Články Jakuba Hučína
Články z Psychologie dnes

Tělo si o pomoc řekne samo

Pilulka může člověka zbavit na krátkou dobu bolesti. Pokud se ale za jeho tělesnými potížemi skrývá úzkost, strach nebo agresivita, nemoci se nezbaví. Psycholog nebo psychoterapeut se v takové chvíli stává stejně důležitý jako lékař.

Spotřeba léků na celém světě neustále stoupá. Lékaři si neví rady s bakteriálními kmeny, které se staly odolnými vůči působení antibiotik. Řada lidí má představu, že čím větší dávku léků proti určité nemoci použije, tím dříve se vyléčí. Akutní nemoci se stávají postupně chronickými a někdy dotlačí člověka až k chirurgické léčbě. Přitom by zlepšení životního stylu, správná životospráva, ale také vyřešení osobních problémů a konfliktů pomohly u řady onemocnění daleko lépe, důkladněji a hlavně - zbavily by člověka některých těchto zdravotních obtíží navždy. U řady onemocnění je totiž psychická složka osobnosti člověka stejně důležitá jako fyzická, u některých onemocnění je psychika člověka dokonce rozhodujícím faktorem v rozvoji, anebo ve vyléčení daného onemocnění. Psychosomatická medicína se i přes svůj stále rostoucí význam v současnosti díky svému hraničnímu postavení mezi somatickou medicínou, psychologií a ostatními humanitními vědami potýká s řadou potíží. Kvůli nejasné definici řady pojmů, nejasné metodologii a často odlišnému přístupu ze strany lékařů, psychologů nebo psychoterapeutů ji ani jedna z těchto disciplín nepřijala plně za svou. V psychologickém přístupu převládaly postupně východiska psychoanalytické teorie, teorie stresu a behaviorální psychologie, v současné psychosomatické medicíně se mezi ostatními modely začal prosazovat biopsychosociální přístup k pacientovi. Každá z těchto složek - tělesná, duševní i sociální se na kvalitě zdraví člověka a na rozvoji onemocnění podílí stejně významnou měrou.

Jednota těla, duše i prostředí

Už na počátcích medicíny si řada lékařů všimla, že fyzické zdraví souvisí do značné míry s psychickým stavem pacienta. „Psychická složka se účastní každého onemocnění, ať si to uvědomujeme nebo ne,“ říká psychiatr Radkin Honzák. „Pokud se jedná o nějaké jednorázové nebo krátkodobé akutní onemocnění a tím pádem jenom o krátkodobé a jednorázové léčení, nemusíme se jí zabývat detailně a do hloubky, vystačíme si s takzvanou selskou psychologií, která postihuje běžné mezilidské vztahy. I u akutního onemocnění musíme ale s psychickou složkou počítat, zejména pokud se jedná o tlumení bolesti.“ Propojení psychiky a tělesného stavu se ukázalo jako významné při výzkumech vlivu primitivních emočních stavů na fyziologické funkce oraganismu. V padesátých a šedesátých letech se díky výzkumům Franze Alexandera podařilo sestavit sedm okruhů psychosomatických onemocnění, které postihovaly zejména trávicí trakt, ale také oběhovou a pohybovou soustavu, dýchací ústrojí, kůži a funkci štítné žlázy. „Psychická složka se pochopitelně zúčastňuje jakéhokoliv chronického nebo dlouhodobějšího onemocnění,“ říká Honzák. „Právě u pacientů s problémy trávicího ústrojí je psychosomatické sepětí hodně silné. O žaludku a obecně o trávicím ústrojí se říká, že je to nejzvučnější rezonanční deska emocí.“ Zajímavým způsobem se například promítá ve zvýšené potřebě jídla potřeba lásky podobně jako potřeba naplnit svůj život smyslem, anebo naopak potřeba zničit druhého člověka. Chorobné odmítání jídla u pacientek trpících mentální anorexií zase souvisí s odmítáním sebe sama.

Zajímavým způsobem přispěla k vysvětlení souvislostí mezi psychickými obtížemi a rozvojem nemoci teorie stresu, přestože právě ona zápolila s neohraničeností pojmů, stejně jako s řadou mýtů o působení stresu. Ne vždy je totiž působení stresu škodlivé, stres poškozuje zdraví pouze pokud se objeví v určitém kontextu. Zajímavé výzkumy vlivu některých stresujících životních událostí na funkci oběhové soustavy například prokázaly, že stresující negativní událost ztráty zaměstnání u nezaměstnaného způsobila vzestup krevního tlaku, množství cholesterolu a kyseliny močové a to v závislosti na rostoucí depresi a podrážděnosti postiženého člověka. Tyto hodnoty se přitom vrátily zpět do normálu už několik měsíců poté, co se tomuto člověku podařilo opět najít zaměstnání, přestože i to na něj působilo jako stresující faktor. Nejzávažnější stresující životní událostí, která se objevovala mezi příčinami onemocnění rakovinou, byla ztráta blízké osoby. Organismus se v takových případech sám bránil přijetí určité situace, či dokonce působil sebedstruktivně a to tím více, čím méně se postiženému člověku dařilo své emoce vyjádřit. Podobně působí stresující faktory v kontextu rodiny. Pokud je totiž atmosféra v rodině napjatá, vztahy mezi jejími členy nejsou dostatečně pružné, panuje mezi nimi potlačovaná agresivita, komunikace v rodině je emočně chudá a pouze předmětně zaměřená, mohou se u některého z členů rodiny nastartovat kompenzační mechanismy, které mají nahradit neúspěšný způsob řešení rodinného problému. Svým onemocněním rodinný příslušník řešení problému odsouvá do pozadí, což může být pro rodinu paradoxně výhodné a může se snažit nemocného v jeho stavu nadále udržovat.

Každý svou nemoc prožívá jinak

Rozvoj onemocnění i působení jednotlivých faktorů může být u každého člověka velice individuální. „Psychosomatika v zásadě znamená, že mluvím více o určitém člověku než o jeho nemoci,“ říká Radkin Honzák. „Angličané mají chorobný stav definovaný dvěma pojmy - illness a disease. První se týká subjektivního prožitku pacienta a jeho subjektivní biopsychosociální zkušenosti se změněným zdravotním stavem, druhý představuje medicínský koncept nemoci.“ Individuální prožívání nemoci nemusí zdaleka odpovídat skutečnému zdravotnímu stavu pacienta. Tak mohou pacienti s výraznými psychickými potížemi trpět i zdánlivě banálními fyzickými obtížemi daleko více než člověk trpící závažnějším onemocněním, který je přitom ale v daleko větší psychické pohodě. „Mám teď jednoho pacienta, u kterého je to skutečně průšvih,“ říká Honzák. „Čtyřicet let nebyl u lékaře. Při jednom vyšetření mu ale zjistili téměř kompletní neprůchodnost srdečních tepen, úspěšně ho odoperovali, potíže zmizely, on ale dnes neudělá krok, aby se nedržel za hrudník a aby nehekal, že ho to bolí a že má strach. Přichází vždycky znovu s utrápeným výrazem s tím, že si není schopen zajistit základní péči o sebe. Poté, co mu řekli, v jaké byl situaci, se z něj stal těžký hypochondr. Když si dodatečně uvědomil, v jakém riziku se nacházel, aniž měl nějaké příznaky, padla na něj hrůza. Proto dnes nevěří svému normálnímu stavu, který je objektivně mnohonásobně lepší než před operací. Z toho šoku, že se nedá věřit vlastním pocitům, je pro jistotu několikanásobně zesílil.“

Úzkost zaujímá mezi duševním a tělesným prožíváním ústřední postavení. Člověk se sklony k úzkosti má většinou zhoršenou pozici v boji s nemocí, dokáže totiž hůře přijmout svůj stav a mobilizovat svoje síly. Významným osobnostním rysem pomáhajícím nemoci předcházet nebo ji zvládnout je tzv. „coping“, je vyjádřením síly vlastního „já“ a tedy schopnosti vypořádat se s problémy. Souvisí se schopností aktivního přístupu k řešení problému a s nezdolností člověka. Překážky jsou pro nezdolné lidi výzvou, proto jsou schopni tyto problémy řešit aktivně. Naopak mezi lidmi nejčastěji postiženými psychosomatickými onemocněními jsou často ti, kteří žijí v dlouhodobě špatných vztazích se svým okolím, aniž se snaží na této situaci cokoli změnit. Jedná se často o narcistické, agresivní jedince se sklony k závislosti, kteří nedokáží o svých pocitech dostatečně mluvit, a se svým okolím tak komunikují prostřednictvím svých tělesných orgánů. Pro některé z nich se choroba stává jejich způsobem života. Neschopnost rozeznávat, sdělovat a regulovat emoční hnutí u nich vede k pocitům trvalé rozlady a ke sklonům k hypochondrickému chování.

Nemoc jako symbol

Podle některých psychologů slouží nemoc jako symbol určitého psychického stavu nebo určité potřeby či tužby člověka. Úlohou psychologa je v takovém případě tento symbol interpretovat a reagovat na něj. „Člověk se například naučí využívat své role nemocného k tomu, aby získal určité sociální nebo mezilidské zisky a potom se až bojí vrátit do zdravého stavu, protože by mu tato pálka najednou vypadla z ruky. V takovou chvíli se objevuje otázka, jak moc vlastně touží po uzdravení,“ říká Radkin Honzák. Jiní považují nemoc za metaforu současného psychického stavu člověka. Pokud lékaři neodhalí psychické příčiny nemoci, může se stát, že se její příznaky sice na určitou dobu podaří odstranit, po určité době se ale projeví v jiné formě onemocnění. V jednom případě se například lékařům u pacienta podařilo úspěšně odstranit díky lékům žaludeční vřed. Po určité době je ale tentýž pacient navštívil znovu, tentokrát s bolestmi v křížové oblasti páteře. Bolesti bez zjevné příčiny se opět podařilo zvládnout léky, do třetice se pacient objevil s opakovanými záchvaty ledvinové koliky. Teprve psychologický rozbor jeho situace odhalil pravděpodobné příčiny jeho potíží spočívající v nepřijetí procesu stárnutí, kdy se postupně snižovaly jeho možnosti a zužoval se prostor, ve kterém se mohl seberealizovat, což se stalo zdrojem jeho úzkosti. Protože o ní nedokázal mluvit, mluvily za něj jeho tělesné orgány. Podobně významné se ukázují psychické příčiny u některých typů astmatu. Toto onemocnění může být opět výrazem úzkosti a strachu. Psychické příčiny bývají v takových případech stejně důležité jako alergické dispozice pacientů. Astmatici, jejichž onemocnění má psychický původ, bývají napjatí, jen těžko se dokáží uvolněně smát nebo plakat a vůči okolí se chovají vztahovačně. V některých případech používají svého onemocnění k tomu, aby okolí donutili splnit jejich přání. Úzkost a strach, který nedokáží dát najevo, se projeví jako astmatické zúžení průdušek.

Řadu fyziologických reakcí organismu včetně reakcí imunitního systému ovlivňují podobně významně i smutek či deprese. U pacientů trpících dlouhodobými melancholickými stavy byla zjištěna zhoršená funkce imunitního systému. Kolísání imunity bylo také prokázáno u pacientů, kteří žili v nepříliš uspokojivém manželství. Reakce jejich imunitního systému tak do značné míry závisely na momentální kvalitě jejich manželského vztahu. „U nádorových onemocnění je častý výskyt deprese rizikovým faktorem,“ říká Radkin Honzák. „Dohady, jak deprese zhoršuje imunitu, jsou zatím v experimentální fázi, zjistili jsme ale, že čtyřicet procent pacientů trpících nádorovým onemocněním trpí zároveň depresí a dalších dvacet procent úzkostnými poruchami.“ Podle některých výzkumů přispívá deprese výrazně k selhání aktivní obrany organismu, což je klíčové zejména při rozvoji nádorových nebo některých chronických onemocnění. U pacientů trpících depresí je riziko výskytu rakoviny až dvakrát vyšší než u psychicky zdravého člověka. „Deprese je nezávislý rizikový faktor také u kardiovaskulárních onemocnění a dokonce ovlivňuje i úmrtnost na tato onemocnění,“ potvrzuje Honzák. „U pacientů trpících vysokým krevním tlakem najdete depresi pětkrát častěji než odpovídá běžnému rozložení v populaci.“ Dalším rizikovým faktorem rozvoje onemocnění oběhové soustavy jsou kromě deprese a úzkosti také agresivní postoje a nepřátelské emoce. Ty se nejvíce podepisují na rozvoji ischemické choroby srdeční, sklerózy koronárních tepen či vysokém krevním tlaku.

Léčba úzkosti

Pokud se lékaři podaří u pacienta snížit jeho úzkost, otevírá se tak šance k lehčímu průběhu nemoci či dokonce k uzdravení. „Dokud budu trpět úzkostí, můžu se určité části léčby i podvědomě vyhýbat, třeba zapomenu přijít na vyšetření,“ říká Radkin Honzák. „Je důležité převyprávět a přestrukturovat příběh pacienta směrem k optimističtějším koncům, než jak mu to umožňovaly diktáty různých příkazů a zákazů, které si v sobě nese. Už velice dávno psychologie i medicína ví, že když z člověka spadne napětí, uvolní se celý jeho svalový aparát a nejen to. Viděl jsem dokonce jednoho mladého muže, kterému se díky uvolnění vnitřního napětí zlepšil zrak o jeden a půl dioptrie, měl sevřené i ty jemné svaly v oku a vůbec to netušil.“ Psychologická nebo psychoterapeutická léčba by měla u pacienta probíhat vždy ruku v ruce s medicínskou pomocí. Neexistuje přitom jediný univerzálně platný model léčby. U každého pacienta mohou být totiž jeho potřeby trochu odlišné. „Moje zkušenost a zkušenost několika dalších kolegů je, že byste neměl v psychoterapii s pacientem doktřinářsky zůstávat u jedné školy, ale měl byste zvládat integrovanou, integrativní nebo chcete-li eklektickou psychoterapii,“ říká Honzák. „Každý somatický pacient může být zakleslý v určitém typu problému, mohou to být třeba iracionální pocity viny nebo problémy v rodině. Proto byste měl znát dynamiku rodiny. Další pacient bude spíše slyšet na racionální nácvik kognitivně-behaviorální terapie a tak dále.“

Celá řada psychických mechanismů zvládání onemocnění je podle Radkina Honzáka v současné době zmapovaná. Některé obranné mechanismy člověku pomáhají jeho úzkost překonat, některé jsou ale kontraproduktivní. Výraznou pomocí pro pacienta trpícího úzkostí je emoční a sociální podpora jeho blízkého okolí. Je uváděna jako významný podpůrný prvek hned za osobními dispozicemi pacienta. „Kdysi jsme si o některých způsobech zvládání nemoci arbitrárně mysleli, jak jsou výhodné a nevýhodné,“ říká Honzák. „Mezi ty nevýhodné se řadilo třeba vytěsňování a popírání problému. U infarktů to dejme tomu v určitých situacích platí. Člověk se sklony k hypochondrickému chování by se ale cítil daleko lépe, kdyby trochu svou nemoc popíral. Platí ale stále, že popírání je velice nevýhodné v situacích, kdy onemocnění vyžaduje důslednou spolupráci pacienta s lékařem.“

U některých pacientů se nepodaří lékařům zlepšit fyzický stav natolik, že by se pacient mohl beze zbytku ze svého onemocnění uzdravit. V takové chvíli je podle Radkina Honzáka velice důležité se pokusit pacienta zapojit v co největší míře do sociálních vazeb a naučit ho žít ve společnosti i s jeho postižením. „Je třeba, aby nezůstával v nečinnosti a začal i s tím svým handicapem něco dělat,“ říká. „Nejlepší je, když se podaří takového pacienta dostat do zaměstnání, protože práce je jednou z nejlepších přirozených rehabilitačních pomůcek, které existují. Tam najde na rozdíl od izolace doma přirozené sociální prostředí. Proto jsou nejméně zdární v léčbě lidé nezaměstnavatelní, to znamená lidé s nízkým IQ, nízkou kvalifikací a s možností nízkého výdělku. Z nich se potom stávají ti rentoví bojovníci, kteří vědomě nebo nevědomě usilují o důchod. Bolest a nemoc je krutá daň za takový výsledek, ale oni nebudou usilovat o nic jiného. Dávají raději přednost závětří choroby před rizikem selhání na čerstvém povětří sociálních vztahů ve společnosti.“

Sedmička psychosomatických onemocnění podle Franze Alexandera: bronchiální astma, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze, neurodermatitida, tyreotoxikóza a duodenální peptický vřed.

Zpět na články