Články Jakuba Hučína

Nechci lásku, chci peníze

Česká rodina je stejně jako rodina v ostatních zemích euroamerické kultury zasažena změnami ve vztazích k rodičovství. Rodičovské role se mění a kvůli příliš velké vytíženosti rodičů jsou vztahy k dětem čím dál více nahrazovány penězi.

Díky společenským změnám na začátku devadesátých let došlo i v Česku podle západního vzoru k postupným změnám v reprodukčním chování společnosti. Poklesla sňatečnost, začal se zvyšovat věk partnerů vstupujících do manželství a díky novým možnostem pracovního uplatnění začali mladí manželé odkládat na pozdější dobu i narození prvního dítěte. Ačkoli podle několika sociologických průzkumů ze závěru devadesátých let tento nový trend ve společnosti přijala pouze část mladých lidí, vzbuzuje odkládání sňatku a narození dítěte na pozdější vhodnou dobu, kdy si manželé vybudují určité pracovní postavení, obavy demografů o osud českého národa. Hrozí, že by úroveň bezdětných manželských párů mohla stoupnout až na nebývalých 15 %. Neustálé odkládání narození dítěte může totiž vést až k promeškání vhodné doby, k úplnému odmítnutí a k upřednostnění bezdětného dvoukariérového manželství. Navíc je od určitého věku pro partnery obtížné měnit své zvyky a svůj styl života kvůli narození dítěte a někteří manželé si na prahu středního věku už na takové změny připadají příliš staří. Podle Petra Šmolky, psychologa a manželského poradce, se ve vztazích k rodičovství objevily ještě další změny. „Jeden zajímavý posun nastal při vyjednávání mezi partnery, jestli už je vhodné mít dítě,“ říká. „Dříve to bylo až na vzácné výjimky tak, že si žena spíše dítě přála a muž byl spíše rezervovanější nebo si žádal nějaký odklad. Zdá se mi, jako by v současnosti přibylo dvojic, kde by muž už docela dítě chtěl a tím, kdo narození dítěte odkládá, je žena. Souvisí to zřejmě opět s rozšířením zejména pracovních možností a významu profesní kariéry, protože i přes veškerou snahu o větší podíl mužů v péči o dítě od nejútlejšího věku, znamená pro ženu narození dítěte přeci jen větší pauzu v profesní dráze. To ale platí spíše pro ženy vzdělanější.“ Ženy s nižším vzděláním mateřství odkládají méně, často se pro některé z nich navíc mateřství může stát určitým řešením v okamžiku, kdy jim hrozí ztráta zaměstnání a rodičovství přijímají jako sociální obranu před ztrátou příjmů. To může být také jedním z důvodů počátků nového trendu posledního desetiletí, kdy kvůli lepšímu profesnímu postavení ženy zůstávají někteří muži na rodičovské dovolené.

Peníze místo lásky

Pro mnoho mladých lidí je myšlenka na jejich vlastní rodičovství zdrojem nejistoty, nedokáží si sami sebe zpravidla až do narození dítěte v rodičovské roli představit. Nejistota ve vztahu k rodičovství je navíc podporována nejasností kolem rodičovských rolí a měnícím se modelem rodiny ve společnosti. Větších změn doznala mužská role, a muži jsou si proto ve své otcovské roli méně jistí než ženy v roli mateřské. Ne zcela jasné role nahrávají i komplikacím při výchově a při přebírání identifikačních modelů chování. Dřívější specifikum otce jako nositele autority, který doplňuje a částečně i nahrazuje vztah k matce a uvádí dítě do světa, se postupně vytrácí. Pro otcovskou roli se v současnosti stává typičtější, že otec je osobou, která se v rodině z pracovních nebo osobních důvodů, případně kvůli jejímu rozpadu, vyskytuje spíše vzácněji. V takové situaci přebírá téměř veškeré výchovné funkce matka, sama většinou také zaměstnaná. „Myslím si, že důvodem řady výchovných problémů je právě úbytek společně tráveného volného času,“ říká Petr Šmolka. „Čím mají rodiče na dítě méně času, tím mají větší sklon volit krajní varianty výchovy. Buď téměř despotický výchovný systém s pevnými normami, anebo naopak rozpad norem, protože mají tak trochu špatné svědomí, že se dítěti již tak málo věnují a snaží se mu to kompenzovat až přehnanou volností a pozorností, všechno mu povolí a nic mu neodepřou.“

Většina případů, kdy se rodiče snaží kompenzovat svou rodičovskou roli nějakou náhražkou, je podle Petra Šmolky třeba i nepřímo spojena s penězi. Rodiče nemusí dítě zahrnovat penězi nebo dary, ale třeba i drahými zahraničními zájezdy nebo životem v luxusu, což se může stát ve středním školním věku, obrovským problémem ve vztahu k vrstevníkům, s nimiž se dítě neustále srovnává. „Najednou se může objevit tlak ze strany dětí na rodičovskou roli, kdy může dítě usilovat o to, aby rodiče část své láskyplné péče převedli do naturální podoby peněz nebo věcí,“ říká. „To může být těžké pro rodiče, kteří dávají důraz na to, aby dítě především emočně sytili a věnovali se mu, a ono chce najednou mobil nebo počítač, aby obstálo v kolektivu svých vrstevníků.“

Jak se rodičovství učíme

Kromě přirozené biologické tendence zachovat živočišný druh ovlivňuje utváření vztahu k rodičovství i jakási sociální dědičnost. Značnou roli přitom hrají společenské hodnoty nebo hodnoty, které si člověk ze své původní rodiny přináší. Jejich posun vede podle Petra Šmolky k problematičtějšímu vztahu současného člověka k rodičovství. „Společností jsou zdůrazňovány jiné hodnoty, jako je úspěch nebo finance,“ říká. „Občas někdo na úrovni fráze nebo proklamace plácne i něco o tom, že rodičovství je také hodnotou. Tím to ale končí, protože reálně rodičovství přináší nezřídka spíše problémy nebo (zvláště u vícedětných rodin) je těžce vykoupené výrazně nižší životní úrovní a obtížnějším společenským uplatněním.“ Snazší přebírání rodičovské role mají podle vývojových psychologů lidé, kteří vyrůstají v rodině s větším množstvím sourozenců, zejména pokud je mezi sourozenci větší věkový odstup. Pečování o mladší sourozence se může postupně změnit v pečování o vlastní potomky. Ještě více možností osvojit si rodičovskou roli nabízelo podle Petra Šmolky dříve vesnické prostředí, kde rodiny pečovaly nejen o své děti, ale zčásti a nárazově i o děti ze sousedství. Tento trochu komunitní způsob výchovy s výrazně vyšší neformální sociální kontrolou poskytoval i podstatně více příležitostí pečovat o mladší členy dětské skupiny. „Izolovaný jedináček v paneláku, kde nezná pomalu ani sousedy, má v tomhle smyslu pozici těžší,“ potvrzuje.

Pokud pro člověka není chování rodičů hrubě nepřijatelné, bude se od nich pravděpodobně učit i rodičovské roli. „Pokud je někdo bit nebo týrán, bude se bránit vědomě se do takové role dostat, což může vést až k rezignaci na rodičovství,“ říká Petr Šmolka. „Člověk bude své dítě buď nadměrně rozmazlovat, nebo nedokáže být přiměřeně shovívavý.“ Vztah k rodičovství se může měnit i v průběhu dospělého života, většinou ale vždy v souvislosti s osobními zkušenostmi každého člověka. U dlouho očekávaného dítěte, které se z počátku stalo objektem až příliš úzkostné péče, se může jeho vztah s rodiči postupně rozvolňovat, naopak u dítěte neplánovaného či dokonce nechtěného se může vztah postupně vytvářet. Podle Petra Šmolky je jednou z nejdůležitějších podmínek realizace rodičovství dostatečný prostor a čas pro vzájemnou komunikaci. Pokud bude tento prostor zejména díky pracovnímu vytížení rodičů příliš zúžený, bude rodičovský vztah postupně nahrazován čím dál více penězi a vzájemné vztahy se budou udržovat spíše na úrovni odstupu, vzájemného respektu a zajišťování základních životních potřeb.

Odmítnutí rodičovské role

Přestože přibližně tři čtvrtiny mladých lidí žije před uzavřením sňatku pravidelným sexuálním životem, zdaleka ne všichni jsou připraveni k převzetí rodičovské role. Zhruba dvě třetiny z této skupiny se snaží rodičovství vyhnout s pomocí antikoncepce, přičemž se jedná spíše o jedince s vyšším vzděláním. Zajímavým a do značné míry alarmujícím faktem je, že přibližně pětina svobodných mladých lidí, kteří žijí pravidelným sexuálním životem, by nevěděla, jak se v případě nechtěného těhotenství zachovat. Nejedná se přitom pouze o velmi mladé lidi, kteří si tuto možnost vědomě příliš nepřipouštějí, ale i o starší. Podle průzkumů jejich počet klesá až kolem dvacátého sedmého roku. Méně rozhodnutí a méně připravení řešit situaci nechtěného těhotenství jsou ti, kteří antikoncepci nepoužívají. Interrupcí by nechtěné těhotenství řešili častěji studenti, naopak sňatek a porod by volili ti, kteří již pracují, a jsou tak do určité míry nezávislí. Nejméně rozhodnutými pro přijetí dítěte se paradoxně ukázali být podnikatelé a živnostníci, ačkoli od nich jejich profese vyžaduje vysokou míru zodpovědnosti a schopnost plánování. Při nechtěném těhotenství je podle Petra Šmolky zpravidla kritické první období. „Pokud se podaří toto období přežít, aniž se partnerský vztah příliš pošramotí, mohou se rodiče s tím, že se jim dítě narodilo dříve, než si přáli, srovnat docela dobře a není důvod, proč by musel být jejich vztah k dítěti nějak dlouhodobě problematický,“ říká. „Pokud ale tato nová zátěž vztah nějak výrazně negativně poznamená, může se stát, že se jeden z rodičů na dítě upne a ten druhý zůstane na okraji, anebo se na dítě upnou oba, ale každý sám za sebe a komunikují spolu přes dítě.“ Rozhodně podle něj neplatí někdy proklamovaný mýtus, že narození dítěte dvojici s problematickým vzájemným vztahem spojí.

Nechtěné a neočekávané rodičovství s sebou vždy přináší omezení možností dvojice. „V takovou chvíli se objevuje vzájemné obviňování, kdo za to může, což samozřejmě nikam nevede,“ pokračuje Petr Šmolka. „Následuje zpravidla licitace, koho se omezení, která neočekávané narození dítěte provází, více dotknou a zdaleka to už není jenom žena, od které se dříve automaticky očekávalo, že se uskrovní a rodičovskou roli na sebe v převážná míře téměř již od počátku těhotenství převezme.“ Obviňování může být cíleno i na dítě a pokud dvojice omezení, která jim neočekávané rodičovství přineslo, nepřijme, může se třeba i nevědomá výčitka promítnout do vztahu k dítěti, což může ovlivnit jak pozdější partnerský vztah dítěte, tak i utváření jeho vztahu k rodičovství. Opačný případ může nastat, je-li narození nebo osvojení dítěte dlouho neúspěšně očekávané. „Pokud odhlédneme od hyperprotektivního postoje vůči dítěti a od přehnané úzkosti a strachu o něj, objevují se u takového páru ještě další komplikace,“ říká Petr Šmolka. „Přestože je léčba problémů spojených s otěhotněním v mnoha případech úspěšná, může poškodit erotický nebo spíše sexuální vztah mezi rodiči. Když mají za sebou několik let gynekologem naordinovaného sexuálního soužití pokud možno koncentrovaného na plodné dny, a měsíc co měsíc zažívají frustraci z toho, že se jim nepodařilo splnit důležitý úkol, mohou se u nich objevit v intimním životě problémy.“ Navíc se během doby, kdy o dítě usilovali, ustálil v rodině určitý životní styl a čím déle dvojice o dítě usilovala, tím obtížnější se pro ní může stát vyrovnání se s nastálými změnami. „Je vnitřně těžké si připustit, že jsme dítě tak dlouho chtěli, a když najednou přijde, mu to skoro zazlívat,“ říká Petr Šmolka. „Protože ale potřebujeme tyto své negativní emoce ventilovat, „pouštíme“ je do partnera.“

Ke změnám v rodičovských rolích a v pojetí rodičovství v současné rodině přispívá také vysoký počet rozvodů. Častějším případem, než že by dítě vyrůstalo v nekompletní rodině, bývá, že se rodí a vyrůstá v rodině doplněné novým partnerem svého rozvedeného rodiče. Často se tak pohybuje v rodinných sítích tvořených vlastními i nevlastními rodiči. Dítě si k jednotlivým členům těchto sítí vytváří zpravidla vztah podle toho, jak se vůči němu vymezují. Nevlastní rodič někdy plní spíše roli jakéhosi „kmotra“, který se o dítě stará, pokud vlastní rodič nemůže. Má obvykle od dítěte větší odstup než vlastní rodič, což může být ve výchově také výhoda. Zdaleka ovšem ne každý nevlastní rodič má vůči svým nevlastním dětem také rodičovský vztah. Podle jednoho amerického výzkumu ze sedmdesátých let má rodičovské cítění vůči svým nevlastním dětem přibližně pouze 53 % mužů a jen 25 % žen, přičemž muži investují více prostředků spíše do vlastních dětí. Čím méně si jsou jisti svým otcovstvím, tím méně prostředků do dítěte investují. Jsou také schopni více investovat do dítěte, jehož matka je zároveň manželkou tohoto muže. Podle jiných výzkumů se příslušníci střední a vyšší sociální třídy snaží se svými vlastními dětmi udržet vztah i po rozpadu manželství a jsou více schopni oddělit rodičovství od manželství. U příslušníků nižší sociální třídy se častěji setkáváme s tím, že se po rozpadu manželství snaží začít úplně od začátku a své předchozí rodičovství úplně popřít.

Podmínky pro narození dítěte podle mladé generace

Rozhodnutí pro rodičovství je i u současné dosud svobodné generace mladých lidí ovlivněno prohlubujícím se společenským trendem upřednostňování jiných hodnot před rodičovstvím. Základní podmínkou pro narození dítěte však pro velkou část mladých lidí stále zůstává sňatek. V řadě případů je také očekávání dítěte důvodem sňatku u nesezdaných soužití. Podle sociologických výzkumů je totiž mladá česká populace poměrně málo nakloněna narození nemanželského dítěte. Ženy si dokáží lépe než muži představit možnost, že by vychovávaly své dítě samy, proto jsou to častěji právě muži, kteří v případě očekávání dítěte usilují o uzavření manželství. Ve velké většině však mladí lidé nemají o svých postojích k rodičovství příliš jasno. Podle třiceti procent z nich jsou děti pro rodiče příliš velkým omezením, zároveň jsou ale také jejich největší radostí. Řada z nich by ráda sledovala, jak děti rostou, nejsou ale příliš připraveni se jim sami věnovat. Ačkoli je rodičovství stejně důležité pro mladé muže i pro ženy, vysokoškolačky si dokáží v daleko větší míře představit plně prožitý život bez dětí. Jako nejdůležitější podmínku pro přijetí rodičovské úlohy uvádějí v 94 % nutnost samostatného bydlení a v 84 % ekonomickou nezávislost. Pouze 32 % mladých lidí považuje za nezbytnou podmínku pro narození dítěte kvalitní partnerské a rodinné zázemí, 28 % dobré postavení v zaměstnání. Ostatní podmínky jsou podstatně méně důležité. Poměrně velká část z této skupiny, přibližně 30 %, také souhlasila s názorem, že přivádět děti do současného světa není poctivé.

Ideální velikost rodiny

Od druhé světové války v české společnosti přetrvává ideál rodiny se dvěma dětmi. V současné společnosti se stal téměř normou a za ideál ho považují tři čtvrtiny mladých lidí, přestože by k zajištění prosté reprodukce populace bylo třeba průměrně 2,3 dítěte na jeden rodičovský pár. Dvoučlenná rodina se stala podvědomým vyjádřením přání, aby byl v rodině zastoupen pokračovatel ženské i mužské linie, navíc byl tento ideál podpořen bytovou politikou, kdy podmínky rodin zejména ve městech neumožňují zpravidla větší počet dětí než právě dvě. Volby počtu dětí závisí kromě společenského tlaku také na osobních zkušenostech rodičů z vlastního dětství, na počtu sourozenců ve vlastní rodině i v rodinách vrstevníků. Rodič, který sám vyrůstal v rodině s více sourozenci, se zpravidla rozhoduje také pro větší počet dětí. Rodinu se třemi dětmi považuje za ideál přibližně 15 % mladých lidí a asi jen 10 % mladých by chtělo mít pouze jedno dítě. S vyšším počtem dětí počítají spíše muži než ženy, na které přirozeně těhotenství a mateřství klade podstatně vyšší nároky. I proto se ženy s vyšším vzděláním rozhodují spíše pro menší počet dětí. Více dětí volí zpravidla křesťanské rodiny, naopak ti, kdo upřednostňují nesezdané soužití nebo se stálým partnerem ve svém životě vůbec nepočítají, se spíše rozhodují pro méně dětí. Mezi dalšími důvody pro volbu pouze jednoho dítěte jsou důvody finanční a osobní, jako je například názor, že rodina s jedním dítětem má lepší podmínky pro jeho výchovu, nebo negativní zkušenosti s komplikovaným těhotenstvím a porodem. Při srovnávání ideálu a konkrétních plánů se u mladých lidí ukazuje, že ve svém případě by spíše volili menší počet dětí, než sami považují za ideální, ženy mají o konkrétním plánovaném počtu dětí určitější představu než muži. Podle evropských průzkumů z roku 2000 je Česká republika s počtem 8,7 dítěte na tisíc obyvatel a 1,13 dítěte na jednu ženu zemí s nejnižší porodností a s nejnižším počtem dětí na jednu ženu v zemích střední a západní Evropy.