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím je tato identifikace silnější. Jedinec má pocit jedinečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, ač vůdce sám tento vztah velice často ani nevnímá. Identifikační vzor vůdce, „který nikdy nespí a bdí nad svými věrnými“, vede k závislosti, bezvýhradné a fanatické oddanosti vůdci a všem jeho rozkazům.

Extrémismus je více než jen příslušnost k určité skupině. Daleko spíše se jedná o určité pojetí života a o postoj k člověku a ke společnosti. Má hluboké psychologické, ale také společenské příčiny, které za vhodných okolností spolu vytvoří třaskavou směs extrémního názoru a extrémistického způsobu chování. Pro svůj antiintelektualistický, iracionální a nekritický postoj nemá extrémismus obyčejně takový úspěch u jedinců, kteří jsou zaměřeni spíše racionálně. Zdá se, že lidé s mystizujícími sklony jsou naopak zranitelnější a k přijetí extrémních názorů náchylnější. Řadu postojů, které označujeme za extrémistické, najdeme i v běžné populaci a to i v populaci starší generace, jak je vidět z mnoha výzkumů veřejného mínění. Rozdíl mezi těmito jedinci a aktivními příslušníky extrémistických hnutí je pravděpodobně pouze ve stupni radikality ve vyjadřování tohoto postoje a také v nemalé míře v možnostech tento svůj radikální postoj vyjadřovat, které jsou u mladší generace přeci jen větší.

Jakub Hučín