Články Jakuba Hučína

Jak na člověka působí hudba

Psychologům, historikům ani hudebním teoretikům se zatím nepodařilo objasnit původ hudby v lidském světě. Nicméně ve všech civilizacích a u všech lidí nalézáme potřebu hudby.

U některých lidí je tato potřeba hlubší a hudba se jim může stát až profesí. Jiným slouží jako zvuková kulisa. Může dokreslovat situaci ve společnosti, může doprovázet různé události nebo se na nich spolupodílet. Všechny typy hudby i úlohy, které v lidském světě hraje, lze jen těžko vyjmenovat. Je univerzální a přesto je její vnímání velice individuální. Podle psychologa Marka Fraňka je oblast hudby z psychologického hlediska stále ještě velice málo prozkoumaná. Nelze zatím zcela jasně charakterizovat , který osobnostní typ člověka vyhledává který typ hudby. Dokonce se nepodařilo zatím ani sestavit model osobnosti profesionálního hudebníka. Výzkumy, které se snažily určit souvislosti mezi osobnostními rysy a typem hudby, narážejí na velké množství různých faktorů, které výběr hudby ovlivňují. Některé z těchto výzkumů uvádějí souvislost s extrovertním a introvertním zaměřením člověka. Pro introverty je například méně přijatelný poslech hudby jako zvukové pozadí a vnímají jej spíše rušivě. Podařilo se také najít určitou souvislost mezi typem osobnosti a výběrem hudebního nástroje, na který člověk hraje nebo který poslouchá. O výběru hudby se totéž zatím říci nedá.

Zdá se, že klíčovou úlohu ve výběru určitého typu hudby hraje okolí člověka. Zprostředkuje zpravidla jedinci určitý výsek z celého spektra typů hudby a k danému typu hudby je schopno jedince dovést a ovlivnit jeho volbu. Zásadním způsobem takto působí kulturní a sociální zvyklosti společnosti, ve které se jedinec pohybuje. V minulosti se někteří psychologové pokoušeli rozdělit a klasifikovat různé typy posluchačů. Tak například vznikl typ posluchače, který při poslechu hudby rád asociuje, hudba mu začne něco připomínat a spustí jeho fantazii. Jiný typ posluchače volí k hudbě spíš analytický přístup. Hudbě rozumí, racionálně rozebírá hudební formu nebo způsob provedení. Jinému člověku hudba poskytne emocionální zážitek. U většiny lidí se tyto různé přístupy k hudbě prolínají, mohou se střídat a mohou nastat i současně.

Přirozené vnímání hudební struktury

Vnímají všichni lidé hudbu stejně? Jak vlastně vypadá hudební struktura, která bude přirozená všem lidem? To jsou základní otázky, na které zatím psychologie nezná odpověď. Výzkumy, které pomáhaly určit, jaké hudební struktury vnímá člověk jako veselé nebo smutné, konsonantní - které ladí - nebo disonantní - které neladí byly prováděny pouze na posluchačích, kteří byli ovlivněni zkušeností evropské hudby. Většinou se navíc jednalo o posluchače s poměrně vysokým vzděláním a inteligencí. Multikulturální srovnání je navíc v době pokračující kulturní globalizace velice obtížné, protože je čím dále složitější najít kulturu, která by evropskou kulturou a hudbou nebyla zasažena. „V budoucnosti bude pravděpodobně jakékoli srovnávání vnímání hudby zcela nemožné,“ tvrdí Marek Franěk. „Evropská hudební kultura se šíří po celém světě, zasahuje až do nejzazších koutů divočiny a ovlivňuje původní hudební kultury.“

V Evropě se nicméně zdá, že už po řadu staletí existuje určitý souhlas s tím, kterou hudební strukturu vnímá člověk jako konsonantní a která je disonantní. Stejně přirozené jako vnímání konsonance a disonance je pro Evropana i systém organizace tóniny. I přes všechny hudební pokusy 20. století je sedmitónová stupnice základem pro evropské hudební vnímání. „Snaha vytvořit nějaký úplně nový systém hudby, jako byla třeba hudba atonální, vedla do slepé uličky,“ říká Marek Franěk. Tónina musí být navíc organizována jako tónika, která tvoří základ, k němuž jsou ostatní tóny ve skladbě v určitém vztahu. „Toto uskupení tónů, které se vztahují k tónice potom vytvářejí hudební strukturu, pro kterou je typické neustálé střídání tónického napětí a uvolnění a myslím, že na střídání napětí a uvolnění v hudební skladbě stojí i jiné hudební kultury,“ tvrdí Marek Franěk.

K přirozenému vnímání hudební struktury patří i její uspořádání v pravidelných rytmických intervalech. Na určitém pravidelném rytmickém základě mohou vznikat další a složitější rytmické struktury. Podle Marka Fraňka je ale rytmická stavba hudby nezbytná. Hudební pokusy, které zcela zrušily rytmickou strukturu skladby vedly k tomu, že se stala nehratelnou, protože ji člověk se svým vnímáním nedokázal rozpoznat. „Hudba může stát i na tom, že určité rytmické zákonitosti úmyslně porušuje, nebo že mezi rytmickou pravidelností dochází ke konfliktům,“ říká. „Promyšlená hudba může posluchače zmást, mění metrum, to znamená pravidelné střídání těžké a lehké doby. Přitom ale ve skladbě zůstává určitá pravidelnost v rytmické pulsaci, ve střídání těžkých a lehkých dob.“

Rytmické a melodické rozbití skladby využívá právě schopnosti přirozeného vnímání hudební struktury u člověka. Disonance nebo rytmické změny vnášejí pocit napětí. Pokud se ale nakupí příliš velké množství disonancí, začne ve skladbě chybět kontrastní prvek uvolnění a skladba by se pro člověka stala nezajímavá. Kontrast mezi napětím a uvolněním v hudební struktuře dává skladbě pohyb. Tato dynamika činí skladbu zajímavou a přijatelnou pro poslouchání. „Zkuste za sebe nahromadit velké množství pouze konsonantních anebo pouze disonantních hudebních struktur,“ říká Marek Franěk. „Zjistíte, že skladba ztratila pohyb a že se zastavila na místě. Mám také zajímavou zkušenost z praktického nácviku hudebních provedení. Pokud se třeba některá skladba nacvičuje po kouskách a dirigent ji neustále přerušuje uprostřed fráze, která v sobě obsahuje napětí, hudebníci začnou být nervózní, chybí jim uvolnění.“

Hudba člověka ovlivňuje

Hudba člověka ovlivňuje na mnoha úrovních. Změny emocí nebo vnitřního napětí lze pozorovat i na neurofyziologické nebo neurochemické úrovni. Hudba ovlivňuje i osobní jednání nebo sociální chování člověka. O mnoha dalších úrovních se diskutuje. Aktuální diskuse například probíhají kolem rozvoje některých složek inteligence aktivní hudební činností nebo i jenom poslechem hudby. Začátkem devadesátých let proběhl experiment, který měl za úkol testovat vliv hudby na rozvoj inteligence. Výsledkem byl objev takzvaného „Mozartova efektu“. Mozartova proto, že k experimentu byla používána právě Mozartova hudba. Po poslechu této hudby se u zkoumané skupiny osob krátkodobě zlepšil výkon v časově-prostorovém inteligenčním testu. Celý efekt ale netrval déle než patnáct minut, poté se tyto zvýšené hodnoty opět vrátily na původní výši.

Experiment nicméně inspiroval psychology k dlouhodobějšímu pozorování vlivu hudby zejména na inteligenci dětí. Výsledkem dlouhodobého působení hudebních programů a zejména aktivní hudební činnosti na děti bylo skutečně určité zvýšení například matematických dovedností dětí. Výsledky byly tím lepší, čím dříve se dítě začalo s hudbou setkávat a zabývat se jí. Na základě těchto výzkumů vzniklo dokonce několik vzdělávacích programů, které kombinují dohromady hudební výchovu spolu s výukou matematiky nebo informačních systémů. Podobné účinky jako Mozartova hudba má pravděpodobně i hudba dalších starých autorů. Aby jich dosáhla, musí mít podobně jako Mozartova hudba dostatečně přehlednou formu a strukturu, musí mít určitý stupeň předvídatelnosti, na druhou stranu nesmí být banální a příliš jednoduchá, aby se jí do určité míry musel posluchač přizpůsobovat. Zajímavé podle Marka Fraňka je, že romantická hudba tento efekt nemá, protože její vnitřní struktura i rytmus jsou už příliš uvolněné a méně předvídatelné.

Potřeba silných podnětů

Různý typ hudby ovlivňuje člověka různě také podle typu činnosti, kterou se zabývá. Při duševní činnosti může mírně excitační hudba pomoci. Pokud ale člověk potřebuje řešit náročný úkol, který vyžaduje vysoký stupeň koncentrace, podle většiny psychologů jakákoli hudba v podstatě vždy ruší. Naopak při fyzické činnosti excitační hudba spíše pomáhá. Rozsáhlé diskuse rovněž probíhají okolo vlivu populární a rockové hudby, přestože je odborné psychologické literatury týkající se vlivu tohoto typu hudby na člověka poskrovnu. Obecné tvrzení, že tvrdá hudba ovlivňuje člověka spíše negativním způsobem se opírá spíše o osobní zkušenosti psychologů než o solidní výzkumy. „Vzpomínám si ale na jedno zajímavé pozorování,“ říká Marek Franěk, „které proběhlo na skupině anglických školáků. Děti dostávaly za úkol řešit určité situace, které po nich vyžadovaly zaujetí určitého osobního postoje. Přitom poslouchaly různé typy hudby od vážné až po tvrdou hudbu. Podařilo se prokázat, že při poslechu silně excitační hudby děti volily méně altruistická řešení situací. Podobně měly děti za úkol napsat povídku. Pokud je při psaní doprovázela silná tvrdší hudba, objevilo se v jejich povídkách více násilí. Těžko ale můžeme říci, jestli je možné tyto výzkumy zobecnit.“

Vyhledávání silně excitační hudby ale pravděpodobně ukazuje na potřebu silné stimulace u současného člověka. Patrně neustálé zvyšování hladiny hluku a časté obklopování se intenzivními podněty vede k posunu prahu, kdy člověk vnímá stimulaci již jako vzrušivou, stále výše. Podle některých psychologů může být tento zvýšený práh stimulace jedním z negativních faktorů, které ovlivňují duševní zdraví současné civilizace. Podle Marka Fraňka se potřeba nadměrné stimulace objevuje nejen v hudbě, ale i v ostatních oblastech umění, zejména ve filmu. Je možné předpokládat, že člověk, který dokáže vnímat své přirozené akustické prostředí a poslouchat hudbu, bude schopen i lépe naslouchat ostatním lidem. Jak se ukázalo v některých výzkumech, největší vliv na sociální chování dětí má aktivní hudební činnost. Do školy, která nabízela dětem program hudebních aktivit, děti chodily raději, lépe se učily a měly i méně konfliktů s učiteli.

Přestože výzkumy tohoto typu nejsou zcela prokazatelné a jejich odpůrci poukazují na výzkumy, které žádný hlubší vliv hudby na sociální chování člověka neukázaly, existují skupiny, které využívají poslechu hudby k dosažení silného vnitřního prožitku. „Nejedná se jenom o změnu nálady nebo o relaxaci, kterou hudba běžně umožňuje“ říká Marek Franěk. „Takový zážitek vede až k zásadní změně životních postojů, někdo uvádí, že je to jako stav beztíže. Sám jsem ho ale nezažil a každému se to asi také nepodaří.“

Využití hudby ve skupině muzikoterapie - metody
• Zazpívej své jméno - všichni ve skupině se uvolní a každý si představí své křestní jméno: jaký by mělo tvar a barvu, z jakého materiálu by bylo vytvořené, jak voní a jak chutná. Účastníci si představí i několik tónů, na které by se dalo toto jméno zazpívat. Polohlasem si pak každý sám pro sebe zpívá své křestní jméno. Na závěr cvičení pak spolu mohou všichni mluvit o svých pocitech ve vztahu ke svému jménu.
• Kompozice v prostoru - členové skupiny si sednou nebo lehnou na zem, uvolní se a vyslechnou zhruba tříminutovou skladbu nebo hudební úryvek. Nechají hudbou stimulovat svoji fantazii a oni po ukončení skladby vytvoří na vymezeném prostoru s použitím různých předmětů kompozici. Výběr prvků a jejich uspořádání v prostoru vypovídá o člověku, který v daném prostředí žije. Jednotliví členové skupiny se mohou vyjadřovat ke každé kompozici - jaké emoce vyjadřuje, jak je uspořádaná, jak je harmonická. Poslední slovo má autor.
• Poslech a představy - Členové skupiny si lehnou na zem a vedoucí pustí úryvek orchestrální skladby. Vyzve ostatní členy skupiny, aby si během poslechu vybavovali představy, myšlenky a vzpomínky, které souvisejí s tím, co v nich hudba probouzí. Pro umocnění pozitivního působení hudby může vedoucí přítomné požádat, aby se přenesli během poslechu v představách do té situace, ve které by se cítili dobře a bezpečně. Po pěti až deseti minutách vedoucí hudbu ztlumí a všichni ještě zůstanou chvíli mlčky sedět nebo ležet. Na závěr si mohou všichni popovídat o svých pocitech během cvičení.
• Trojdílný poslech - vedoucí si připraví tři hudební ukázky, každou z nich v délce 4 - 10 minut. První z nich má vážnou, ponurou náladu, druhá působí harmonicky a vznešeně a třetí evokuje náladu radikálního a radostného postoje ke světu a k životu.
  • 1. fáze - dynamické odreagování - členové skupiny si lehnou na zem, vedoucí je instruuje, aby při první skladbě mysleli na hlavní problémy, které je trápí, na to, co jim v životě vadí a co je trápí. Mají také myslet na tajemství života a vesmíru.
  • 2. fáze - vnitřní vyladění a pozitivní stimulace - Vedoucí členy skupiny instruuje, aby při druhé skladbě mysleli na krásy přírody a příjemné zážitky.
  • 3. fáze - pozitivní stimulace a aktivace - při třetí skladbě mají členové skupiny myslet na důvody, pro které stojí za to žít a radovat se navzdory všem těžkostem. Mají myslet na vše, co jim dělá radost a přináší pocity štěstí a uspokojení.

  Po každé skladbě následuje vždy chvíle klidu. Po třetí skladbě si hráči v kruhu sdělují své zážitky z hudby a své individuální asociace. Pokud je některý hráč příliš unavený anebo nervózní, vedoucí mu umožní, aby jen odpočíval a nemyslel na nic.

Podle Šimanovský, Z. (1998). Hry s hudbou a techniky muzikoterapie. Praha: Portál.