Články Jakuba Hučína

Sexualita mladého člověka v církvi

Dnešní mladý věřící člověk je v oblasti sexuality vystaven mnohem silnějšímu tlaku než generace před ním. Je pro něj mnohem těžší dostát požadavkům křesťanské morálky, když kolem jeho vrstevníci žijí jinak. I někteří kněží dokonce pochybují, zda vůbec může dlouhodobě obstát. Jaký je váš názor?

Záleží, co máte na mysli slovem „obstát“ - jestli to znamená nemít před manželstvím sexuální styk, nebo stát se dospělou a zralou osobností. A záleží, co je pro vás, pro čtenáře, pro církevní představitele důležitější. Ano, dnes se mladý člověk víc setkává s otevřenými projevy sexuality, ale je to opravdu jenom negativní jev? Sexualita mladých lidí dříve nebyla méně silná, jen byla více potlačována společenskými tabu, to ale neznamená, že by mladí lidé dokázali dříve se sexualitou lépe nakládat, jen se mnohé odehrávalo v tajnosti. Navíc řada mladých lidí nezískala o sexualitě žádné poznatky a vstupovali do sexuálního života nepřipravení, a tak i velmi zranitelní. K tomu, aby mladý člověk podle mého názoru skutečně „obstál“, tedy stal se zralou osobností, je potřeba, aby mohl o tématech, o kterých přemýšlí, včetně sexuality, bez obav mluvit. To ale znamená, že okolí jeho otázky, jeho nejistoty a třeba i jeho chyby unese, aniž by mladého člověka okamžitě zavalovalo pocity viny. Znamená to, že nebude taková témata, jako je sexualita, démonizovat a nebude kolem nich vytvářet atmosféru strachu. A bohužel nemám pocit, že by v církvi bylo dost otevřené prostředí k tomu, aby mladý člověk mohl o své sexualitě skutečně bez obav mluvit (a věřte mi, že mám v tomto směru s mladými věřícími lidmi a nejen z katolické církve dost velké zkušenosti). Už si jen vezměte ten zvláštní pojem „čistota“ spojovaný ani ne se sexuální abstinencí, ale vlastně s asexualitou – nutně vytváří dojem, že cokoli co je spojeno se sexualitou (myšlenky, slova, činy) je tím pádem „nečisté“, „poskvrněné“... A k tomu nemůžu říct nic jiného, než že je to špatně.

Pro někoho může být posilou společenství, ale jsou lidé, kteří jsou např. introverty a sdílení ve společenství pro ně není tou pravou cestou. O co se mohou opřít oni?

A zase se vás zeptám – posilou k čemu? Aby potlačovali svou sexualitu, své sexuální prožívání? Ale o to by nám snad nemělo jít. Abyste mi dobře rozuměl – nesnažím se v žádném případě prosazovat, aby si každý dělal, co se mu zachce, aby mladí lidé zacházeli se svou sexualitou nezodpovědně. V žádném případě! Ale jde mi o to, aby mladý člověk opravdu rozvíjel to, jaký je včetně toho, že je sexuální bytost. A k tomu potřebuje, aby měl po boku někoho, komu může důvěřovat a kdo jeho důvěry nezneužije k nějaké ideologické manipulaci, ale bude mu naslouchat a pomůže mu rozvíjet to, co v něm je.

Může být takovou posilou například slib, který skládají členové SČS?

Nemyslím si to. U slibu SČS mám naopak pocit, že jde právě o tu ideologickou manipulaci a nikoli o posilu.

Vidíte nějaká úskalí takovéhoto slibu? Co když člověk na podobný slib není zralý? Nemůže mu pak jeho případné nedodržení více ublížit, než pomoci? Člověk vedle následků svého pádu pak řeší navíc ještě to, že neobstál v daném slibu Bohu, což může jeho život ještě více zatížit...

Takový typ slibu vnímám jako snahu vytvořit nějaký ideál, což ale vždy nakonec vede k tomu, že ti, kteří se ho snaží za každou cenu naplnit, končí ve tvrdosti a necitlivosti k sobě, k druhým, v pocitech selhání, viny. Nemusím ani říkat, že nic z toho mladého člověka nerozvíjí. Mladí lidé jsou otevření ideálům a dospělí by toho neměli zneužívat. Ne nadarmo se říká, že čím vznešenější ideál, tím krvavější ve svém prosazování.

Řeknu to ještě jinak: k řádovým slibům má člověk dozrát a nemají mu být berličkou či ochranou před okolním světem, neplatí to i pro tyto případy?

Souhlasím s vámi, že k podobným slibům by měl být člověk zralý, protože něco slíbit znamená převzít za to zodpovědnost. Musím ale vědět, za co zodpovědnost přebírám, a to mladý člověk, který svoji sexualitu teprve poznává, při nejlepší vůli není schopen.

Jak má mladý člověk vlastně budovat zdravý vztah ke své sexualitě?

Poctivě a otevřeně, dialogicky. Znamená to se svojí sexualitou navázat kontakt, naučit se ji vnímat, poznat ji (to znamená třeba i získat dost informací), naučit se jí prožívat jako něco, co člověka především obohacuje, ne ohrožuje. A v tom mu daleko víc než nějaké sliby pomůže otevřená komunikace.

A může mu v tom církev nějak pomoci?

Samozřejmě, ale nejdřív by se církev potřebovala přestat sexuality bát. Oficiálně se sice v církvi proklamuje, že je sexualita darem od Boha, ale ve skutečnosti taková atmosféra kolem sexuality v církvi rozhodně nepanuje. Sexualita je stále chápána jako něco ohrožujícího a to je velká škoda.