Články Jakuba Hučína
Články z Psychologie dnes

Jak fungují reality shows

Televizní pořady, které od počátku své existence rozdělily veřejnost na dva velké tábory. Kritici vyčítají pořadům typu „reality show“ celou škálu neřestí od útočení na nejnižší pudy lidské psychiky sexuálními výjevy v přímém přenosu či podporováním agresivity vůči slabším soutěžícím přes nudnou dramaturgii až po obviňování z vytváření falešné virtuální reality, z níž díky reklamě těží své pohádkové zisky. Zastánci těchto pořadů je naopak považují za neotřelý způsob zábavy, případně za sadu zajímavých životních příběhů, které se přinejmenším dobře poslouchají.

Na počátku pořadů, jež využívaly možnosti sledovat v přímém život několika jednotlivců žijících po určitou dobu pospolu, byl americký projekt z konce devadesátých let nazvaný „Zlatá klec“. Skupina soutěžících v něm měla být na rok umístěna do speciálního příbytku vybaveném televizními kamerami. Ty měly zprostředkovat jakýkoli pohyb kteréhokoli z účastníků. Kromě zábavy slibovali autoři projektu i možnost zajímavých psychologických pozorování sociálního chování jednotlivých členů skupiny. Projekt se nakonec kvůli nákladům převyšujícím dvacet milionů dolarů nerealizoval. Během několika následujících měsíců se na podzim roku 1999 objevilo ve třinácti zemích několik skromnějších verzí a zasáhly prakticky celou západní Evropu a Spojené státy. Jako první začala pořad „Velký Bratr“ pojmenovaný podle knihy George Orwella nabízet svým divákům nizozemská komerční televize Veronica. Do večerního programu zařazovala krátké střihy do života domu, v němž žila skupina lidí za neustálého sledování televizních kamer. Vítěz měl přitom přislíbeno čtvrt milionu guldenů. Nejdiskutovanější událostí, která zároveň přitáhla největší pozornost diváků, byly sexuální kontakty mezi Sabine Wendel a Bartem Springem, jenž se později stal vítězem první série. Tato první série přitáhla pozornost 27,5 % diváků a dočkala se sta vydání. Sledovanost finále pořadu přesáhla 53 % divácké účasti a webové stránky pořadu navštívilo více než padesát dva milionu internetových návštěvníků.

Díky diváckému zájmu přichystala nizozemská i německá televize nové kolo soutěže. Ta začala hledat stále nové a nové varianty. Objevem roku 2000 se stala o něco drsnější verze „Velkého Bratra“, při níž jsou účastníci soutěže vysazeni na pustý ostrov v Tichomoří a jejich jediným úkolem je přežít a nebýt vyloučeni předčasně ze skupiny. Finále této soutěže sledovalo v létě 2000 přes 51 milionu Američanů, což byl v historii komerční televize CBS druhý nejvyšší výsledek v její historii. Počáteční euforii diváků ale vystřídalo otupění. „Problém pořadu spočíval v tom, že neměl žádný vývoj,“ říká mediální analytik Jaroslav Šonka. „Každý i špatný seriál potřebuje dramaturgii. Velký Bratr se vyznačuje tím, že žádnou nemá. Režisér se jenom snaží ze čtyřiadvacetihodinového záznamu vybrat to nejlepší a vytvořit z toho nějaký děj,“ píše německý Der Spiegel. Autoři článku tvrdí, že Velký Bratr je nudný jak pro diváky, tak pro soutěžící, což dokládali postupným poklesem sledovanosti. Ačkoli Dominic Mohan, editor bulvárního deníku The Sun předpovídal spolu s ostatními médii pořadu Survivor skvělou budoucnost završenou pozorností dvaceti milionů diváků při finále pořadu. Nestalo se. Finále sledovalo slabých 6 milionů diváků, což byl pro komerční ITV mediální propadák.

Němečtí tvůrci problém vyřešili jednoduše. Mezi soutěžící uzavřeli na jeden den známou německou modelku a bývalou moderátorku erotického pořadu Veronu Feldbuschovou. Každý Němec se těšil na moment, kdy se konečně půjde vysprchovat. Režisér ale po dohodě s modelkou do sestřihu zařadil k velkému zklamání řady diváků daleko mírnější záběry. Přesto návštěva modelky vrátila pořadu staré a dokonce našla i nové příznivce. Televizi si v ten večer naladilo rekordních sedm a půl milionu Němců. I přes ustupující zájem mnoha diváků se stále tvůrci pořadů snaží přitáhnout pozornost co největšího množství diváků. Využívají jejich zvědavosti, touhy po laciné a jednoduché zábavě, napětí, možnosti interaktivně ovlivňovat průběh soutěže vyloučením některého z účastníků a v neposlední řadě i možnost pozorovat vztahy mezi muži a ženami. I když se „živý sex“ přesunul z podstatné části z televizních obrazovek spíše na internet, touha být svědkem sexuálních vztahů v přímém přenosu je stále jedním z hlavních motorů divácké zvědavosti.

Divák se nezměnil

I přes obrovský boom, který programy takzvaných „reality shows“ od přelomu tisíciletí zažívají, nejde při jejich kompoziční skladbě vlastně o nic nového. Používají velmi podobné psychologické techniky pro to, aby zaujaly diváka, jako tomu bylo už dříve u každého filmu. Změnil se pouze jejich obsah a to díky vývoji poptávky po filmech a televizních pořadech určitého typu. Každý film nebo pořad musí proto, aby zaujal diváka, respektovat několik psychologických prvků. Ať už film nebo reality show spojuje představivost diváka se skutečností. Tato spojení vytváří určité filmové stereotypy, které můžeme najít prakticky v každém hraném díle. Pro většinu divácky úspěšných filmů nebo pořadů je například typické, že jsou jejich hrdinové rozděleni na dobré a zlé. Podle stále se opakujícího scénáře každý takový film končí vítězstvím dobra a porážkou zla, ačkoli mělo dobro zpočátku na vítězství jenom malé vyhlídky.

Stereotyp poctivého dobrého chlapíka, který vítězí nad úskočným zlem, se objevuje i v reality shows. Jeden z výzkumů oblíbenosti jednotlivých soutěžících u diváků ukázal, že nejoblíbenější byli soutěžící, které televizní pořad prezentoval jako skromné altruisty, naopak nejméně sympatičtí byli soutěžící, jimž diváci přisoudili hodnocení příliš sebevědomých egoistů. Pořady typu reality show budí zdání, že i zde vítězí spravedlnost a dobro nad zlem, svůj význam má i fakt, že se na spolurozhodování o tom, kdo má být vyloučen, či kdo má naopak ve hře pokračovat, spolupodílí i diváci. Ti tak volbou prostého sympaťáka, který přechytračí chytráka získají sami pocit uspokojení a zadostiučinění, že zase jednou mohlo dobro zvítězit - a to navíc ještě jejich přičiněním. Co na tom, že toto vítězství je pouze iluzorní a že ve skutečnosti dotyčný člověk vůbec obrazu, který o něm vytvořila televize, neodpovídá. Když například ze soutěžního klání vypadl v německé verzi Velkého Bratra populární Zlatko, sešli se jeho fandové a protestovali proti jeho vyloučení. Zlatko si nicméně nijak nepohoršil, figuruje na titulních stranách německých časopisů a zpívá. Už týden po vydání své první desky se prodalo na půl milionu kusů. Tento velmi úspěšný účastník soutěže si získal sympatie Němců například tím, že neznal Shakespeara a označil ho za značku anglického piva.

Podobně jako kladné a záporné typy jsou mezi soutěžícími i další zástupci filmových archetypálních rolí. Zpravidla v žádné skupině reality shows nechybí flirtující koketa, líný nešika nebo citově nevyrovnaný mladík hledající oporu u svého okolí. Pokud náhodou někdo takový ve skupině chybí, televize z některého z nich takový typ pohotově vyrobí, navzdory tomu, že se jedná o takřka přímý přenos. „Přímý přenos je v současné televizi v podstatě iluze,“ říká psycholog Michal Černoušek. „Kromě zpráv a jednoho nebo dvou zpravodajských pořadů je vše předtočené. A i tehdy, když se jedná o přímý přenos, záleží na tom, koho a jak kamera zabírá. Ani účastníci přímého přenosu se nechovají úplně přirozeně. Když si uvědomíte, že mluvíte ke dvěma milionům diváků, samozřejmě se začnete chovat jinak než obvykle. Stejně iluzorní je i představa, že můžete jako divák volně do přímého přenosu zasahovat, i když vám dávají telefonní číslo, abyste tam zavolal. Kromě vás tam v daný okamžik volá dalších dvě stě padesát lidí, dovolá se přitom jenom jeden. Pořad je připravený i na to, že nikdo nezavolá. V zákulisí jsou připraveny telefonistky, které v takovém případě zavolají a přednesou příslušné dotazy.“

Tvůrci reality shows zpravidla využívají poznámek účastníků o druhých soutěžících a je potom už jen otázkou technického řešení, aby dotyčný tuto předem určenou stereotypní roli hrál. Řada z účastníků těchto soutěží si po shlédnutí sestřihů pořadu stěžovala, že portréty, které o nich tvůrci pořadu vytvořili, odpovídaly skutečnosti jen velice málo a daleko více se podobaly rolím hrdinů filmů nebo telenovel. S tímto zkreslením skutečnosti ovšem musí každý z účastníků počítat. Účastníci pořadu „Survivor“ dokonce dávají producentovi podpisem smlouvy právo o nich vytvořit obraz, jaký bude potřebovat - dobrý nebo špatný.

Iluze skutečnosti

Stereotypní ztvárnění účastníků pořadu není náhodné ani není řízeno tradičními zvyklostmi, ale odpovídá psychologickým potřebám diváků. Každý z typů hrdinů by měl divákovi sloužit k pozitivní či negativní identifikaci. Možnost identifikovat se s hrdinou vede k osobnímu emočnímu zapojení diváka do děje, divák může děj prožívat. U každého vizuálního díla přitom jde v prvé řadě o citový přístup, teprve v druhé řadě následuje racionální hodnocení. Čím více dílo zdůrazňuje pudovou složku, tím v něm více popírá myšlenku a brání divákovi v aktivním přemýšlení. Z tohoto poznatku vychází i hojné využívání sexuálního podtextu v soutěžích. Sex byl nakonec u zrodu jejich obrovské popularity. Jeden z průzkumů doprovázející americké vydání soutěže potvrdila, že většina diváků čeká skutečně především na sexuálně laděné scény a jakýkoli náznak intimních vztahů mezi jednotlivými soutěžícími je napjatě a až horečně očekáván. Paradoxně právě u americké verze jsou kvůli veřejnému mínění všechny scény se sexem byť v náznaku pečlivě vystříhány. Vzniká tak zajímavé napětí mezi původním záměrem tvůrců pořadu, podporovaném očekáváním velké většiny diváků a tlakem společenské morálky. Kdo se však o sex zajímá, může přejít k internetu, kde zůstává skryto jen máloco.

Sami tvůrci pořadů se nařčení ze snahy o sex v přímém přenosu brání. „Naši diváci chtějí vidět ty nejzajímavější osobnosti své generace. Kdybychom chtěli, aby byl v pořadu především sex, pozvali bychom do něj pornoherečky,“ říká Peter Bazalgette, jeden z tvůrců britské verze Velkého Bratra. Přesto připouští, že se pořad sexuálním scénám nevyhýbá. „Většině z účastníků je méně než třicet let a nahota, barva kůže nebo sexuální aktivita pro ně není problém. Někomu se to možná nelíbí, ale pokud se v pořadu objeví sex, je to vždy součástí děje ve skupině,“ dodává. Je zajímavé dodat příhodu z německé verze Velkého Bratra, kdy soutěž před kamerami opustila dobrovolně dvojice mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali a pro svou lásku nenalézali v domě dostatečné soukromí. Postupný vývoj vkusu velké části diváků ukazuje čím dále větší popularitu pasivního stylu zábavy. Sportování nahrazuje sledování sportu, cestování sledováním cestopisných pořadů. Tvrzení, že reality shows funguje podobným způsobem jako náhražka života je ovšem trochu nadsazené. Ačkoli vytváří prostor virtuální reality, která vede diváka ke ztrátě bezprostřední osobní zkušenosti, k úpadku kategoriálního myšlení, k jeho další pasivitě a osamocenosti, je slogan o sledování skutečných životních příběhů brán většinou diváků s rezervou.

O dosažení iluze skutečnosti se každý pořad včetně reality shows pokouší prostřednictvím dramaturgie. Ta je právě u těchto pořadů, které jsou jakýmsi křížencem mezi nekonečným seriálem, soutěží a skrytou kamerou, velice problematická. Zpravidla se opírá o dramatický spád děje, vytváření kontrastů, často i díky kontrastujícím stereotypům postav. Ať už jde o dějovou stránku nebo o kontrast postav, zůstává Velký Bratr daleko za každým i sebehorším dílem. Děj bývá vytvářen sestřihem toho, co se ve skupině soutěžících odehrálo včetně osobních vyprávění některých účastníků. Ačkoli se jedná také o příběhy, jsou většinou roztříštěné a málo zajímavé na to, aby upoutaly diváka. Podobně málo úspěšné jsou reality shows i ve vytváření kontrastů. Divák sledující obvykle reality shows je také často divákem akčních filmů, kde je kontrast mezi stereotypy a jednotlivými postavami velice silný a jimž nemůže dramatickým spádem pořad reality show v žádném případě konkurovat. Přestože tvůrci programů reality shows tvrdí, že jejich cílovými posluchači jsou právě mladí lidé, právě díky malému kontrastu mezi stereotypy jednotlivých postav tyto mladé diváky spíše ztrácejí.

Konečně posledním tahem, který má přidat pořadu na zajímavosti a na iluzi skutečnosti, je interaktivní zapojení posluchačů do rozhodování v soutěži. Zapojení diváka je jedním z vyzkoušených a osvědčených způsobů, jak zvýšit popularitu pořadu. Divák má pocit, byť do značné míry iluzorní, že jeho hlas ovlivňuje dění v soutěži, jsou to organizátoři, kteří mu dávají najevo, že s jeho hlasem počítají a berou jej vážně, což je bezesporu prvek, na který současný člověk slyší. Možnost vstupovat do soutěže svou osobní volbou rovněž slouží divákovi jako možnost katarze. Ta je u každého filmu nezbytná a pomáhá uvolnit napětí, které se v divákovi nahromadilo.

Ne každý se může zúčastnit

Není důležité, v jaké zemi pořad probíhá, pro všechny platí pravidlo, že účastníci musí být naprosto odříznutí od okolního světa. Jeden z účastníků soutěže to komentuje slovy: „Je to tu jako ve vězení.“ Aby tento psychický nápor účastníci vydrželi, jsou před začátkem pořadu pečlivě vybíráni jak po zdravotní, tak i po psychologické stránce a v průběhu soutěže jsou sledováni psychology. Každý z účastníků se podrobí psychologickému testu, zda bude schopen vyrovnat se s nepřetržitým životem před kamerami. Tvůrci pořadu však musí zpravidla sáhnout ke kompromisu, protože do svého pořadu potřebují dostatečně otevřené a extravagantní osobnosti, které by byly schopné o sobě nezakrytě mluvit. Právě tato extravertované osobnosti potom nejhůře snášejí naprosté odříznutí od světa. „Psychické zdraví je ale naší nejvyšší prioritou,“ tvrdí tvůrce britského pořadu Jeremy Philips. „Proto každý z možných účastníků navíc ještě absolvuje dlouhé sezení s psychoterapeutem, kdy společně uvažují, zda bude schopen takový nápor snést. Potřebujeme takové osobnosti, které budou schopné se vyrovnat s deprivací a izolací od okolního světa.“

Během průběhu soutěže je navíc týmu tvůrců pořadu trvale k dispozici psychoterapeut, s nimž mohou konzultovat psychický stav jednotlivých účastníků. Psychoterapeuti jsou soutěžícím k dispozici také po skončení soutěže. V některých případech, kdy se vztahy mezi účastníky příliš vyhrocují dokonce producenti již museli sáhnout k intervenci a požádat ostatní soutěžící, kteří vůči jedné z nich dávali najevo nepokrytou agresivitu, aby byli vůči ní shovívavější. I přes tuto péči se někteří psychologové domnívají, že účast v těchto pořadech může soutěžící psychicky poškodit. Britský psycholog Oliver James se na základě rozhovorů s mnoha účastníky těchto soutěží domnívá, že většina z nich podceňuje dopad těchto pořadů na svou psychiku a nepočítá s tím, jak může jejich účast zasáhnout do jejich života. „I mezi soutěžícími jsou emočně zranitelní lidé a producenti pořadů nejsou žádní sociální pracovníci, aby je nějak zvlášť šetřili,“ říká. „Zatím ale nikdo žádný výzkum o dopadu těchto soutěží na lidskou psychiku neudělal.“ Vzhledem k tomu, jak je pořádání celého pořadu finančně náročné, je zajímavé sledovat, jakým způsobem se producenti snaží získat své peníze zpět. Aby zvýšili popularitu a zároveň své příjmy, vytvořili němečtí tvůrci celou sérii „sesterských“ pořadů, které soutěž doprovázejí. Každodenní sestřih událostí v domě doprovází každý víkend dvouapůlhodinová show, ve které se mimo jiné rozhoduje o tom, do opustí na základě hlasování uzavřený dům, případně kdo nahradí ty, kteří soutěž vzdali. Příbuzní a známí soutěžících jsou hosty pořadu „Big Brother - Family&Friends“, co se v domě děje je zase předmětem pořadu „Big Brother - das Quiz“. Všechny televizní pořady jsou samozřejmě bohatě protkány reklamními spoty.

Big Brother má i své teletextové stránky, na nich je možné najít čísla na pět mikrofonů umístěných v domě, na něž je možné se za poplatek napojit prostřednictvím svého telefonu. Kdo si zajistí placenou službu „Big Brother News“, může se nechat zásobit veškerými informacemi o účastnících show. Reklamní zlatý důl soutěže ovšem zdá se dostal velkou ránu. Internetový magazín M&M v srpnu 2001 uvedl, že podle studie provedené agenturou BarneVakten již skandinávští inzerenti nechtějí umisťovat svoji reklamu k takzvaným reality show programům, jako je Big Brother nebo Survivor, ačkoliv se těší značnému zájmu publika. Hlavním důvodem je vysoké riziko ztráty dobrého jména a poškození kladného vnímání značky zákazníky, z nichž část pokládá reality show za nemorální.

Zpět na články