Články Jakuba Hučína
|
|
Články Jakuba Hučína |
|
Vědomí rizika s sebou přináší i mimořádný prožitek. Civilizace řadu přirozených rizik výrazně snížila. Potřeba mimořádného prožitku současného člověka nutí riskantní činnosti vyhledávat.
Málokterá postava z filmů nebo knih v sobě nenese stopy dobrodružné povahy. Čtenáři i diváci hrdiny pro jejich schopnost riskovat obdivují a rádi by je napodobili. Mnoha lidem přitom stačí ztotožnění se s riskujícím hrdinou pouze ve fantazii nebo na televizních obrazovkách, jiní ale touží zakusit mimořádný prožitek, který riskantní podnik přináší, osobně. U každého je potřeba vyhledávání mimořádného zážitku individuální. Koncem sedmdesátých let začíná M. Zuckerman tuto potřebu nazývat „vyhledávání prožitku - sensation seeking“. Už dříve psychologické výzkumy prokázaly, že mezi sportovci určitých disciplín, mezi zaměstnanci těch povolání, která přinášejí zvýšenou míru rizika a vzrušení a i mezi určitou částí delikventů nacházíme jedinců se zvýšenou potřebou vyhledávání mimořádného prožitku daleko více než v průměrné populaci.
Všední život nabízel v minulosti dostatek přirozených rizik, se kterými se musel člověk vyrovnávat. Současná doba řadu z nich eliminovala a nabízí člověku poměrně bezstarostný život, jen výjimečně musí čelit nepředvídaným a mimořádným okolnostem. Člověk je kulturou a civilizací nucený ke korekci a k potlačování své osobní emotivity. Nutí ho k tomu výchova i socializace. Bržděním svých emocí je vedený k takzvané emoční implozi, k potlačení svých emočních projevů. Nelze se divit, že takový člověk touží po emočním odbrždění, po emočním zážitku, potřebuje se čas od času chovat nerozumně a něco mimořádného prožít. V opačném případě prožívá pocit zbytečnosti, nenaplněnosti a odcizení.
Prožitek „proudění“
Lidé vyhledávající rizika jsou často považováni za jedince se zvýšenou potřebou sebepotvrzení, kteří riskantními aktivitami kompenzují své snížené sebevědomí. Často jsou to ale spíše lidé vyhledávající z různých důvodů mimořádný zážitek. Americký psycholog Mihaly Csikszentmihalyi mluvil v souvislosti s mimořádným zážitkem o pocitu „uchvácení, zaujetí, pohroužení (flow)“, kdy je člověk „uvnitř“ zážitku, prožívá pocit radosti a naplnění. Tento prožitek poskytuje jeho vědomí řád a odbourává chaos. Zaměřuje jeho život k určitému konkrétnímu cíli, jimž je mimořádný prožitek. Ve stavu pohroužení neexistuje potřeba přemýšlet, sám prožitek unáší člověka vpřed. Pokud trvá, člověk zapomíná na všechny nepříjemné stránky svého života, soustředění se na prožitek mu pomáhá je vytěsnit.
I při riskantní činnosti má člověk zvýšený pocit kontroly nad situací. Jeho radost neplyne z rizika jako takového, ale ze schopnosti minimalizovat ho. Vědomí se působením stresu z rizika zužuje, soustřeďuje se do jednoho bodu, podobně, jako je tomu například při meditaci. Stanou se součástí činnosti, mají pocit zapojení do života. Stres spouští celou škálu zesílených vjemů - zúžené, (tunelové) vidění, zostření smyslů, ztráta jemné svalové koordinace, změněné vnímání místa a času, který se na jednu stranu jakoby zastaví, na druhou stranu ale ubíhá neuvěřitelně rychle.
Riskantní činnost vyžaduje naprosté soustředění, ponoření. Člověk, který se takovou činností zabývá, obvykle na riziko nemyslí, nemyslí vlastně na nic jiného než na činnost, se kterou splývá. V okamžiku, kdy na riziko začne myslet, není schopen v činnosti pokračovat. Činnosti, které obvykle nahánějí hrůzu a které vyžadují od člověka krajní úsilí, jsou zároveň zdrojem jedinečného mentálního zážitku. Riskantní aktivity mají totiž jasný cíl, poměrně jasná pravidla, přitom vyžadují tvůrčí přístup a nevylučují emocionální zážitek. Pro vysvětlení tohoto prožitku můžeme použít psychologickou teorii her. S mimořádným prožitkem, který člověk zažívá během riskantních aktivit, souvisí dva typy herních prožitků: vertiginální (lat. vertigo = závrať) a aleatorický (lat. alea = kostka, příp. hra v kostky). „První typ prožitku souvisí s nějakou neobvyklou polohou, s letem, se skluzem a má něco společného s potřebou se emocionálně odbrzdit,“ říká Václav Hošek. „Člověk prožívá směs strachu a radosti. Atraktivitu strachu nám vysvětluje takzvaná zvratová teorie, která ukazuje, že mezi negativním a pozitivním pocitem je jakési překlopení. Šimravé vzrušení ze strachu může člověk pociťovat pozitivně, zatímco strach jako emoce je pocit jasně astenický. Tato teorie také vysvětluje, proč může být pro člověka atraktivní i ta činnost, při které musí hrábnout až na dno svých sil.“ Člověk, který přečká všechnu námahu a riziko má pocit smyslu a naplnění v tom, že to dokázal.
Druhý typ herních prožitků - aleatorický prožitek - patří mezi prožitky hazardérské, riskérské. Je založený na náhodě, kterou hráč nemůže nijak ovlivnit. Přestože u těchto prožitků pocit kontroly nehraje žádnou roli, hráči tento pocit neztrácejí, naopak, tento pocit se dostává až do mysteriózní roviny, kdy hráči věří ve svou schopnost předvídat a ovlivnit průběh hry. Velikost rizika a intenzita prožitku spolu ovšem nesouvisí naprosto lineárně. Podle Václava Hoška je volby rizika závislá na potřebě úspěchu a výkonu u dotyčného. Jedinci, u kterých převládá potřeba úspěchu, volí střední rizika a situace s velkou nebo naopak malou pravděpodobností úspěchu jsou pro ně neatraktivní. Naopak jedinci, u kterých je potřeba vyhnout se selhání větší než potřeba výkonu, volí buď situace s velkou pravděpodobností úspěchu, anebo naopak situace s velmi malou pravděpodobností úspěchu, kdy jim nikdo nemůže případný neúspěch vyčítat. „K takovým závěrům vedou třeba pokusy, kdy dáte každému ze zúčastněných možnost vybrat si vzdálenost, ze které se bude trefovat šipkami do terče a kdy je jeho výsledný bodový zisk násobkem vzdálenosti a zásahu do terče,“ potvrzuje Václav Hošek.
Virtuální prožívání
Zdá se, že díky emoční implozi a s tím související zvýšenou potřebou mimořádného prožitku, s sebou nese současná společnost i posunutí tohoto prožitku na úroveň konzumu. „Dříve, když se chtěl člověk věnovat nějaké náročné nebo riskantní činnosti a zažít něco mimořádného, třeba v oblasti sportu, musel se dlouho učit určitou dovednost a stát se expertem v daném sportovním odvětví,“ říká Václav Hošek. „Dnes už nemusí investovat tolik času a energie. Stačí, když si zaplatí průjezd soutěskou na gumovém člunu nebo instruktora na závěsném kluzáku a nemusí vědět o vodě nebo o vzdušných proudech vůbec nic, všechno za něj zařídí někdo jiný. Typickým příkladem je bungee jumping. U něj člověk nepotřebuje znát vůbec nic, stačí mu jenom určitá suma peněz a může si mimořádný zážitek koupit a zkonzumovat ho.“
Mimořádný zážitek přichází současnému člověku vstříc ještě více. Nemusí určitou činnost ani podstoupit reálně, stačí mu, když ji zažije virtuálně. Díky počítačům může prožívat riziko a napětí ve virtuálních hrách, dokonce aniž nese za riziko, které podstupuje, jakoukoli zodpovědnost. Aby získal zážitek podobné intenzity jako při reálné činnosti, musí zvolit podstatně vyšší míru virtuálního rizika. Přesto je virtuální zážitek pouhou náhražkou skutečného zážitku, který bývá také daleko kvalitnější a trvalejší. Jeden z výzkumů americké mládeže zjišťoval, jaké činnosti dávají mladým lidem možnost zážitku pohroužení do činnosti. 13 % mladých mělo tento zážitek při sledování televize, 34 % při činnostech, které se týkaly jejich koníčků a 44 % při hrách a sportu. Přesto ve skutečnosti věnovali tito lidé čtyřikrát více času sledování televize, protože koníčky i sport by od nich vyžadovaly větší námahu.
Sociální patologie
Potřeba a způsob vyhledávání mimořádného zážitku souvisí podle Václava Hoška s rodinným zázemím a výchovou každého jedince. „V celé řadě rodin poskytují rodiče dětem možnost něco mimořádného prožít a jejich vyhledávání mimořádného zážitku je tak regulováno,“ říká. „V některých rodinách je ale získávání takových zážitků ponecháno na spontaneitě dítěte, které bloumá s klíčem na krku po sídlišti a nudí se.“ Zřejmě právě toto akční vakuum provokuje vyhledávání mimořádného zážitku v jakékoli formě a je jen otázkou náhody, jestli dítě najde mimořádný zážitek prostřednictvím počítačů, psychotropních látek, sociální patologie nebo prostřednictvím sportu. Opakované výzkumy ukazují, že mezi toxikomany, gamblery nebo delikventy a sportovci je vyšší potřeba mimořádného prožitku. „V jednom projektu jsme se snažili mladistvým ve výkonu trestu nabídnout některé sportovní aktivity, abychom jim pomohli zaplnit čas, otužili je a umožnili jim změnit hodnotovou orientaci,“ říká Václav Hošek. „S úžasem jsme zjistili, že velkou většinu z odsouzených přivedla do vězení touha něco mimořádného prožít. Zážitek pohroužení je autotelický, má cíl sám v sobě. Oni nekradli proto, že by tu kradenou věc chtěli nebo potřebovali, ale proto, že to byl vzrušující zážitek. Podobnou zkušenost jsme udělali i v diagnostických ústavech mládeže nebo v léčebně pro závislé. Vyhledávají sociálně patologické aktivity proto, že se permanentně nudí a okolí jim poskytuje jen malé množství podnětů. Jeden narkoman napsal ve své zpovědi: ,kdybych se s něčím takovým setkal dříve...´“
Podle jeho mínění slouží k vyhledávání mimořádných zážitků i některé skupinové a hromadné akce, jako jsou streetparty nebo fanouškovství na stadionech. Podstatnou část těchto skupin tvoří jedinci, kteří nemají s myšlenkou skupiny nic společného, na skupinu se nabalují jenom proto, aby mohli něco prožít, Kryti skupinou se mohou poprat, uvolnit emoční napětí, které nemohou uvolnit jiným způsobem. Sportovní programy obsahující dostatečnou míru mimořádných zážitků, jako jsou některé outdoorové aktivity, dávají možnost člověku něco mimořádného zažít, aniž by se uchyloval k sociálně patologickému chování. Právě probíhající výzkum na území Česka jasně ukazuje souvislost mezi mírou organizace mládeže v různých regionech a mírou dětské nebo mládežnické kriminality a podporuje substituční hypotézu sportovních aktivit jako varianty k hledání mimořádného zážitku jiným, společensky méně přijatelným způsobem. Potřeba a vyhledávání mimořádného zážitku se s věkem mění. Podle Václava Hoška kopíruje vitalitu osobnosti. U chlapců kulminuje v pubertě , přetrvává v mladším středním věku a s blížícím se stářím pomalu odeznívá. Podobně u žen a dívek se zdá být tato potřeba nižší než u mužů.
Hazardní hry a mimořádný prožitek
Na rozdíl od prožitků rizika, které člověk vyhledává kvůli prožitku samotnému, se k patologickému hráčství dostává člověk spíše díky své osobní situaci. Počáteční motivací hráče může být snaha zapomenout na osobní problémy, příklad hospodské společnosti, ve které je zvyklý se pohybovat, mohou u něj převládnout hmotné motivy, které mohou být posíleny velmi rizikovou úvodní výhrou. Jinou motivací, která vede k vyhledávání rizikových činností může být kognitivní disonance u jedince. Ačkoli je takový člověk objektivně v situaci, kdy by se mohl cítit šťasten a nic ho neohrožuje, přesto v sobě pociťuje vnitřní napětí. Rizikovou emocí, která je jedním z faktorů vzniku závislostí, je v tomto smyslu i nuda. Jedinec se snaží riskantní činností se odreagovat a odvést pozornost od svého duševního stavu prostřednictvím silných podnětů zvenčí.
Na rozdíl od náročných a riskantních činností, které od člověka vyžadují námahu, však odreagování se pomocí hracích automatů nefunguje. Prvek tělesné aktivity je podle Karla Nešpora při potřebě odreagovat se podstatný. Látky, které tělo díky vnitřnímu napětí produkuje jsou tělesnou aktivitou spotřebovány a navíc je organismus po intenzivní tělesné aktivitě nastaven na relaxaci. Ta se vyznačuje například poklesem tepové a dechové frekvence, nižším svalovým napětím a sníženým metabolismem. Při hazardní hře podobně jako třeba při riskantní jízdě v autě k žádné tělesné aktivitě nedochází a tyto činnosti v sobě nesou naopak znaky stresové reakce - zvýší se napětí s sníží se schopnost sebeuvědomování. Přestože se jedinec může subjektivně cítit lépe, je to způsobeno právě vlivem zhoršeného sebeuvědomění.
Jestliže se jedinec dostane do dalšího stádia závislosti, začne u něj fungovat zúžený repertoár chování a objeví se tzv. craving - bažení nebo dychtění po činnosti nebo předmětu, na kterých je závislý. Objekt bažení se objevuje v jeho fantaziích. Jeho situace se zhoršuje, pokud se jeho patologické hráčství kombinuje s alkoholem, který otupuje úsudek hráče.