Zprávy z ráje Jakuba Hučína

Proč se doma cítíme doma

Konečně doma. Po dlouhém dni plném starostí si můžeme ve známém a blízkém prostředí odpočinout. Používáme důvěrně známé věci a setkáváme se s blízkými lidmi.

Toto místo má v sobě zvláštní osobitou atmosféru, kterou nemá žádné jiné. Poskytuje nám soukromí, pomáhá nám oddělit se od cizího světa venku, odráží ve svém uspořádání naše nitro. Domov je psychologicky nabité místo. Protože je nám tak blízké, příliš o jeho jednotlivých psychologických aspektech neuvažujeme. Prožíváme je.

Jaký máš domov, takový jsi člověk

O člověku se můžeme hodně dozvědět pozorováním místa, v němž přebývá. Šaty na skříni, několik obrázků, nedopitá láhev od vína, dětské hračky či nedopsaný dopis v koši. Prostředí, které kolem sebe člověk vytváří, je plné informací o osobnosti jeho obyvatele, o jeho hodnotách a o jeho životním stylu. Interakcionistické sociálně psychologické teorie tvrdí, že si člověk vybírá a vytváří své sociální prostředí, aby mohl uplatnit a posílit své osobní dispozice, zvyky i obraz o sobě. Obdobně můžeme tvrdit, že si člověk vybírá a vytváří i fyzické prostředí, které zrcadlí a posiluje jeho sebobraz. Takové prostředí potom vypovídá o něm.

Jazyk osobních věcí, uspořádání interiéru a ozdob v bytě dokáže být velmi dobrým komunikačním prostředkem. Obraz lodi nade dveřmi obydlí africké rodiny, závěs ve vchodu, stejně jako zvonek a vstupní branka evropského domu vypovídají o tom, že za nimi začíná osobní teritorium člověka, a o tom, jaký tento člověk je. Bez svých osobních věcí se cítíme dezorientovaní. Každý člověk potřebuje byť i jen minimum věcí, které náležejí k jeho identitě. Jeden z prvních činů papeže Jana Pavla I. po jeho zvolení byl ten, že poslal do Benátek pro svou vlastní postel. „Nespal rád v cizích postelích,“ vypráví jeden z jeho přátel. Postel ale dorazila těsně po jeho náhlé smrti. „Naučil jsem se, že osobní věci mohou vyjadřovat nitro člověka,“ říká americký psycholog Rochberg-Halton. „Vytváříme prostředí, které vzniká rozšířením našeho já, proto říká, kdo jsme a slouží nám jako vzor pro to, kým bychom chtěli být.“

Stereotypy bydlení

Při výběru věcí, které využíváme, podléháme ale určitým kulturním stereotypům. Podobně podléháme i gender stereotypům. Muži a ženy si všímají odlišných věcí, anebo používají stejné věci k odlišným účelům. Muži a děti používají podle pětiletého výzkumu prováděného chicagskou univerzitou rádi a často různé nástroje a hračky, ženy a prarodiče se starají o estetické prvky a věci připomínající rodinu. Pro dospělé je i kus nábytku symbolem životní historie a vzpomínek, nebo symbol sebe sama či rodiny. Hudební soupravy jsou důležité pro dopívající, protože umožňují díky hudbě prožívat a ventilovat emoce, což je v adolescenci důležité i proto, že v adolescenci prožívá člověk své měnící se emoce silněji než kdykoli jindy v životě.

O televizi se zajímají více muži než ženy, více děti než prarodiče a více prarodiče než rodiče. Květiny mají největší význam pro ženy a pro příslušníky nižší střední třídy, vyjadřují hodnoty života a ochrany přírody. Podobně i vše, co je spojené se stravováním a s pitím, je důležité zejména pro ženy. Není divu, v mnoha kulturách bylo veškeré nádobí právoplatným jměním žen v domě. Podle mínění antropologů je dům a domov tak důležitý pro vyjádření vlastní identity, že mezi antropologickými teoriemi převážil v poslední době názor, že budování domů sloužilo už od prvopočátků lidské kultury spíše k sebeidentifikaci s určitou skupinou, než k zajištění bezpečí. V současné individualistické západní kultuře se význam budování domova navíc ještě posunul směrem k osobní identifikaci člověka, případně rodiny. Vyhýbat se tomu, aby člověk vtisknul osobní výraz svému domovu je považováno v naší kultuře přímo za patologické.

Uspořádání domova se mění v naší kultuře i s časem. Dřívější rozdělení místností na formálněji uspořádaný obývací pokoj a méně formálně uspořádanou ložnici a dětský pokoj vystřídalo pojetí interiéru, v němž namísto většího počtu malých místností vznikla jedna velká místnost, populární jsou velké obývací pokoje spojené s kuchyní. Podobně i některé z místností získávají nové označení, jako je například domácí pracovna. V mnoha bytech se vytvářejí speciální koutky pro specifické činnosti obyvatel bytu, jako je pití čaje, poslouchání hudby nebo četba.

Snaha odstranit zdi jako dělící bariéry se objevila už v sedmdesátých letech v některých projektech nových domů v blízkosti Londýna. Tyto projekty volně kombinovaly prostory pro společný život rodiny s jídelnou a ložnicí. V některých případech odstraňovaly i dveře do koupelny. Tak velký zásah do soukromí se ovšem neprosadil a většina současných bytů respektuje přirozené hranice vyhrazené různým částem obydlí. Výjimkou je „velká místnost“, která kombinuje obývací pokoj, jídelnu a kuchyň a odděluje je pouze kusy nábytku. Tento trend umožňuje lepší kontakt mezi rodiči a dětmi, kdy v jedné místnosti mohou pracovat rodiče a zároveň si hrát děti. Ostatní pokoje jsou oddělené a umožňují obyvatelům dostatečné soukromí. V mnohých projektech nově stavěných domů je velká místnost umístěná v přízemí, v takzvané „denní části“ domu, zatímco v patře jsou ostatní místnosti tvořící takzvanou „noční část“ domu.

Každý potřebuje své teritorium

Domov vytváří prostor, který člověk přirozeně potřebuje k tomu, aby se mohl cítit bezpečně. Poskytuje mu pocit ochrany a snižuje stres z pobytu v cizím prostředí, omezuje příliv podnětů a brání tak člověka před zahlcením podněty zvenčí. V neposlední řadě umožňuje komunikaci s blízkými lidmi a vytváří pocit intimity. Podle etologů odpovídá vytváření domova teritoriálnímu chování člověka podobně, jak to známe z chování zvířat. Teritoriální chování směřuje k dosažení žádoucího stupně intimity. Proto jsou obvykle hranice teritoria člověka i zvířete jasně definované a chráněné. Porušení hranic teritoria je obvykle doprovázeno agresí obyvatel teritoria. Proto si můžeme všimnout v lidském chování celé řady takzvaných přibližovacích rituálů, jako je zdravení, zvonění nebo klepání, kdy obyvatelům bytu ohlašujeme, že se chystáme překročit hranice jejich teritoria. I přesto ale jako návštěvníci vcházíme pouze tam, kam nás obyvatel pustí. Bylo by nezdvořilé, kdyby se návštěva hrnula do ložnice, která je považovaná za nejintimnější prostředí obyvatel.

Na rozdíl od zvířat má lidské teritoriální chování důležité osobní prvky. Teritorium každého člověka má osobní příchuť, Toto osobní uspořádání teritoria vlastního domova je pro člověka velmi důležité. Vyjadřuje jeho self-image i jeho self-identitu, tedy vyjadřuje, kdo je. Pro některé lidi je svázanost vlastní identity s domovem tak důležitá, že jen s obtížemi opouštějí svůj domov, neradi cestují a potřebují se brzy vrátit domů proto, aby se znovu dotkli toho, kdo jsou. Jiní lidé potřebují, aby jejich příbytek měl velmi osobní charakter. Příčiny takového chování neznáme, ale s podobným chováním se setkáváme i například ve výběru oblečení, kdy někteří lidé, zvláště ženy velmi dbají na osobní vazbu k oblečení i ke šperkům, které nosí.

Podle Altmanovy typologie patří domov k primárním teritoriím, podobně jako vlastní kancelář nebo pracovna. I u těchto teritorií se setkáváme podobně jako u zvířat se spojením dominance a společenské hierarchie. Dominantnější jedinci, kteří jsou výše na společenském žebříčku obývají větší a lepší teritorium. Američtí psychologové Samuel Gosling a Sei Jin Ko z University of Texas provedli zajímavý výzkum, v němž se snažili zjistit, jak spolu souvisí uspořádání primárních teritorií a osobnostních rysů člověka. Zjišťovali, jak dalece mohou pozorovatelé usuzovat z pozorování tak osobních prostředí, jako je ložnice a kancelář, na osobnostní rysy jejich obyvatel. Domov ovšem není jen místo, s nímž se obyvatelé identifikují. Je spojen se vztahy k nejbližším lidem. V mnoha případech může člověk prožívat domov i v omezeném prostoru, pokud má dostatečně silné vazby k těm, kdo s ním společný domov sdílejí.

Co vypovídají ložnice a kanceláře o svých obyvatelích

Řada lidí tráví mnoho hodin svého osobního a pracovního života v určitých prostorách, jimž vtiskují svou vlastní tvář. Vybírají různé dekorace, barvy, motivy odpovídající jejich estetickému cítění. Aby mohli takový prostor jako svůj vlastní, vybírají takové věci, které je symbolizují a posilují jejich vlastní sebeobraz. Kromě toho dávají obyvatelé najevo i ostatním návštěvníkům, kdo jsou a jak by chtěli být ostatními vnímáni. Věcmi, které slouží jako komunikační symboly dávají okolí najevo své postoje a hodnoty. Mohou to být jak autentické postoje, které člověk skutečně zastává, tak také fingované postoje, kdy se snaží představit se druhým v určitém světle.

Prostředí domova může také vypovídat o chování obyvatel, protože v místech, v nichž jejich obyvatelé tráví větší množství času, některé své chování opakují. Typickým příkladem velmi organizovaného chování je uspořádání CD disků podle abecedy. Příkladem extravertního chování může být kruh židlí a připravená láhev vína, která nám naznačuje, že obyvatelé často přijímají hosty. Kromě toho nám předměty v místnosti mohou vypovídat i o aktivitách obyvatel. Fotografie z dovolené na stěnách nebo sportovní oblečení vypovídá o člověku, který je otevřený novým zkušenostem.

Pči posuzování osobnostních rysů obyvatel se ovšem neubráníme stereotypům. Z určitých třeba i nepřímých prvků může pozorovatel činit unáhlené závěry. Několik knih o Indii a Číně v knihovně může vést pozorovatele k tomu, že považuje obyvatele za obdivovatele asijské kultury, která je tradičně spojená se sociálně odpovědným, svědomitým a introvertovaným chováním.

Ze srovnání názorů pozorovatelů studentských ložnic a pracoven vyplynulo, že barevné, čisté, příjemné, útulné a uklizené místnosti na pozorovatele vedly pozorovatele k úsudku, že v nich bydlí příjemní a přijímající (agreeble) obyvatelé. Není jasné, co pozorovatele k takovému úsudku vedlo, je to ale nejspíše fakt, že agreebleness je spojována s pocitem vřelosti, sympatie, skromnosti a důvěry. Proto mnozí usuzovali, že příjemné místnosti musí být obývány také příjemnými obyvateli. Míra extraverze nekorelovala příliš s uspořádáním místnosti, s výjimkou přítomnosti dekorací a nepořádku. V usuzování míry svědomitosti se pozorovatelům podařilo dosáhnout věrných výsledků. Místnosti patřící svědomitým lidem byly dobře organizvoané, upravené a uklizené. Otevřenost novým zkušenostem se vyznačovala nápaditým uspořádáním místnosti a větším množstvím knih a časopisů. Velmi málo znaků se vztahovalo k míře fextraverze, agreebleness a emoční stability obyvatel a pozorovatelům se příliš nedařilo tyto rysy z uspořádání místnosti vyčíst. Nejlépe se dařilo pozorovatelům vyčíst shodu mezi uspořádáním místností a osobnostními rysy v případě otevřenosti novým zkušenostem, svědomitosti a do určité míry i u extraverze, naopak u emoční stability a agreebleness se souvislost prokázat nepodařilo. To platilo jak v případě posuzování kanceláře, tak i v posuzování ložnice. Věrnější obraz o svých obyvatelích vykazovaly ale ložnice. Příčinou je pravděpodobně společenský tlak na pracovišti, kdy pracovníci nemohou svou kancelář uspořádat vždy tak, jak by chtěli a musí se podřídit určitým společenským pravidlům a očekáváním svého podniku.