Články Jakuba Hučína

Články z Psychologie dnes

Psychologie feminismu

Sexmise - svět bez mužů, v němž si ženy vystačí samy, jejich svět je harmoničtější, žijí spolu bez válek. Taková je představa některých extrémistických feministických postojů, podle nichž bývá celé feministické hnutí hodnoceno. Vyvolává obavy a odmítání mužské populace, jež tak paušálně celé hnutí zavrhuje.

Na druhé straně feminismus zastupuje požadavky žen, které se snaží získat rovné postavení ve společnosti, anebo se alespoň snaží najít odpověď na otázku, jakým způsobem vznikají rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti, mezi jejich psychikou, jaké existují rozdíly v chápání mužských a ženských rolí, jak se tyto rozdíly vytvořily a jak se v naší společnosti mění. Velmi široké spektrum problematiky studií muže a ženy, takzvaných gender studies do naší společnosti s otevřením se konfrontaci se západními trendy a hnutími inspirovanými bojem za lidská práva neodbytně patří. Ačkoli není z různých důvodů v Česku tak silné jako v některých zemích západní Evropy nebo USA, nelze jej pominout. Nemusíme souhlasit s feminismem, který je spíše světovým a ideologickým názorem, přesto je třeba respektovat a brát vážně studia humanitních věd týkající se mužských a ženských světů i všeho, čím se sobě podobají, anebo čím se od sebe odlišují.

Žena z pohledu muže

Řada disciplín zabývajících se společností a jejím fungováním se snaží definovat jednotlivé prvky, na jejichž základě společnost funguje, jako je například výběr práce, veřejná a politická angažovanost, morální chápání a jednání společnosti. Podle jejich závěrů se poté vytváří i pojem společenské normy a případných odchylek. Psychologie se do tohoto vysvětlování fungování společnosti zapojuje také. Pokud se budeme dívat pozorněji na vývoj názorů na společnost, zjistíme, že se mění podle společenského kontextu a perspektivy jejích pozorovatelů. Kategorie poznání a hodnocení jsou sociálně podmíněné. Každá z nich je ovlivněna systémem, v němž vzniká, proto nelze mluvit ani o zcela objektivním pohledu na skutečnost. Podíváme-li se blíže na systém společenských norem a ideálů, zjistíme, že většina z nich byla vytvořena z pohledu mužské perspektivy. Energický, dravý a soutěživý přístup k práci, časová disponibilita, vysoká schopnost nezávislého a jasného rozhodování, vysoká schopnost teoretického a abstraktního uvažování - to všechno charakterizuje zejména mužský svět. Je-li v roli pozorovatele žena, mění se podle profesorky na Harvardské univerzitě Carol Gilliganové výrazně perspektiva tohoto pohledu. Ženská perspektiva je výrazněji zaměřena na mezilidské vztahy a na konkrétní situace, které mohou tyto vztahy ovlivňovat. Tím se ovšem mění i pohled na smysl lidské existence, na chápání morálních postojů i na priority, podle nichž by měla být společnost utvářena.

Některé studie Carol Gilliganové ukazují, že ženy a dívky mohou mít problémy s přijetím převážně mužské perspektivy. Samy by se rozhodovaly jinak a dostávají se nezřídka do dilemat, zda uposlechnout obecně platné společenské normy, nebo se řídit svým svědomím či vnitřním hlasem. Odlišnost mužského a ženského vnímání ukázala Gilliganová na několika výzkumech, které se zabývaly rozdíly v chápání morálních postojů u mladých chlapců a dívek i u dospělých žen. Při pozorování hry chlapců a dívek se například ukázalo, že chlapci si raději hrají venku ve velkých skupinách, jejich hry mají soutěživý charakter a pevně daná pravidla. Dívky si raději hrají v intimnějších skupinách, jejich hra více rozvíjí empatii a senzitivitu a podřizují ji vztahům. Chlapci dokázali účinněji řešit spory, které během hry vznikly, pokud se spolu pohádaly dívky, hra obvykle skončila.

Gilliganová připisuje tyto rozdílné postoje odlišnému vývoji chlapce a dívky ve vztahu k matce. Zatímco chlapec je nucen dříve přerušit svůj intimní kontakt s matkou a při jeho výchově je důraz kladen na individuaci, dívky jsou díky nepřerušenému kontaktu s matkou daleko méně diferencovány a mají lépe vytvořený základ empatického vnímání vztahů. Chlapec prožívá svou maskulinitu jako separaci a individualizaci, dívka svou femininitu jako přimknutí se a zdůraznění vztahu. Ženy definují svou identitu prostřednictvím intimity a pečující vztahy. Jestliže proto vývojové teorie formulují osobnostní dozrávání jako postupnou separaci, jedná se o mužský pohled na psychický vývoj. U mužů identita předchází intimitě, muži poznávají okolí skrze sebe, u žen jde identita s intimitou ruku v ruce, žena se poznává skrze vztahy. Proto se muži více orientují na sociální pozici a úspěch dosažený v přímé soutěži je těší. Žena se více orientuje na vztahy, proto i úspěch, který zároveň znamenal neúspěch někoho jiného ženě přináší spíše úzkost.

Stejně tak je pro ženu obtížné vyhovět pojetí dospělosti jako schopnosti jasného, zodpovědného a individuálně odděleného rozhodování. Mužská morálka obecně platných práv a nevměšování se do práv druhých lidí je pro ženské pojetí příliš odtažitá. Ženská morálka je daleko více interpersonální, pravidla jsou podřízena vztahům a momentálnímu vztahovému kontextu. Jak se ukázalo při řešení tzv. Heinzova dilematu, chápou dívky morální konflikt spíše jako trhlinu ve vztazích, kterou je možné řešit opětným propojením těchto vztahů, na rozdíl od mužů, u nichž je morální konflikt spíše střetem mezi osobním svědomím a abstraktním morálním požadavkem. Místo morálky obecně platných morálních principů u ženy platí morálka péče. Ženy tak z pozice obecně přijímané vývojové teorie při zaujímání morálních postojů mohou opět působit zmateně, nesamostatně a málo nezávisle. Dospělý mužský postoj vůbec totiž nemusí odpovídat dospělému ženskému postoji a nutnost přizpůsobit se mužské definici kultury, která klade důraz na práva abstraktního jednotlivce místo osobní zodpovědnosti za konkrétní osoby může být pro ženu traumatizující.

Mužství a ženství jsou sociální konstrukty

Konstruktivistické proudy feministické psychologie a filosofie se ale nespokojují pouze s konstatováním, že kultura, společnost i žena sama je ve společnosti definována z pozice muže. Kladou si otázku, v čem odlišnost mezi chápáním maskulinity a femininity spočívá a jak vzniká. Polemizují s biologicky orientovanou psychologií a sociobiologií, která vidí rozdíly mezi muži a ženami, mezi jejich rolemi i mezi jejich chováním ve společnosti jako následek biologických rozdílů mezi pohlavími. Ačkoli jsou biologické rozdíly mezi muži a ženami naprosto zřejmé, neznamená to podle anglické socioložky Ann Oakleyové, že by rozdíly mezi mužským a ženským chování byly těmito biologickými rozdíly způsobené. Tato tvrzení se opírají o řadu etnologických výzkumů odlišných kultur, v nichž mají muži a ženy někdy zcela odlišné role ve společnosti, než na jaké jsme zvyklí ze západní kultury. V některých případech jsou tyto role opačné - muži pečují o domov a o děti, ženy se zabývají lovem nebo obchodem, v jiných případech rozdíly mezi mužskou a ženskou rolí ve společnosti téměř neexistuje. Tyto výzkumy, z nichž byla ovšem řada kritizována nebo zpochybněna pro svou neúplnost, docházejí k závěru, že formulace mužské a ženské role, tedy tzv. genderu, je dána především kulturou.

Jiné výzkumy ukázaly, že i v rámci jedné kultury se dané role mění. Evidentní rozdíly vidíme při srovnání současného modelu rodiny a mužských a ženských rolí se situací před několika desetiletími či staletími. Tyto rozdíly je ale možné vidět i v závislosti na dosaženém vzdělání. S délkou vzdělání roste u mužů míra vlastností, které jsou tradičně připisovány ženám, jako je citlivost a pečující postoje, a u žen naopak míra vlastností připisovaných tradičně spíše mužům, jako je snaha po sebeprosazení, samostatnost a nezávislost. Tyto výzkumy docházejí k tvrzení, že veškeré rozdíly mezi rolí muže a ženy vznikají během procesu socializace pod tlakem výchovy a očekávání okolí. Gender jako psychologicko-kulturně podmíněný termín může tak být na pohlaví, jakožto biologickém předpokladu, nezávislý. Makulinní a femininní chování se může vyskytovat u obou pohlaví. Genderovou identitu či psychosexuální orientaci nevytváří pohlaví, je to nezávislá proměnná, sociální konstrukt. Z tohoto hlediska jsou například transsexualita či homosexualita poruchy sociálně-kulturního osvojení genderové role a identity nezávislé na genech, zato však závislé na identifikaci s matkou a neschopnosti se od ní oddělit.

S tím nesouhlasí Michael Levin, který považuje za klíčovou genetickou podmíněnost rozdílů mezi muži a ženami. „I když se v západní společnosti budou ženy aktivněji podílet na mnoha oblastech společnosti, neznamená to, že by se mužům hodně přiblížily nebo dokonce vyrovnaly,“ tvrdí. „Úspěch v mimorodinných aktivitách není totiž v souladu s genetickou výbavou žen. Její významnou složkou je takzvaná hypergamie, tendence vybírat si muže s vyšším statusem, než mají samy, aby je a jejich děti ochránil a zaopatřil. Čím výše se žena vyšplhá v hierarchii, tím méně najde pro sebe přitažlivých mužů a tím méně bude muž ochoten vstoupit s ní do intimního svazku. Až ženy zjistí, že úspěch v kariéře je připravuje o manžela, děti a stabilní rodiny, budou se muset rozhodovat, čemu dát přednost. Geny si obvykle prosadí své. Feministky se tak stanou neatraktivní pro muže a přijdou tak o lásku a děti.“

Radikální postoj feminismu přirozeně vzbuzuje řadu polemik a v současné době není v širokém proudu feministické psychologie zdaleka nejsilnější. Ačkoli přetrvává otázka, zda jsou rozdíly v osobnosti ženy a muže vrozené nebo naučené i řada feministických psychologů a psycholožek se kloní k názoru, že nelze pominout ani jeden z faktorů, kdy určité genetické předpoklady jsou dále rozvíjeny či potlačovány vlivem výchovy a očekávání společnosti.

Kdo koho utiskuje

Ať už připustíme tvrzení, že rozdíly mezi muži a ženami jsou kulturně podmíněné, či zda s ním budeme polemizovat, nezbavíme se názoru feminismu, že mužská role je ve společnosti zvýhodněna, naopak ženská role a vše, co obsahuje, je méně prestižní a je ve více či méně zjevné nevýhodě - malá prestiž špatně placených pomáhajících profesí, jež jsou doménou žen, až o třetinu horší finanční podmínky při stejných pracovník úkolech, nízká společenská prestiž mateřství a péče o rodinu apod. Zajímavým způsobem dokumentují znevýhodnění ženské role i některá lingvistická studia.

Podle Michaela Levina však stížnosti feministek na nerovné příležitosti a na diskriminaci ve společnosti spíše souvisí se sklonem vinit jiné za své vlastní potíže, což je výsledkem pocitu křivdy a hněvu pocházejících z dětství. „Podle všeho je hněv feministek namířen na otce, postavu, jejíž dostatečný emocionální význam může vysvětlit hloubku a intenzitu této emoce. Tato hypotéza také vysvětluje nenávist feministek k jejich vlastní ženskosti. Nic jiného nemohlo vést k takové míře zlosti na muže a nenávisti k sobě, než dětství, v němž byla ženskost přehlédnuta a zůstala nepodepřena slabým neefektivním otcem, patrně v součinnosti s dominantní matkou. Zanedbání a nejistota vytvořily intenzivní pocity zklamání, které se přetavily do odporu a do touhy pomstít se muži, jenž takto zklamal budoucí feministku,“ říká. Podle jeho názoru upozorňují někteří psychoanalytici na emoční tón feminismu, připomínající adolescentní strach z přechodu do ženství. Nenávist k sobě samé se promítá do společnosti a vznikne tak přesvědčení, že společnost nenávidí ženy.

Jiní kritici feminismu poukazují na fakt, že v některých postojích a požadavcích společnosti jsou naopak diskriminováni muži, jako je třeba požadavek na povinné plnění základní vojenské služby nebo postup soudu při svěřování dítěte v rámci rozvodového řízení. Přitom jsou podle sexuologa Jaroslava Zvěřiny muži zranitelnější a mnohem hůře snášejí sociální izolaci. V případě rozvodu se častěji ocitnou bez bytu, bez dětí, bez perspektivy a mnohdy i bez peněz.

Otázka mužských a ženských rolí i rovnoprávnosti mužů a žen zůstane pravděpodobně ve společnosti ještě dlouho předmětem diskuse odborníků i laiků. Zdá se, že nebude jednoduchá, protože se dotýká samotného jádra osobní identity každého člověka a pokud se budou muži či ženy v této diskusi cítit znejistěni v této své osobní identitě, budou vznikat další zjednodušující a extrémní názory, které můžeme v současné době sledovat na obou stranách barikády. Zatím není ani na straně odborníků příliš mnoho těch, kteří by byli ochotni bojovou linii překročit v míru. Čím to je?

Heinzovo dilema

Lawrence Kohlberg měřil morální vývoj v adolescenci tak, že předestřel jedenáctiletým dětem, chlapcům a dívkám konflikt mezi morálními normami a poté zkoumal logiku jeho rozřešení. V tomto dilematu si muž jménem Heinz nemůže dovolit koupit drahý lék a zvažuje, zda jej má ukrást, aby zachránil život své ženě. Chlapci se k dilematu staví poměrně jednoznačně s tím, že by Heinz lék ukrást měl, protože život je důležitější než společenské normy. Dívky ve svém postoji byly daleko méně jednoznačné, uvažovaly například, co by se stalo, pokud by byl Heinz přistižen a navrhovaly, zda by se Heinz nemohl s lékárníkem domluvit, a tak respektovat jak vztah ke své ženě, tak i k lékárníkovi.

Podle Gilliganová, C. (2001). Jiným hlasem. Praha: Portál.

Feminismus v jazyce (PhDr. Jana Valdrová, lingvistka)

Feministická, nebo dnes také genderová lingvistika analyzuje postavení genderu v jazyce, který je hlavním nástrojem socializace, a nabízí alternativní řešení tam, kde shledala asymetrie na úkor jednoho pohlaví, obvykle ženského. Z analýzy českého jazyka je zřejmé, že muži vštípili ženám určité mluvní chování, jež je odkazuje do role „té druhé“ v komunikaci a podstatně omezuje jejich možnosti. Lingvistická studia v Česku genderový výzkum jazyka víceméně ignorují a odmítají reformní snahy. Dlouho nebyla cizinkám umožněna volba mezi přechýleným a nepřechýleným tvarem jejich příjmení. Takzvané generické maskulinum podle českých mluvnic zastupuje obě pohlaví, ačkoliv si pod formulací „přijmeme dynamického mladého právníka“ představíme v drtivé většině muže. Když se dotážeme jazykové poradny, zda je možné používat tvar „hostka“, dozvíme se, že Slovník spisovného jazyka českého jej neobsahuje.

Mužská měřítka potvrzujeme i užíváním rodinného stříbra jazyka - frazeologismů. „Zachovat se jako chlap“, „vzmužit se“ a podobně musí leckdy i žena, chce-li obstát. Muž v zástěře je „kuchyňka“, jakkoli mladé ženy uznávají, že o domácí práce je třeba se dělit. Pořekadlo „za vším hledej ženu“ činí z muže loutky bez odpovědnosti, ženy údajně „nevědí, co chtějí“, a nazvat ty rozhodné „ženami činu“ nemíváme ve zvyku. „Klobouk dolů“ dávají muži a některým frazeologismům se můžeme „smát pod fousy“. Největší prostor v systematickém zavádění genderové problematiky existuje při výuce na školách. Zatím trpí české učebnice nevynalézavostí a stereotypností ženských motivů. I učebnice cizích jazyků, pocházející od českých autorských týmů, bývají plné prohřešků proti zásadám rovnosti pohlaví, jako jsou příkladové věty typu „škoda, že má Eva tak křivé nohy, jinak by to totiž byla docela hezká dívka“ ve cvičebnici německé gramatiky z roku 2001.

Zpět na články