Články Jakuba Hučína

Sebepřijetí je schopnost vidět pravdu o sobě

O zdravém vztahu k sobě samému jsme hovořili s psychoterapeutem Jakubem Hučínem Do ordinací psychologů velmi často chodí lidé s problémem sebepřijetí. Jak říká psychoterapeut Jakub Hučín, drtivá většina populace má větší či menší starosti s pohledem na sebe samé. Následující dvoustrana se proto zamýšlí, jak problémy se sebepřijetím vznikají, co se s nimi dá dělat, ale i několik konkrétních příběhů a rad.

Odmalička slyšíme příkazy, abychom nebyli sobečtí, mysleli i na druhé. V dospělosti pak, v touze „nebýt sobec“, zapomínáme na svoje vlastní potřeby a k „nesobectví“ také vychováváme své děti. Je to správné?

Proces výchovy, při kterém rodiče dětem předávají hodnoty, tedy představu o tom, co je správné a co není, asi těžko můžeme změnit. Mezi předávané hodnoty patří i hodnota spolupráce s druhým člověkem, altruismus, ale patří sem i to, jakou hodnotu přisuzuji sám sobě. Věty „nebuď sobec“ mohou vést k tomu, že se posílí hodnota toho druhého člověka, ale oslabí se pocit vlastní hodnoty dítěte.

Souvisí tedy problém se sebepřijetím s výchovou, nebo s naším okolím a jeho reakcemi na nás? Nebo si ho během života sami utváříme?

Vedle vrozených dispozic si člověk vnímání sebe sama vytváří na základě zpětné vazby okolí. Podle toho, co o nás okolí říká, se naučíme vidět sami sebe. Pochopitelně že nejsilnější zpětnou vazbu dává člověku rodina, protože v rodně je člověk odmalička. Jen o něco menší vliv mají později vrstevníci.

Co je to vlastně sebepřijetí? Problémy se sebepřijetím se týkají lidí, kteří „se nemají rádi“, nebo i těch, kteří se mají rádi moc?

Sebepřijetí je schopnost vidět pravdu o sobě. To znamená nevidět víc, ale ani méně. Vidět své kladné i záporné stránky. Vzpomínám si, jak jeden známý kdysi říkal, že Marie není ve chvalozpěvu Magnificat příliš skromná, mluví o tom, jak ji budou velebit budoucí pokolení. Je ale v realitě, mluví o tom, jak to je, neznamená to, že by se nějak vychloubala. Myslím si, že mít příliš velkou lásku k sobě není ani možné. Pokud mám někoho rád, chci pro něj, aby se mu dařilo dobře. Když mám rád sebe, chci, aby se mi zkrátka dařilo dobře, abych mohl žít dobrý život, měl dobré vztahy a na tom nemůžeme nic přehnat. Člověk, který je zahleděný jen do sebe a má sobecky rád jen sám sebe, mívá velké nejistoty v pocitu své vlastní hodnoty, a proto ji potřebuje před okolím nepatřičně zdůrazňovat.

Setkáváte se často s lidmi, kteří mají problémy se sebepřijetím?

Velmi často. V ordinacích psychologů je to jeden ze základních problémů. Některé odhady mluví o tom, že drtivá většina populace má více či méně problémy s vlastní hodnotou. Když dostanete do rukou skupinovou fotku, téměř každý člověk se nejdříve podívá na sebe, jestli na ní vypadá dost dobře. Je pro nás prostě důležité, jak před druhými vypadáme. Ale když nás při tom sevře pocit úzkosti, nejistoty, jestli se tváříme dost dobře, dost inteligentně, asi budeme mít s vlastní hodnotou problém. Naopak schopnost určitého odstupu k sobě, humoru ukazuje na zdravé sebevědomí. Jaké jsou nejčastější překážky přijetí sebe sama?

Obecně nejčastější překážky má každý člověk v oblasti, ve které byl nejčastěji okolím zraňován. Někdo třeba v oblasti fyzického vzezření. Pokud byl silnější, nebo nosil brýle a říkali mu tlusťoch, brejlovec, bude mít problém přijmout své vlastní tělo. Často rodiče zraňují své děti v oblasti jejich schopností, kompetencí a děti si pak nejsou jisté, jestli něco zvládnou a mají strach ze selhání.

Asi taky záleží na jedinci, někdo si z toho moc nedělá, jiný z toho dělá tragedii…

Určitě, souvisí to i s ostatními osobnostními rysy člověka, s jeho psychickou odolností, otevřeností, nebo uzavřeností...

Jsou i vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří si připadají hloupí, že nic neumějí, nevěří si, neprožívají radost. Kde se to v nich bere?

Máme tendenci inteligentním lidem automaticky přiřazovat vyšší sebevědomí, ale inteligence nemusí mít se sebepřijetím nic společného. Inteligence je výkonová vlastnost – tedy schopnost řešit určité konkrétní problémy matematicky, technicky, nebo si něco pamatovat. Ale sebepřijetí souvisí s oblastí hodnot. Proto se třeba setkáme s velmi inteligentním člověkem, který má narušenou hodnotu sebe sama. Dokáže vymyslet spousty vynálezů, přesto si je stále nejistý sám v sobě. I když mu okolí dává najevo, že je šikovný, že dokáže spousty věcí, on to neslyší, protože je od dětství tak nastavený.

Jsou to většinou ženy, které samy sebe nedokáží přijmout?

Já si to nemyslím. U žen bývá nejistota ale více vidět. Už proto, že mají větší tendenci své nejistoty sdílet s okolím. Muži jsou ve výchově vedeni k tomu, aby neukazovali své emoce, svůj strach a svoji nejistotu. Ve chvíli, kdy si je muž nejistý, zaměří se na výkon, takže ta nejistota zůstane někde hluboko v něm a on třeba začne dělat ramena. Nám se může zdát, že tento muž je úžasně sebejistý, ale opak je pravdou.

Člověk, který má problém se sebepřijetím, asi ani neumí přijímat kritiku, že?

Rozhodně. Upřesnil bych – není schopný ji přijímat přiměřeně a hodně rychle si ji převede do osobní roviny. Buď bude mít tendenci se sám ještě víc znehodnocovat a kritiku ještě posiluje - bude si o to víc myslet, že za nic nestojí, anebo kritiku naprosto odmítne. To bývá případ narcistů, kteří svoji nejistotu zakrývají falešným obrazem vlastní dokonalosti.

Existuje rada, jak reagovat přiměřeněji?

Důležité je zaměřit se na předmět kritiky, být věcný, nebrat,nebo nezaměřovat kritiku osobně. To platí jak pro lidi, kteří mají problémy se sebepřijetím, tak i pro lidi z jejich okolí. Pokud budu mít problém se sebepřijetím a někdo mě bude kritizovat, měl bych se dívat na to, o čem ten člověk mluví a zda jsem opravdu udělal chybu v té věci. Nemělo by se to dostat do osobní roviny. Když budu kritizovat člověka, který má problém se sebepřijetím, je důležité, abych mluvil o tom, co se mi nelíbilo, ne o tom, jaký ten člověk je.

Jak se odpoutat od "mindráků" a různých zranění? Jak se mít rád?

Změnit vztah k sobě je záležitost dlouhodobá a je často součástí intenzivního psychoterapeutického procesu. A někdy to ani úplně změnit nejde. Představte si, že schéma vnímání sama sebe se vytvářelo roky, a navíc v období, kdy je psychika člověka nesmírně zranitelná. A mnozí lidé s problémem nízké vlastní hodnoty a sebepodceňování to chtějí změnit za měsíc a diví se, že se jim to nedaří a nic moc se nemění. Když žijí do svých třeba pětatřicet let v určitém schématu, potřebují spíše roky k tomu, aby takové navyklé schéma změnili. Někdy se nám docela dobře daří korigovat pohled člověka na sebe, podobně jako brýle pomohou krátkozrakému člověku, ale některá zažitá schémata úplně změnit je hodně těžké. Důležité je pochopit, jak takový narušený pohled na sebe vznikl, uvědomit si, že mám pokřivený pohled na sebe a pak se učit vnímat realitu takovou, jaká je.

Připravila KATEŘINA ŠŤASTNÁ