Články Jakuba Hučína

„Dělám, co lidem na očích vidím“

Někteří lidé „ochotně“ pomáhají druhým, ale nepřináší jim to radost Pro řadu lidí je obrovská úleva, když se dozvědí, že mají právo někomu nepomoct. Často si myslí, že je křesťanskou povinností být jako milosrdný Samaritán a rozkrájet se pro druhé. Psychoterapeut Jakub Hučín, se kterým jsme si na toto téma povídali, však vysvětluje, že máme právo říkat druhým „ne“ a vůbec to neznamená, že by nás za to neměli rádi, nebo že se budou zlobit.

Lidé mají většinou pocit, že je dobré, když se mohou „rozkrájet“ pro druhé. Je to ale skutečně vždycky dobré?

Správně předpokládáte, že nikoli. Často se za potřebou „rozkrájet se pro druhé“ spíše skrývá tendence se za všech okolností přizpůsobovat přáním druhých, neschopnost udržet své hranice, obavy z projevení vlastního názoru a další. Protože člověku okolí ale dává najevo, že jeho péči a pomoc očekává, někteří lidé si myslí, že by takovému očekávání měli vždy vyhovět. Když se jich potom zeptáte, jestli jim pomáhání druhým opravdu dělá dobře a je jim to příjemné, často říkají, že ne. Vůbec to tak nechtějí, ale jinak to neumí.

Co byste člověku, který žije v „zajetí“ pomáhání druhým, radil?

Nejdřív by se měl podívat, jaké pocity doporovázejí jeho pomáhání druhým - jestli mu to přináší uspokojení, nebo je to něco, co nechce dělat a je z toho třeba i podrážděný. Dále by si měl položit otázku, co by se změnilo, kdyby to tak nedělal. Cítil by životní prázdnotu, kterou pomáháním vytěsňuje? Nebo by se na něj druzí zlobili, že jim nepomáhá? Kdyby to tak bylo, vydržel by to? Hodně často lidé pomáhají, protože mají pocit nepostradatelnosti. A když onemocní a jsou doma, najednou ke svému úžasu zjistí, že si druzí bez nich docela dobře poradí.

Když se řekne „rozkrájet se“ pro druhé, vybaví se mi podobenství o milosrdném Samaritánovi. Křesťané možná často cítí pomoc jako svou povinnost...

Řada z nás si toto podobenství vykládá tak, že by se mělo pomáhat za každých okolností. Vidíme pouze milosrdenství a soucit, který Samaritán vůči svému nepříteli-židovi prokázal. Už ale nevidíme, že měl k tomu, aby druhému pomohl, dobré podmínky - měl čas, možnosti a prostředky, měl k dispozici dopravní prostředek, takže ho nenesl v náručí. Kromě toho on zraněného odvezl do hostince, nechal ho tam a šel si po svém s tím, že až pojede zpátky, doplatí, co bude potřeba. Dokázal část své pomoci přenést i na druhé a při pomáhání myslel i na sebe a své potřeby. Často toto podobenství vnímáme tak, že i když se sám sotva vleču a nemám podmínky k tomu, abych ještě někomu pomohl, musím se prostě zapřít a udělat to. Naložím ho na záda, někam se s ním doškobrtám a ani nebudu vyhledávat hostinec, ale budu o něj pečovat sám a úplně opustím své vlastní potřeby. To ale Samařan neudělal. On se nerozkrájel. Proto je důležité si položit otázku, jestli opravdu mám dobré podmínky k tomu, abych pomáhal. Když zjistím, že ne, mohu třeba druhému jen dát kontakt na člověka, který takovou pomoc poskytnout může.

Jak rozpoznám, kdy musím pomoci, kdy můžu a kdy je to spíš nežádoucí?

Když je někdo v ohrožení života, pomoci musím, tak to definuje zákon. Křesťané na sebe mají vyšší nároky. A je pravda, že se často v životě dostáváme do situace, kdy se nám nechce, a přesto pomůžeme. To je v pořádku. Ale v pořádku by nebylo, kdyby toto byl náš životní program, tedy když se pomáhání stane povinností za všech okolností bez ohledu na sebe – to není dobrý přístup a vede jen k osobní nespokojenosti a negativním emocím.

Není „pečovatelství“ většinou případ žen?

To je pravda. Od žen se totiž pečující přístup tak nějak očekává. Co by se stalo, kdyby tolik „pečovatelské“ nebyly? Třeba vůbec nic. Jindy ale žena třeba neudělá večeři, protože na to neměla sílu nebo čas a manžel jí naznačí, že je to špatně, a že by se měla víc snažit a třeba ji bude i ponižovat. Žena pak dojde k závěru, že nemá právo být unavená. Bude mít pocit, že pořád musí být ve službě a připravena k pomoci. Popře svůj svět, protože má pocit, že asi není tak hodnotný, aby měl právo na existenci.

Většinou je ale asi manipulace mezi partnery nevědomá. Jak ji rozpoznat?

Vnitřní svět každého z nás potřebuje prostor, aby mohl žít. Pokud ho nemáme, začne si hledat jinou cestičku. Typickým příkladem jsou naprosto oddaně pečující matky, které začnou manipulovat svými dětmi. Vyžadují po nich vděčnost za péči a to, aby se přizpůsobovaly jejich představě o domově. Pokud člověk bude dlouhodobě dělat něco, co nechce, může se spolehnout na to, že dřív nebo později začne manipulovat druhými, aby nasytil to, co mu chybí. Je hodně těžké si po letech uvědomit, že svou „pomocí“ ubližuji sobě i druhým. To vyžaduje velkou opravdovost, upřímnost a pokoru.

Manipulace mezi manželi může po letech vygradovat až tak, že jeden druhému nesmyslně přikazuje, jako by to bylo malé dítě. Jak se tomu bránit?

Čím méně budeme mluvit v partnerství o svých potřebách, tím víc se v nás budou hromadit negativní emoce. Pak najednou vidíte manželství, kde jeden dělá to, co takzvaně vidí na očích druhému, vzájemně se přizpůsobují, ale přitom jsou na sebe strašně naštvaní. Komunikace mezi nimi vůbec není láskyplná, ale podrážděná. Oba mají pocit, že ten druhý přestupuje jeho hranice, ale ani jeden z nich není schopen říct: já to tak nechci. Protože to trvá dlouho, emoce se hromadí a vystupují na povrch. Teprve když jasně řeknou, co chtějí a nechtějí, když jasně ukáží svůj svět a postaví hranice, negativní emoce vyvanou a vztah se může rozvíjet.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ-BEŠČECOVÁ