Články Jakuba Hučína

Být či nebýt sám, to je otázka

Snad nikdy dříve nežil člověk tak rychle, nevyužíval v takovém měřítku komunikační technologie, neměl tolik sociálních kontaktů, ale zároveň se necítil tak osaměle i uprostřed masy ostatních lidí. Zároveň se nikdy dříve tolik nesnažil z životního a pracovního kolotoče uniknout do samoty.

Mnozí lidé mají pocit odcizenosti, roztříštěnosti, jejich život jim připadá povrchní, stejně jako jejich vztahy. Touží alespoň na chvíli po samotě, kde by našli sami sebe, ale bojí se osamělosti, v níž by zůstali uvězněni. Být sami a přece nebýt sami, jedno z bolestných dilemat současného člověka.

Strach ze sociální izolace

Být sám je někdy žádoucí, někdy to ale bývá naopak zdroj stresu. V řadě nezávislých studií se prokázalo, že osamělost a pocit sociální izolace je jedním z rizikových faktorů psychosomatických onemocnění. Například ve švédské studii z konce osmdesátých a začátku devadesátých let zabývající se vztahem mezi osamělostí a rizika úmrtí se ukázalo, že muži prožívající emoční stres umírali třikrát častěji než muži žijící klidným životem. U mužů, kteří kolem sebe měli blízké lidi, se ovšem žádná souvislost mezi vysokou mírou stresu a úmrtností neprokázala. Podobně i pacienti trpící rakovinou, kteří měli ve svém okolí sociální podporu, přežívali dvakrát tak dlouho než pacienti, kteří nemoci čelili sami. Z lékařského hlediska se sociální izolace počítá mezi rizikové faktory vzniku kardiovaskulárních chorob, podobně jako vysoká hladina cholesterolu či vysoký krevní tlak. Pro rozeznání žádoucí samoty od osamělosti nám může nejlépe posloužit otázka, zda dotyčný člověk volí omezení sociálních interakcí s druhými lidmi dobrovolně, nebo zda jej k tomu nutí vnější podmínky, jako je ztráta blízkých, nepřijetí druhými, či vnitřní podmínky, třeba uzavírání se do sebe ze strachu před hodnocením ze strany okolí. Zatímco samotu člověk využívá proto, aby unikl ze svého sociálního prostředí, poodstoupil od své životní situace, eventuálně ji přehodnotil a hledal nová řešení, načerpal sílu či se vyrovnal s životními změnami, osamělost znamená ztrátu vztahů, pocit, že nemáme nikoho blízkého s kým se můžeme podělit o své prožívání, komu důvěřujeme a kdo nás bezvýhradně přijímá. Samotu volíme proto, abychom nějakou hodnotu získali, u osamělosti hodnoty jen ztrácíme, aniž na jejich místo přicházejí další.

Je pochopitelné, že se člověk osamělosti bojí a snaží se jí vyhnout. Pocit sociální izolace vede člověka k pocitu, že není pro druhé dostatečně dobrý proto, aby mu věnovali svou pozornost a náklonnost. Výsledkem může být, že se bude osoba obávající se osamělosti a opuštěnosti snažit upoutat pozornost ostatních, třeba i tak, že se bude pokoušet vytvářet o sobě jiný obraz, než jaký ve skutečnosti je. „Falešné obrazy mohou být i hodně bizarní, jeden z našich pacientů například ostatním tvrdil, že byl členem amerického olympijského týmu v závodní chůzi,“ říká Dean Ornish, americký lékař zabývající se problematikou vlivu osamělosti na zdravotní stav pacientů. „Čeho tím chtěl vlastně dosáhnout? Svým tvrzením, že je olympijským atletem vlastně říkal: ‘Jsem skutečně jedinečný, a proto jsem hodný vaší lásky a respektu.’ Toužil po kontaktu s druhými a po jejich blízkosti. Ale i když pozornost druhých získá, je to jenom kvůli tomuto falešnému obrazu o sobě. Proto se lidé jako on snaží před druhými představu o sobě udržet. Myslí si, že kdyby druzí zjistili, jací skutečně jsou, opustili by je. Proto také kolem sebe budují ochranné zdi nebo si vytvářejí emoční obrany, aby se chránili před vnějším světem a před zklamáním. Ale tyto zdi, které by je měly chránit před okolním světem jenom zesilují jejich izolaci, takže se vlastně ocitnou v bludném kruhu.“

Lidé, kteří se cítí okolím přijati nepotřebují své ego ještě více uměle posilovat. Podle toho, jak je člověk zaměřený na sebe, jak často se u něj objevuje potřeba zdůrazňovat svůj názor, lze usoudit, zda se cítí ohrožený osamělostí. Pokud se tedy člověk chce zbavit strachu z osamělosti a sociální izolace, doporučuje mu Dean Ornish zapojit se do altruistické činnosti pro druhé. Jednak získá od druhých skutečné ocenění, aniž by se musel přetvařovat, zároveň si také osvojí řadu komunikačních dovedností, které mu usnadní i do budoucnosti překonat bariéru sociální izolace. Obvykle se také stane součástí pracovního týmu, což ho opět přivádí do větší blízkosti ke druhým. V pomáhajících profesích je samozřejmě nutné, aby u sebe člověk tyto motivace dostatečně reflektoval a „nepoužíval“ druhé jenom proto, aby se vyhnul osamění.

Samota – setkání se sebou

V roce 1993 uskutečnil norský polární badatel Borge Ousland jednu ze svých nejtěžších výzkumných cest. Na lyžích sám projel trasu dlouhou více než tisíc kilometrů přes severní pól. Jedenkrát až dvakrát týdně komunikoval se svou polární základnou prostřednictvím vysílačky. Po své dvaapadesát dní trvající cestě uprostřed věčného ledu prohlásil: „Bál jsem se, že se budu cítit osamělý, předtím jsem strávil sám ve stanu pouze jedinou noc. Ale samota uprostřed pustiny byla jednou z těch nejúžasnějších zkušeností celé cesty.“ Samota je fenomén, kterého si současný člověk příliš neužije. Díky komunikačním prostředkům, které pronikají i do soukromého prostoru, i díky masmédiím, jimiž si soukromý prostor člověk vyplňuje, obvykle se mu sestává, že by byl sám se sebou. Průzkumy v populaci ukazují, že nutnost být sám se sebou, vnímá většina lidí jako ohrožující. Se slovem „být sám“ obvykle člověka napadnou spíše negativní asociace – osamocenost, opuštěnost, ohrožení, nejistota, nuda. Samota ovšem není jen absence druhých, ale zejména setkání se sebou a se svým prožíváním. V historii i v současné náboženské praxi byla samota jednou z nezbytných podmínek pro to, aby se člověk mohl setkat s hlubinami své duše. Mnišský způsob života život o samotě vyžadoval, původní řecký výraz slovo „mnich – monachos“ znamenalo „jediný, samotný, dlící v samotě“.

Prožitek samoty není nutně vázaný na fyzické podmínky nepřítomnosti druhých lidí. Člověk může být sám i v autobuse, v místnosti plné lidí, či uprostřed přírody. Jedná se spíše o stav duše, pro který je charakteristický intenzivní prožitek sebe sama a svých hodnot. Nepřítomnost druhých lidí není podmínkou, jen usnadňuje navázat intenzivní kontakt se sebou a se svým prožíváním. Podle Petera Suedfelda, amerického psychologa, který se dlouhodobě zabývá problematickou senzorické deprivace, se u člověka umístěného do uzavřené temné místnosti už po hodině objeví některé psychosomatické změny, jako je snížení krevního tlaku, zvýšení aktivity mentálních funkcí, kreativity a začne pozitivněji vnímat i své okolí. „Ve svém výzkumu jsem došel k přesvědčení, že lidé jsou v dnešní době chronicky vystaveni zvýšené stimulaci, a to jak sociálně, tak i fyzicky a jsou tak nuceni se pohybovat ve vyšší stimulační hladině, než je pro člověka přirozená,“ říká Suedfeld. Tato zvýšená stimulace je poté pro člověka zdrojem chronického stresu.

Samota umožňuje člověku získat odstup od své aktuální životní situace, což je jeden z důležitých předpokladů pro psychoterapeutickou práci. Odstup umožňuje lépe vnímat a hodnotit svou životní situaci, což je nutný krok u klientů, kteří přicházejí do terapeutické ordinace se svojí životní nespokojeností, jíž nemají sílu změnit. Navázání vztahu se sebou v prostoru samoty je jedním z předpokladů úspěšné práce. Ne všichni lidé jsou ale na setkání se samotou připraveni. Podle psycholožky Ester Buchholz z New York University se řada lidí samoty bojí kvůli své zkušenosti s opuštěností. Nejprve potřebují zpracovat svůj prožitek z dětství, kdy se cítili opuštěni svými rodiči, který je vrhl doprostřed sociálních vazeb, jimiž se snažili chránit se před opakováním prožitku opuštěnosti. Proto nejprve potřebují prožít samotu jako neohrožující skutečnost.

Samota uprostřed druhých

Pro řadu lidí není problém vytvořit si prostor samoty ve své kanceláři, nejhůře se hledá samota tam, kde je těžké udržet hranice vůči druhým, kde má člověk pocit, že by měl být druhým stále k dispozici, tedy v rodině. Problém se zvyšuje ještě s okolností, že každý člověk má potřebu samoty trochu jinou a partneři se v množství společně stráveného času nemusí shodnout. „Znám například některé staré páry, které se chlubí tím, že od druhé světové války jeden bez druhého nestrávili ani jednu noc,“ říká americký psychiatr Peter Kramer. „Na druhou stranu znám i třeba i pár, kde je muž vlastní námořní společnost a řadu týdnů tráví mimo domov. On má přitom pocit, že přesně toto pro sebe potřebuje a jeho rodina to chápe. Je to tedy zejména otázka osobnostních předpokladů.“ Pokud někdo z partnerů cítí, že by potřeboval pro sebe větší prostor samoty, měl by o tom otevřeně mluvit s druhým partnerem, domnívá se Peter Suefeld. „Je třeba, aby si partneři navzájem vysvětlili, že vztah a společně strávený čas nejsou jedna a táž věc,“ říká. „Můžete mít druhého člověka rád a zároveň můžete potřebovat být jen sám se sebou.“ Partneři by podle něj měli mít možnost být sami při zátěžových situacích, pokud si to budou přát. „Když přijdete domů unavení z práce a chcete být chvíli sami se sebou, ale vaše partnerka nebo váš partner a děti vás čekají a budou chtít hned s vámi probírat, co je nového, budete pravděpodobně reagovat podrážděně, místo toho, abyste jim řekli: ‘Opravdu jste mi chyběli a těším se, že můžu být s vámi, ale potřebuji deset minut nebo půl hodiny k tomu, abych v sobě nechal celý den doběhnout a mohl tu opravdu být s vámi.’ Budete se sami cítit lépe a bude se vám dařit i lépe komunikovat s druhými a své děti tak budete také učit, že je v pořádku, když je člověk sám se sebou.“

Naučit děti prožívat samotu má podle psychologů i význam pro rozvoj dětské psychiky. Pokud jsou děti samy, jsou schopné velmi dobře využívat svou fantazii a rozvíjet svou kreativitu. „Jednou za mnou přišla moje dcera, která trávila své jarní prázdniny doma, že se hrozně nudí,“ říká Ivana, matka šestileté dcery. „Měla jsem práci a nemohla jsem si s ní hrát a řekla jsem jí to. Chvíli mě přemlouvala, ať něco společně děláme, ale já jsem jí řekla, že mám práci a nemůžu být s ní. Zabouchla dveře a utekla uraženě do svého pokoje. Po nějaké době jsem si říkala, co asi dělá. Zaklepala jsem na její pokoj a vešla jsem dovnitř. Dcera se na mě s úsměvem podívala a já jsem viděla, že si ze svého pokoje udělala poštovní kancelář. Celý týden potom ‘pracovala’ ve své kanceláři a celá naše rodina tam občas zašla jako na poštu. Byla úplně profesionální.“ Životní styl mnoha současných rodičů je ale značně odlišný. Snaží se dětem vyplnit volný čas do poslední minuty, obdarovávají děti hračkami, které je stále udržují v akci nebo je vystavují pasivnímu konzumování televize. Navíc ambice některých rodičů ani nerespektují zájmy svých dětí, a tak omezují jejich spontaneitu, fantazii i kreativitu. Britský psychiatr Anthony Storr vidí dokonce ve své knize Samota: návrat k sobě přímou souvislost mezi sklony k samotářství u dítěte a kreativitu u dospělého. Pro kreativního člověka jsou podle něj nejdůležitější takové okamžiky, kdy si uvědomí nový aspekt určité skutečnosti, objeví nové souvislosti, něco nového ho napadne. Tyto chvíle ale nastávají ale téměř bezvýhradně tehdy, pokud je sám. Podle něj je určitá míra samoty pro dítě nezbytná, aby dokázalo plně rozvíjet svůj duševní potenciál a dokázalo být v kontaktu se svým vnitřním světem.