Zprávy z ráje Jakuba Hučína

Jak prožíváme psychickou krizi

Psychická odolnost někdy nestačí, propadneme se do psychické krize a bojíme se, jestli jsme se nezbláznili.

Náhlá dopravní nehoda, která změní člověku život, rozvod, odchod dospělých dětí z rodiny, ale třeba i svatba nebo dovolená mohou u člověka vyvolat životní krizi. Ztráta něčeho důležitého, životní změna nebo nutnost volby mezi dvěma stejnými kvalitami způsobí, že se doposud rovnoměrný vývoj života člověka láme a člověk se ocitá ve zcela nové situaci, na kterou nebyl připraven. Krizovým situacím se nelze vždy vyhnout a některé z nich jsou do značné míry pro lidský život přirozené. Proto už sama příroda člověka vybavila strategiemi, jak se s takovými situacemi vyrovnat. Někdy ovšem tyto strategie nestačí, tehdy přichází ke slovu odborná pomoc.

Krizi se nevyhneme

Psychologie rozlišuje několik základních typů krizí. Některé z nich jsou nečekané a nelze se na ně připravit. Jsou vyvolány náhlou vysoce stresující situací, jako je ztráta zaměstnání nebo rozvod. Tato situace s sebou může přinášet změnu, a ta vždy s sebou nese ztrátu něčeho, na co byl člověk zvyklý nebo co pro něj bylo důležité. Zvláštním případem v této kategorii krizových situací jsou náhlé traumatizující události,jako je setkání se zločinem, hromadné neštěstí nebo živelná katastrofa. Ani na tyto události se člověk nedokáže dost dobře připravit předem, ačkoli s nimi má díky záplavám po roce 2002 zkušenost většina obyvatel Čech i Moravy.

Jiné typy krizí se s velkou pravděpodobností objeví v životě každého člověka, protože jsou spojené s přirozenými změnami životních fází. Není jich málo a procházíme jimi už od narození. Začátek školní docházky, dospívání, manželství, rodičovství a tak dále až po odchod do důchodu a stáří. Protože se jedná o významné změny v životě člověka, vytvořila si kultura pro řadu z nich i své specifické rituály, které naznačují nové nároky a nové úkoly, s nimiž se musí člověk od této chvíle začít vyrovnávat. Každá z těchto fází klade na člověka jiné nároky, jimž se musí přizpůsobit, což není vždy jednoduché.

Pokud člověk z nějakých důvodů nemá možnost se dostatečně vyrovnat s vývojovými úkoly, které mu přirozeně přináší jednotlivé životní fáze, a neprošel zdárně tranzitorní krizí, může se téma nezpracované krize objevit i později v životě ve formě vývojové krize. Typickým příkladem bývají případy dospělých jedinců, kteří kvůli těžké rodinné situaci nebo kvůli přílišné ochranitelské péči rodičů nemohli projít obdobím dospívání se vším, co k němu patří. Potřeba naplnit tento vývojový úkol se u nich objeví ve věku, kdy to okolí nečeká a pozastavuje se nad náhlými životními zvraty, potřebou dobrodružství nebo experimentování se vztahy v době, kdy už by dotyčný „měl mít rozum“.

Samostatnou kapitolou jsou krize v psychopatologickém kontextu. Stejně jako může krize vyvolat tělesnou nebo duševní nemoc, může i tělesná nebo duševní porucha vyvolat krizi. Lidé s duševní poruchou jsou vůči stresu méně odolní a i menší míra stresu u nich může vyvolat krizi. U jedinců s dispozicí duševní nemoci mohou krize vyvolat náhlé zvraty jejich psychického stavu, panické reakce, psychotické stavy nebo nekontrolovanou ventilaci emocí a nekontrolovatelné jednání včetně pokusu o sebevraždu. V takových situacích je obvykle potřeba již odborná pomoc, protože obvyklé vyrovnávací mechanismy selhávají.

Ačkoli využíváme podobné způsoby, jak se s krizí vyrovnáváme, přesto je prožívání krize u každého člověka individuální. „Slovo ‘krize’ je jen pracovní pojem, který má u každého člověka trochu jiný obsah,“ říká psycholožka a krizová pracovnice Daniela Vodáčková. „Většina lidí nepřijde do ordinace nebo nezavolá na linku důvěry a neřekne: ‘Jsem v krizi.’ Spíše řeknou, že mají velké starosti nebo nějaké trápení, nebo budou dokonce říkat, že nemají až tak velké starosti, ale potřebují se poradit. Nakonec se ukáže, že skutečně procházejí krizí, přitom tam toto slovo nemusí vůbec padnout.“ Jako v každé oblasti psychosociální pomoci platí i pro pomoc člověku v krizi, že je možné pomáhat pouze člověku, který se v krizi cítí. „Někdy se můžeme setkat s člověkem, kterého přivede rodina, protože je přesvědčena, že je tento její člen v krizi, i když on to třeba necítí. Vždycky to znamená pracovat s těmi členy rodiny nebo okolí, kteří cítí, že mají problém, a krizový pracovník by neměl příliš stáčet pozornost k tomu, kdo problém necítí, i když se ho týká. Krizový pracovník jenom otevírá možnosti, nabízí a neodrazuje a zároveň nemůže dost dobře vnucovat svoji péči někomu, kdo na ní není připravený nebo kdo k ní není motivovaný,“ říká Vodáčková.

Krize není nemoc

Mechanismy, jimiž se s krizí vyrovnáváme, jsou dané přirozeností člověka a jsou v podstatě totožné s mechanismy, jimiž se vyrovnávají se stresem i zvířata. V některých případech může být reakce na krizovou situaci tak silná, že se může podobat psychické poruše. Zejména v případě, kdy je stresová zátěž dlouhodobá, objevuje se depresivní nebo úzkostné chování, v případě náhlých traumatizujících krizových situací se zase může objevit panika, únikové chování nebo poruchy ve vnímání okolního světa a pocit neskutečnosti. V těchto případech není ale namístě mluvit o psychické poruše nebo psychické nemoci. Organismus reaguje na mimořádnou událost mimořádným způsobem, mohli bychom říci s Viktorem Franklem, že člověk, který se chová nenormálně v nenormální situaci, je normální. Jedním z prvních kroků proto bývá při krizové intervenci ujištění, že dotyčný člověk v krizi prožívá svou situaci adekvátně situaci, nezbláznil se a většina lidí by se v podobné situaci cítila podobně.

Při vyrovnávání se s krizovou situací se setkáváme se třemi základními vyrovnávacími neboli copingovými strategiemi - útokem, útěkem a ochromením. První dvě vyrovnávací strategie patří k takzvané obranné reakci typu A, neboli k aktivní reakci na krizovou situaci. Převáží při ní činnost sympatického nervového kmene, což u člověka vede ke zrychlení fyziologických procesů, neklidu psychickému i fyzickému napětí a výrazným emocím.

Druhá méně častá reakce typu B způsobená převahou činnosti parasympatického nervového kmene vede k paradoxnímu chování, kdy krizová situace člověka naprosto paralyzuje, fyziologické procesy se zpomalí, člověk vnímá sebe i své okolí jakoby ve snu, není schopen žádné akce, nic ho nenapadá a neprojevuje ani žádné emoce. „Lidé mohou být fyziologicky vybaveni velmi různě,“ říká Daniela Vodáčková. „Frekventanti výcviků mi třeba někdy říkají, že u sebe nacházejí do určité míry aktivní reakci, jednají, myslí jim to, ale jen do určité míry stresu, kdy je stres již tak veliký, že se zablokují a ztuhnou. Někteří lidé ale reagují tímto paradoxním způsobem už od počátku krizové situace a jejich reakce může být pro okolí nesrozumitelná. Okolí si o nich může myslet, že jsou flegmatici, nebo líní, přitom mohou být maximálně vystresovaní.“

O svých obvyklých reakcích na stres a na krizovou situaci bychom měli vědět. Neznamená to ale, že bychom se měli pokoušet ji odstraňovat nebo měnit. „Nelze si nic vyčítat, je třeba si spíše uvědomovat, že to, co se v nás děje, je v daném okamžiku v pořádku a krizová situace v sobě nese nějaké sdělení před čím utíkáme, co v nás vyvolává tendenci útočit, nebo před čím tuhneme. Copingová strategie se projeví nejen na úrovni fyziologické reakce, ale i myšlení. Objeví se třeba myšlenka, že bychom někoho zabili. Pokud si tuto myšlenku uvědomíme, je to velká prevence takový čin neuskutečnit?“ říká Daniela Vodáčková.

Zajímavé také je, že se s různými typy reakcí na krizovou situaci setkáváme u mužů a u žen. Podle Daniely Vodáčkové prožívají muži nemožnost aktivně krizovou situaci řešit jako více zatěžující. Typickým příkladem může být válečná situace, kdy muži nemohou jít válčit a tuto situaci nějak aktivně ovlivnit. Ženy dokáží krizovou situaci pasivně vydržet lépe než muži, pravděpodobně jsou také vůči stresu lépe vybavené. Ze zkušeností pracovníků krizových center vyplývá, že se na tato pracoviště obracejí o pomoc více ženy, a to zejména proto, že ženy jsou schopné své emoce lépe ventilovat a vyhledají pomoc v časnějších fázích rozvoje stresového prožívání, často i preventivně. „Muži jsou schopni vyhledat krizovou pomoc až tehdy, kdy míra stresu postoupila do daleko vyšší hladiny,“ říká Daniela Vodáčková. „A někteří muži nevyhledají pomoc vůbec. Od toho také odvisejí statistiky sebevražd a obraz typického sebevraha. Je to osamocený muž kolem čtyřicítky po rozvodu, který popíjí nebo bere drogy a má ze svého okolí zkušenost dokonané sebevraždy.“

Pomoc těla

S většinou krizí si člověk poradí sám, jen v menšině případů vyhledá odbornou pomoc. Podle Daniely Vodáčkové je to obvykle v krizové situaci, s níž nemáme dosud žádné zkušenosti a je pro nás výrazně ohrožující. To platí jak v případě krizí vyplývajících ze změn životních fází, tak i z krizí způsobených náhlou traumatizující událostí. Ke zvládání krizových situací nám obvykle pomáhají stejné mechanismy, které nám pomáhají se vyrovnávat i s běžným stresem. Jednou z nejvýznamnějších pomocí je pro člověka dostatečně silně zakotvený život ve přirozených vztazích v rámci malé skupiny. „Uvědomila jsem si třeba, jak je úžasné, že zpívám v komorním sboru, je nás tam šestnáct, máme s sebou své děti a mezi námi je velká míra vzájemnosti,“ říká. „A nemusí jít o komorní sbor, může jít o hrnčířskou dílnu nebo akvaristy.“

V rámci psychoterapie nebo odborné krizové intervence se velmi často používají techniky zaměřené na práci se silnými emocemi. Je důležité, aby byl člověk v krizi od začátku kontaktu s odbornou pomocí nucen překonávat co nejméně překážek. Ještě než proběhne samotný rozhovor by mělo být dostatečně postaráno o jeho tělesné potřeby. Potřebuje také základní informace týkající se toho, co se s ním bude na pracovišti dít, kdo a kdy se ho ujme. Při samotném rozhovoru používají krizoví pracovníci obvykle techniku takzvaného aktivního naslouchání, kdy obsah rozhovoru určuje sám klient v krizi. Krizový pracovník může svými otázkami usnadňovat klientovi vyjadřování, musí ale respektovat, že o některých okolnostech klient nebude chtít mluvit. Stejně tak by měl dát klientovi najevo, že všechny emoce, které prožívá, může vyjadřovat navenek a že je dokáže unést. Zvláště za pláč se řada lidí v krizi stydí, protože mají pod tlakem očekávání svého okolí pocit, že pláč je projevem slabošství. Řada z nich proto ocení, když dostanou od pracovníka sdělení, že plakat se může a že to není nic špatného.

Při krizové intervenci je možné využít toho, že často zablokované silné emoce způsobené silným stresem se obvykle projevují i tělesně. „Určitě je užitečné využít prvek, kterému se říká uzemnění, to znamená umožnit člověku v krizi dobrý kontakt se zemí, s podložkou a se sedací částí. Mnoho lidí prožije základní okamžik stability, když si uvědomí svůj zadek,“ říká Daniela Vodáčková. „Dále je dobré si uvědomit své tělové centrum. To může hodně pomoci v situaci paniky způsobenou krizovou situací. Najednou se jakoby zpátky vrátíme do svého těla a cítíme se lépe vyváženi. Uvědomit si centrum znamená uvědomit si své fyzické těžiště. Každý člověk může mít těžiště ve svém těle trochu jinde. Udělala jsem zajímavou zkušenost při práci s houslisty, kteří měli své těžiště stranou. Nástroj se stal jejich součástí. A třetím důležitým prvkem je práce s ohniskem pozornosti u člověka v krizi, protože ve stavu silné emoce se většinou pozornost jakoby roztříští a nelze se soustředit na nic konkrétního. První pomocí při panice je pomoci člověku soustředit se na třeba na část svého těla.“

V některých případech je při stavech paniky a úzkosti způsobených akutní krizí dobré využít i psychofarmaka. Ty mohou někdy pomoci a podpořit člověka, který momentálně nemá dost možností a prostředků situaci zvládat obvyklými vyrovnávacími mechanismy. „Stále bychom ale měli myslet na to, že krize je normální událost v životě, že je silná a něčím přesahuje síly člověka, ale je normální a proč léčit normalitu,“ říká Daniela Vodáčková. „Ve většině příběhů není nutné podávat léky člověku, který si vystačí s jinými podpůrnými prvky a naopak by mu možná mohlo unikat něco, co je pro něj na krizovém prožívání cenného, byť to prožívá jako silné a na první pohled negativní emoce. Medicinalizací krize a snahou člověka co nejdříve z krize dostat bychom mu mohli prokázat medvědí službu, protože bychom ho mohli připravit třeba o fázi vyrovnávání se s určitým životním úsekem, s nemocí nebo se smrtí. Pokud jsem ale měla dojem, že by klienta měl vidět i psychiatr, dokázala jsem to klientovi vysvětlit a setkala jsem se u něj s porozuměním.“