Články Jakuba Hučína

Články z Psychologie dnes

Genetika a psychologie

Člověk byl zmapován! Známe software, podle kterého funguje celý člověk! Palcové titulky novin oznamovaly objev považovaný právem za objev tisíciletí - byl rozluštěn lidský genom. Za posledních padesát let se od objevení struktury DNA stalo z genetiky jedno z nejdůležitějších odvětví biologie. A nejen biologie. Přerůstá její hranice a zasahuje do všech oblastí, v nichž můžeme mluvit o člověku a o jeho činnosti.

Rozvíjejí se diskuse o vlivu genetických dispozic na lidské jednání, o vzájemném působení genetických faktorů a podnětů prostředí. Různé teorie mají své zastánce a stejně vášnivé odpůrce. Objevují se hlasy hlásající konec psychologie a psychoterapie - vše bude vysvětlitelné z hlediska genetiky, bude stačit zásah do genetické výbavy a ovlivníme chování člověka žádoucím směrem. Podobná tvrzení jsou ale, možná naštěstí, stále příliš vzdálená realitě. Člověk sice dokázal svůj genom přečíst, u velké většiny genů ale zatím neví, k čemu mohou sloužit. Přitom je celý mechanismus funkce genu velice jednoduchý. Každý gen je tvořen kombinací tří bází: adeninu, guaninu, thyminu a cytosinu. Geny neslouží k ničemu jinému než k tvorbě bílkovin. Podle toho, v jaké posloupnosti se jednotlivé báze v genu vyskytují, vznikají různé typy bílkovin. Některé geny jsou pro život nezbytné a jsou u všech lidí společné, většina z nich v sobě ale má různé odchylky. Ty způsobují nejen různý vzrůst těla, různou barvu vlasů nebo očí, ale i různé povahové vlastnosti, různou inteligenci nebo i výskyt různých duševních poruch.

„Lidová“ genetika

Ačkoli se objevení DNA datuje až do roku 1953 a kompletní přečtení lidského genomu do roku 2001, přesto člověk pozoroval vliv vrozených faktorů už dávno. Tělesná podobnost mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci, podobné vlastnosti a chování u dvojčat nebo i častější výskyt určitých chorob u lidí v pokrevném příbuzenském vztahu. Proto se při výzkumech míry dědičnosti určitých tělesných anebo duševních rysů používalo zejména rodokmenových metod nebo sledování jednovaječných dvojčat. „Psychologie se při zkoumání genetických dispozic zaměřuje v současné době stále téměř výhradně na pozorování vnějších projevů, výzkum založený na detailním studiu vzájemných souvislostí mezi uspořádáním genu a psychikou člověka je zatím spíše výjimečný,“ říká Marie Vágnerová, která se dlouhodobě zabývá otázkami genetických vlivů v psychologii.

Přímé zkoumání struktury DNA je sice technicky možné, vzhledem k tomu, že se ale jedná o poměrně nákladnou záležitost, omezuje se tento typ výzkumu v medicíně i v psychologii spíše na zkoumání genetického vlivu na vznik chorob. „Protože jsou vnější projevy lidského chování výsledkem vzájemného působení genetické dispozice a vlivu prostředí, jsou současné metody psychologického výzkumu vlivu genů na lidské chování značně nepřesné,“ tvrdí Marie Vágnerová. „Proto toho o genetické podmíněnosti lidského chování zatím víme jen málo.“ Zkoumání dědičných vlivů v psychice člověka navíc znesnadňuje i skutečnost, že míra dědičnosti určitých psychických rysů se může v jednotlivých generacích i mezi příslušníky téže generace značně lišit. „Rodiče jsou třeba překvapeni tím, že se u jejich dítěte objeví vlohy k určité činnosti,“ říká Marie Vágnerová. „Dítě je přitom klidně může mít po nich, oni jenom nevědí, že je mají, protože je u nich nikdy nikdo nerozvíjel. Často k tomu dochází v období dospívání, kdy je dítě ovlivňováno nejen rodinou, ale i vrstevníky, kteří v něm určitou genetickou dispozici osloví.“

Může se také stát, že se díky kombinaci nevýrazných rodičovských genů u dítěte tyto dispozice znásobí, a tak se může některá genetická dispozice projevit naplno. To ovšem platí jak o pozitivních, tak i o negativních genetických dispozicích. „Každý z nás má řadu pozitivních i negativních vloh, které se třeba nikdy neprojeví,“ říká Marie Vágnerová, „a to díky tomu, že každý člověk má jednu sadu genů od každého z rodičů. Gen zděděný po jednom z rodičů může blokovat projev genu od druhého rodiče. To je také důvod, proč se už od pradávna zakazovalo příbuzenské křížení. Důvod byl zřejmý, genetická výbava takových rodičů si byla hodně podobná a docházelo k odblokování některých genů. Naplno se tak projevily jak vlohy ke genialitě, tak ale také i vlohy k různým duševním chorobám.“

Kromě předávání genetického materiálu rodič zároveň vytváří dítěti i jeho výchovné prostředí a stimuluje ho, a to ve shodě s vlastními genetickými dispozicemi. Dítě je také citlivější k podnětům, jejichž vnímání je u dítěte i u rodiče společné. Samotné vytvářené prostředí tak odpovídá genetickým dispozicím rodičů. Genetické dispozice vytvářejí u každého člověka takzvanou reakční normu, což je rozmezí, v němž se při minimální a maximální stimulaci bude určitá vlastnost nebo určitý znak chování vyskytovat. „Znamená to, že se ve svých schopnostech nikdy nedostanete přes určitou hranici, kterou vytváří genetická dispozice,“ říká Marie Vágnerová. „Můžete mít například ve škole dvě podprůměrné děti. V jednom případě je to vydřené dítě s nižšími dispozicemi a ve druhém případě je to zanedbané dítě, které je dobře disponováno. U dítěte s nižšími dispozicemi se ale nikdy přes určitou hranici nedostanete.“

Co všechno jsme zdědili

Míra dědičnosti je u různých oblastí lidské psychiky různá. Mnohé genetické vlivy se zatím nepodařilo zcela přesvědčivě dokázat, o jiných se zatím jenom spekuluje. Současné psychologické výzkumy zatím podle Marie Vágnerové například prokázaly značnou míru dědičnosti temperamentu a oblastí, které s temperamentem souvisí, jako je emocionální reaktivita, rychlost reagování, intenzita emočního prožívání nebo citlivost na podněty. Typ temperamentu je spojen také s vnímavosti k zátěžím a ke způsobu jejich prožívání. „Dědí se například dispozice prožívat zátěž úzkostně nebo na ně reagovat určitým typem psychosomatických reakcí,“ říká Marie Vágnerová. „Poslední výzkumy psychických poruch například ukazují, že i poruchy, o nichž se dříve myslelo, že jsou podmíněné pouze nagativními vlivy vnějšího prostředí, jako jsou třeba neurózy, mají i svůj genetický základ. Tento základ určuje, jestli se pod vlivem stresu objeví porucha, nebo jestli se u dotyčného člověka objeví jenom výkyv v reagování na vnější podněty.“

U temperamentu může být trochu matoucí, že se jeho projevy v průběhu života člověka mění v závislosti na dosažení jednotlivých vývojových stupňů, anebo vlivem různých podnětů z okolí. Pozorovatel zvnějšku může mít dojem, že se takový člověk změnil, přitom se pouze rozvinuly určité geneticky podmíněné vlohy. Podobně jako u temperamentu byla genetická podmíněnost prokázána u sexuální orientace a u rozumových schopností, jako je inteligence, koncentrace pozornosti, typ paměti nebo styly učení, u kterých se míra těchto dispozic odhaduje zhruba na 50 - 70 %. Podobně se zdá být geneticky podmíněná u člověka i míra extroverze a introverze. Naopak geneticky nejméně ovlivěné osobnostní rysy patří do kategorie, která se dříve označovala jako charakter člověka a která je výsledkem socializace člověka. I když je pravda, že ani zde není člověk na svých genetických dispozicích nezávislý, a to proto, že díky svému temperamentovému typu vnímá socializační pravidla určitým způsobem. „Úplně nezávislá na genetických vlohách asi není žádná složka,“ říká Marie Vágnerová. „Genetický základ určuje, jak se bude člověk fyzicky ale i psychicky rozvíjet a projevovat. Někdy je tento jeho projev na vnějších podněnech závislý více, někdy méně, úplně nezávislý ale není nikdy.“

Ačkoli je v současné době mapa lidského genomu v podstatě hotová, je jen velmi obtížné určit všechny geny, které jsou za předávání určitých osobnostních rysů nebo projevů chování zodpovědné. Většina oblastí lidské psychiky je totiž určena takzvanými geny malého účinku, mezi nimiž existuje řada vztahů. Určitá psychická vlastnost je potom dána vzájemnou kombinací vztahů těchto genů. Jednotlivé geny se přitom mohou podílet na formování většího množství vlastností. „Kolik takových genů je, ještě přesně nevíme,“ říká Marie Vágnerová. „Bude ale ještě nějakou dobu trvat, než se nám podaří zjistit, jaké vztahy mezi nimi existují.“

Určení konkrétních genů zodpovědných za některý rys lidské psychiky se v současném výzkumu omezuje zatím spíše na zkoumání genů takzvaného velkého účinku, které jsou příčinou některé psychické dysfunkce nebo patologického procesu. I tyto výzkumy jsou ale stále ještě v začátcích. „Podařilo se sice identifikovat některé geny, které jsou zodpovědné za určité specifické a třeba i poruchové jednání člověka,“ říká Marie Vágnerová. „Potíž je v tom, že určitá porucha, jako je schizofrenie nebo Alzheimerova choroba může mít různý genetický základ. Záleží například na tom, zda se jedná o dominantní nebo recesivní způsob dědičnosti a zda se jedná o homozygotního nebo heterozygotního nositele. V případě dominantní dědičnosti nebo u homozygotního nositele bývá daná vlastnost nebo i porucha daleko více vyjádřená než u heterozygotů nebo u recesivní dědičnosti.“

Geny nejsou všechno

Stejně tak, jako nelze říci, že by některý z psychických rysů neměl genetický základ, nelze ani říci, že na základě vysvětlení lidského genomu vysvětlíme i fungování lidské psychiky. Vždy totiž jde o vzájemnou interakci mezi genetickými dispozicemi a vlivy vnějšího prostředí. V určité situaci může být důležitý jeden nebo druhý prvek, jeden se ale bez druhého neobejde. Výzkumy jednovaječných dvojčat prokázaly, že ačkoli mají tito dva jedinci shodnou genetickou výbavu, nemusí být zcela shodní ve svých projevech, a to proto, že každý z nich může být vystaven trochu odlišným vlivům prostředí. Podle Marie Vágnerové může být určitá vrozená dispozice využitá, pokud ale dotyčný člověk není vystaven dostatečnému množství rozvíjejících podnětů, může také zůstat ležet ladem. „Hezkým příkladem je vrozená dispozice k řeči,“ říká. „Ta se utváří už v novorozeneckém věku, kdy se novorozenec učí rozlišovat jednotlivé zvuky v řeči, takzvané fonémy. V tuto dobu je otevřen všem možným fonémům. Je to takové období, kdy je možné vrozenou dispozici oslovit. Ke konci prvního roku života ale tato schopnost pomalu vyhasíná. Prostřednictvím podnětů je možné ji rozvinout, modely učení ji mohou pomoci využít, udělat z genotypu fenotyp. Bez vrozených dispozic by to ale nebylo možné. Jiným příkladem je geneticky daná vnímavost k rozlišení lidských obličejů od ostatních předmětů. Běžný kojenec je zaujat obličejem, i když na něm z hlediska prostorového nebo plošného vnímání není nic zajímavého. Třeba u autistických dětí se předpokládá, že jim tato vrozená schopnost chybí.“

Tělo aktivuje geny tehdy, kdy to potřebuje. Bývá to v okamžiku, kdy tělo potřebuje vyprodukovat ke své správné funkci určitou látku. Zajímavým případem je produkce některých hormonů, které může tělo vyrábět automaticky anebo jako vědomou reakci na nějaký vnější podnět. Příkladem může být zvýšená produkce kortizolu v případě, kdy se jedinec ocitne ve stresu. Protože zvýšená produkce kortizolu vede ke snížení reakce imunitního systému, může stres vést až k tělesnému onemocnění. Některé zajímavé studie zjistily, že u lidí na nižším stupni společenského žebříčku se vyskytuje vyšší množství případů srdečního infarktu. Vědomí menší kontroly nad vnějšími podmínkami svého života vedlo ke zvýšenému stresu. Díky němu se aktivovaly geny zodpovědné za tvorbu kortizolu, zvýšení jeho hladiny potom vedlo k oslabení imunitního systému.

Podobné souvislosti se objevily při zkoumání vnějších vlivů na aktivaci jiných genů zodpovědných za produkci dalších hormonů. Situace zvyšující osobní nejistotu a úzkost nebo i pouhá dieta vede k blokaci genu způsobujícího produkci serotoninu. Ten ovlivňuje impulzivitu a míru agresivního nebo naopak vyrovnaného chování. Lidé s nižší hladinou serotoninu jsou agresivnější a úzkostnější a mohou se dopustit i násilného jednání. Naopak zvýšení hladiny serotoninu vede ke zlepšení nálady. Jiná situace, která způsobuje sexuální vzrušení zase aktivuje u muže gen zodpovědný za produkci testosteronu, což se opět následně projeví v jeho chování. Je proto možné říci, že stejně tak, jako genetické dispozice ovlivňují chování člověka, i situace a vnější podněty vedou k tomu, že se určité geny aktivují nebo naopak blokují. Je tedy pravda, že jsou určité vzorce chování do značné míry ovlivněny biologicky, záleží ale na vnějších podnětech, jestli se tyto biologické vlohy rozvinou, a jestli tak zpětně ovlivní chování jedince.

Genom se mění

Genom, který se biologům podařilo identifikovat, ale neustále mění svoji strukturu. Neplatí to zpravidla o důležitých genech, které mají na starost základní funkce, jinak by byl ohrožen samotný život takového organismu. Na molekulární úrovni ale může docházet vnějším zásahem anebo i díky chybnému přepisování genu k mutacím. Jinou možností, jak kombinace jednotlivých prvků v genu měnit, je propojování různých genetických dispozic u rodičů, z nichž má každý jinou genetickou výbavu. Při každém přírodním výběru platí zákon selektivity - každý organismus a tedy i lidé si vybírají své partnery na základě určitých genetických dispozic. V určitých případech, jako je tomu například u inteligence nebo u poznávacích schopností, je tato selektivita pozitivní, to znamená, že se oba partneři vybírají na základě podobnosti nebo shody. V případě inteligence je možné pozorovat tuto shodu až v 60 % případů. Opačný případ, tedy negativní selektivita platí u výběru partnera podle temperamentového typu. „Lidé úzkostní a zranitelní si volí automaticky někoho, kdo je sebejistý a slouží jim jako zdroj stability a jistoty,“ říká Marie Vágnerová. „Pokud by si třeba člověk afektivně cholerický nebo hysterický vzal partnera se shodným temperamentem, nebude takový vztah vůbec fungovat a nebudou se ani přitahovat. V takovém případě si člověk spíše vybírá člověka, který by ho mohl svým temperamentovým typem doplnit.“ Podobně byl zajímavým způsobem dokumentován i případ výběru co nejvíce geneticky odlišného partnera na základě čichových vjemů. Při výzkumu erotické přitažlivosti mezi členy skupiny mladých lidí podle pachu těla se zjistilo, že jako pachově nejpřitažlivější byli jednotlivými členy skupiny hodnoceni ti jedinci, jejichž genetická výbava se nejvíce odlišovala od té jejich. Výsledný výběr partnera proto bývá vesměs výsledkem kompromisu mezi shodou a odlišností genomu obou rodičů. Díky tomu je zachovaná dostatečná variace mezi genetickými strukturaci, na druhou stranu tento výběr umožňuje mezi jednotlivými lidskými generacemi i určitou kontinuitu.

Dobrodružná osobnost a geny

Při hledání genů ovlivňujících osobnost narazili vědci na jedenáctém chromozomu na gen nazvaný D4DR. Je to předpis na bílkovinu zvanou dopaminový receptor. Tato látka pomáhá při přenosu nervového vzruchu mezi jednotlivými nervovými buňkami. Samotný gen D4DR může mít několik variací. Vždy má uprostřed proměnlivou sekvenci, která se opakuje dvakrát až jedenáctkrát. Většina z lidí má čtyři nebo sedm kopií této sekvence, ale někteří lidé mají dvě, tři, pět, šest, osm, devět deset nebo jedenáct. Čím větší je počet opakování, tím méně účinný je dopaminový receptor při vázání dopaminu. Delší gen D4DR znamená nízkou citlivost na dopamin v určitých částech mozku, zatímco krátký gen D4DR znamená vysokou citlivost. Při několika výzkumech nevelké skupiny lidí se ukázalo, že u lidí, kteří měli vysokou potřebu vyhledávat změnu a dobrodružství, se vyskytovala s mnohem větší pravděpodobností jedna nebo více kopiíí dlouhého genu D4DR. Lidé s delšími sekvencemi tohoto genu mají nízkou citlivost na působení dopaminu, proto potřebují v životě větší dobrodružství, aby získali stejně silné prožitky, jaké lidé s krátkými geny získávají z obyčejných věcí. Proměnlivostí genu D4DR je však možné vysvětlit pouze zhruba 4 % případů lidí s vyšší potřebou vyhledávání životních změn. Je tedy pravděpodobné, že existují ještě další geny, jejichž variace odpovídá variaci v osobnosti člověka. Při velmi hrubém odhadu může existovat až 500 genů, které jsou proměnlivé ve shodě s lidskou osobností.

Podle Ridley, M. (2001). Genom. Praha: Portál.

Zpět na články