Články Jakuba Hučína

Člověk jako živočišný druh

Po dlouhém miliony let trvajícím evolučním vývoji si člověk zvykl sám sebe vnímat jako zcela mimořádný úkaz na planetě Zemi. Přestože známe obrovské množství různých živočišných druhů a každý rok biologové objevují další a další, žádný z nich nedosáhl takového rozvoje, jako člověk.

Pocit jedinečnosti a výlučnosti vedl k tomu, že se člověk se svou kulturou začal od zbytku přírody odlišovat. Možná ale více, než by si zasloužil. Možná že i přes náš tak bohatý duševní a kulturní život, i přes všechny schopnosti, které považujeme za čistě lidské, spočíváme v lůně přírody daleko více, než bychom předpokládali. Podíváme-li se na biologickou příbuznost člověka a ostatních primátů, zjistíme překvapivou blízkost, a to nejen na genetické úrovni, ale i ve způsobech chování, v němž bychom možná na první pohled žádnou zvláštní biologickou podmíněnost neviděli, nebo možná ani nechtěli vidět, protože jej považujeme za produkt lidské kultury. Fakt, že jsme z více než 98 % geneticky příbuzní šimpanzům, kteří jsou nám takto blíže než například gorilám, i že stereotypnější formy lidského chování najdeme běžně mezi savci, boří mezi člověkem a ostatními živočišnými druhy uměle vytvořenou hráz. Když poté zjistíme, že šimpanzi, od nichž jsme se oddělili zhruba před pouhými dvaceti milióny let, jsou schopní se podle výzkumů naučit až dvě stě jednoduchých anglických vět a osvojit si základní pravidla syntaxe, budeme možná jejich blízkou příbuzností až nemile šokováni. Skutečně jsme jim blíže, než bychom předpokládali. Podle amerického biologa Edwarda Wilsona je genetická rozdílnost mezi člověkem a šimpanzem pouze dvacetpětkrát až šedesátkrát větší než genetické rozdíly mezi bělochy, obyvateli černé Afriky a Japonci. Proto můžeme především z jejich chování vypozorovat, co všechno jsme si z přírody do svého společenského života odnesli.

Od přírody k člověku

O genetické podmíněnosti lidské psychiky a lidského jednání dnes už jen málokdo pochybuje. Člověk se nerodí jako nepopsaná tabule - tabula rasa. Spory se vedou o hranici této podmíněnosti u jednotlivých oblastí lidského světa. U lidského chování je podle sociobiologů, kteří se zabývají sociálním chováním živočišných druhů, tato podmíněnost vysoká. „I když se v poslední době ukazuje, že genetické ovlivnění řady lidských vlastností, ať už tělesných nebo psychických, je mnohem větší, než se vůbec kdy někdo odvážil pomyslet, je celá problematika lidského chování natolik složitá, že dělat ukvapené závěry není určitě na místě,“ varuje před ukvapenými závěry biolog Tomáš Grim. Ke snaze vysvětlovat lidské chování jen jako formu chování zvířat se staví rezervovaně i evoluční psychologové. „Sociobiologie je se svou snahou vysvětlit evoluční tlaky, které vedly k vývoji sociálního chování u zvířat, velice úspěšná,“ říká americký psycholog Edward Kardas. „Výsledky jejího zkoumání ale začnou být kontroverzní, pokud se je snaží aplikovat na lidské chování. Vysvětlovat lidské kriminální chování pouze z pozice sociobiologie bych považoval za velmi nedostatečné.“

Podle sociobiologie se lidské chování formovalo během evoluce stejným způsobem jako chování ostatních živočichů. Základním prvkem řídícím vývoj lidského chování byl přírodní výběr. Ten upřednostňoval jedince, kteří byli schopní se dostatečně adaptovat na své životní podmínky. Největším hybatelem se tak stala snaha přežít, dosáhnout maximálního reprodukčního úspěchu a předat své geny dalším generacím. Silní jedinci, kteří se dokázali přizpůsobit, měli větší šance, slabší a neschopní se přizpůsobit zahynuli a byli i se svými potomky z koloběhu života vyloučeni. Přírodní výběr fungoval samozřejmě daleko složitěji a nutil příslušníky jednotlivých živočišných druhů vytvářet velké množství adaptačních strategií, jež by jim umožnily přežít. Úspěšní jedinci předali tyto adaptační strategie formou genů či memů (jakýchsi ucelených myšlenkových struktur vytvořených a přenášených kulturou) svým potomkům. Vítězem byl ten, kdo v genofondu populace zanechal nejvíce kopií svých genů.

Z hlediska evoluční biologie a evoluční psychologie je reprodukční úspěch ústředním bodem. „Je to pochopitelné, protože jen rozmnožování vděčíme za naši existenci,“ říká Tomáš Grim. „rozdílnému úspěchu při rozmnožování potom vděčíme za to, že jsme vybaveni adaptivními znaky, tedy vlastnostmi, které vedou k přežití a rozmnožení svého nositele, ať už jde o schopnost trávit bílkoviny, udržovat tělesnou teplotu nebo rozpoznávat konkrétní osoby a pamatovat si výsledky sociálních interakcí s nimi. Právě tato poslední schopnost patří mezi aspekty lidského chování, které se evoluční psychologie snaží vysvětlit.“ Reprodukční úspěch se ale nemusí týkat samotného jedince. Jak v lidském světě, tak i ve světě ostatních živočichů, včetně například včel a mravenců můžeme narazit na chování, při němž jedinec v zájmu druhu a v lidském světě i v zájmu určité myšlenky sám zahyne. „Reálně jde totiž o reprodukční úspěch samotných replikátorů, tedy genů nebo memů, a jejich úspěch má s naším individuálním úspěchem něco společného jenom někdy. Proto existuje evoluce i na jiných rovinách, než je jedinec, a proto mohou vznikat i jevy jedinci škodlivé. Typickým příkladem je rodinný nepotismus, kdy jednotkou selekce je rodina sdílící společné geny a ne individuum. Někdy se také může jednat o úspěch ultrasobeckých genů a memů, které se šíří, ačkoliv svým hostitelům škodí,“ říká biolog Jan Zrzavý.

Kapitoly lidského chování

Sociobiologové se v současné době zabývají snad všemi oblastmi lidského chování. „Výzkumníci aplikují evoluční teorii na široké spektrum lidského chování, od sociálního a obranného přes sexuální až třeba po otázku, zda není ranní těhotenská nevolnost adaptací plodu proti poškození nevhodnou potravou, kterou matka požije,“ uvádí Tomáš Grim. Podle Edwarda Wilsona můžeme rozlišit několik základních oblastí lidského chování, v nichž je sociobiologické pozorování a popis lidského chování nejdále. Patří k nim agresivní chování, sexuální chování, altruismus a náboženské chování. Přestože mají někteří evoluční psychologové vůči používání pojmu agresivita v sociobiologickém kontextu výhrady, je možné jej alespoň v širším slova smyslu využít pro popis některých situací, v nichž používáme stejné vzorce chování jako naši biologičtí předci či jako ostatní živočichové. Edward Wilson uvádí sedm takových situací: ochrana a dobytí teritoria, prosazování dominantního postavení v rámci organizovaných skupin, sexuální agresivita, projevy nepřátelství, kterými se končí období odstavení mláďat, agrese proti kořisti, ochranné protiútoky a disciplinární agrese k upevnění společenských pravidel.

Některé z nich důležité zejména pro udržení soudržnosti skupiny byly pro naše předky velmi významné a zůstávají významné i pro nás. Příkladem může být vytváření vlastního teritoria. Dříve souviselo zejména s lovišti a týkalo se celé skupiny, dnes se důraz přesunul na vymezování hranic kolem prostoru určeného pro rodinný a soukromý život. Přesto zůstává ochrana hranic tohoto teritoria stejně intenzivní. Proniknout do teritoria druhého člověka, vstoupit na jeho pozemek nebo do jeho domu, aniž by to vzbudilo jeho odpor, můžeme pouze tehdy, pokud použijeme některý z takzvaných identifikačních rituálů. Obvykle na sebe upozorňujeme nějakým charakteristickým zvukem, například zazvoněním nebo zaklepáním, pozdravem a omluvou za případné vyrušování. Do domu si dovolíme vstoupit teprve tehdy, když nás majitel pozná a pozve dále. I tehdy ale vstupujeme obvykle pouze do obývacího pokoje a k návštěvě ostatních místností si žádáme povolení obyvatel bytu.

Jinou formou agresivního chování, která má jak mezi zvířaty, tak i v celém vývoji lidské společnosti velký význam, je prosazování dominantního postavení. Tento boj sice nemá v současném lidském světě obvykle charakter přímého fyzického zápasu a přesunuje se zejména na profesní rovinu, dokáže však být stejně nesmiřitelný. Patriarchální model, kdy byl nejsilnější a nejschopnější muž kmenovým vůdcem přetrvává ve formě boje o služební postup, případně boje o veřejné funkce v politickém životě. Poměrně striktní a jasně definovaná je společenská agrese zaměřená na upevnění společenských pravidel. V občanské společnosti má formu právního řádu, k němuž se v rodinách nebo v různých skupinách obyvatelstva přidávají další nepsané zvyky, jež někdy skupina nebo rodina uplatňuje bez ohledu na přání a prospěch jedince, jako v případě výběru partnera.

Každý se stará o sebe

Další hodně diskutovanou formou lidského chování, která zdánlivě odporuje reprodukčnímu imperativu evoluční biologie, je altruistické chování. Pomoc, případně obětování se pro někoho jiného omezuje sobecké zaměření na osobní reprodukční úspěch jedince. Při zkoumání altruistického chování zvířat i lidí si sociobiologové všimli dvou základních strategií, které se v altruistickém chování v různých formách opakují. První z nich je altruistické chování zaměřené na vlastní druh nebo na vlastní rodinu. Aby jedinec zachoval svůj genetický vklad, pečuje zcela samozřejmě více o své příbuzné. Proto také rodiče věnují větší péči svému vlastnímu dítěti než dítěti cizímu nebo nevlastnímu a přednostně pomáhají členům své vlastní rodiny. Druhou strategií altruistického chování je strategie recipročního altruismu, takzvaná „půjčka za oplátku“. Jedinec je podle ní schopen prokázat službu druhému, pokud bude moci očekávat v budoucnosti její oplacení. I když tato strategie není evolučně nejstabilnější, protože ji ohrožuje její poměrně snadné zneužití, ukazuje se, že je v malých skupinách dlouhodobě výhodná. Je pravda, že v některých případech neočekává altruistický jedinec od druhého člověka vrácení této služby, jako je tomu u dárcovství krve nebo při věnování daru na charitativní účely. V tomto případě ale může jít o takzvanou nepřímou reciprocitu, při níž člověku oplatí službu někdo jiný, než komu byla prokázána. Kromě toho může altruistický přístup sloužit ke zvyšování vlastní prestiže ve společnosti, což je v podstatě obdoba agresivního chování.

Dalším modelem, který si přinášíme ze své živočišné minulosti, jsou některé typy našeho sexuálního chování. To je jednoznačně zaměřeno na co největší reprodukční úspěch. Proto se objevuje například ve strategiích námluv při výběru partnera, kdy jedinec preferuje partnera zdravého, silného, u kterého je vysoká pravděpodobnost reprodukčního úspěchu. Nemusí jít o co největší počet mláďat, mláďat musí být tolik, aby se o ně rodiče dokázali postarat. Toto je také u živočichů včetně člověka příčinou regulace počtu potomků. V lidské společnosti se při strategiích námluv objevily další zajímavé prvky. Vybíraný partner nemusí vždy zcela splňovat kritéria zdraví a síly. Řada ženami velmi vyhledávaných osobností jako Andy Warhol nebo Charles Chaplin nebyly nijak zvlášť sportovně založené. Měli ale dvě velké přednosti, které z nich dělali atraktivní partnery. Co pro zajištění reprodukčního úspěchu chybělo na fyzickém projevu, bylo bohatě doplněno společenským a materiálním postavením. Za druhé tento typ osobností patří k velmi silným šiřitelům často velmi populárních i agresivních memů. Přenos a šíření memů se zdá být i základem náboženských systémů. V některých z nich jako je římskokatolická tradice se memy šíří i na úkor genů – kněží a hlasatelé náboženství jsou vázáni celibátem, který je má lépe uschopňovat k šíření náboženských idejí.

Člověk dnes a člověk včera

Všechny tyto typy lidského chování jsou podle sociobiologie a evoluční psychologie výsledkem evoluce. Důkaz přinesly novější výzkumy, které ukázaly, že ve skutečně podstatných prvcích se všechny kultury shodují, a byly tedy utvářeny stejným evolučním tlakem. Tabu incestu či péči o potomstvo najdeme ve všech kulturách a můžeme proto usoudit, že bylo vytvořeno pod tlakem genetické nutnosti a úspěšnosti. Je ale otázkou, zda tento genetický vývoj u člověka probíhá i nadále. Podle některých sociobiologů a evolučních psychologů se genetický vývoj zastavil přibližně před 100 000 let a lidstvo je od té doby formováno již jen kulturní evolucí. Podle jiných na člověka působí jak biologická, tak i kulturní evoluce. Kulturní evoluce je přitom podstatně rychlejší a biologickou evoluci předbíhá. Náš mozek je adaptovaný na jiný styl života, než jaký v současnosti žijeme. Tento rozdíl se přitom díky obrovskému tempu rozvoje společnosti stále zvětšuje. Pokud nebude mozek nadále schopen tento rozdíl zvládnout, zasáhne podle Edwarda Wilsona biologická evoluce a člověka strhne zpět k sobě.

Zajímavým příkladem dnes již nefunkční evoluční adaptace, která nicméně v chování člověka nadále přetrvává, je tendence člověka vybírat si a konzumovat zejména tučné a sladké potraviny. Podle výzkumů se každý třetí Američan nedokáže vzepřít pokušení upřednostnit sladké a mastné jídlo a při každé vhodné příležitosti se plně nasytit. Využití těchto možností bylo nevyhnutelnou podmínkou k přežití našich dávných předků. Ačkoli se díky kulturní evoluci naše současná situace již v řadě zemí světa podstatně změnila, přesto tyto tendence v lidském chování přetrvávají, přestože naopak mohou jedinci existenci ve společnosti ztěžovat. Proto se také člověk může těmto svým přirozeným tendencím vzepřít. Sociobiologie se na rozdíl od psychologie nezabývá jedincem a jeho prožíváním. Nezajímají ji výjimeční jedinci a jejich schopnosti, ale chování celého druhu. „Biologii nezajímá jedinec, ale přinejmenším populace, koho zajímají jedinci, musí si poradit bez nás,“ podotýká Jan Zrzavý. Sociobiologii není ani vlastní určování pravidel, podle nichž by měla společnost fungovat, aby dobře prosperovala.

Vysvětlit fungování jednotlivých psychických procesů zodpovědných za chování člověka se ale sociobiologie nesnaží. Na rozdíl od psychologie se nezabývá jedincem a jeho prožíváním. Nezajímají ji výjimeční jedinci a jejich schopnosti, ale chování celého druhu. „Biologii nezajímá jedinec, ale přinejmenším populace, koho zajímají jedinci, musí si poradit bez nás,“ podotýká Jan Zrzavý. Sociobiologii není ani vlastní určování pravidel, podle nichž by měla společnost fungovat, aby dobře prosperovala. „Evoluční psychologie a sociobiologie se věnují pouze některým aspektům vysvětlení lidského chování. Snaží se zjistit, zda a jak dané chování přispívá či nepřispívá k přežití a rozmnožení jedince a jeho genetických příbuzných,“ říká Tomáš Grim. „Nepochopení tohoto postupu vede k neúspěšným debatám a nemístným obavám některých sociálních vědců z pohlcení sociálních věd biologií. Je třeba mít ale na paměti, že sociální vědy jsou odvětvím biologie. Biologie je souborem přírodních věd, které se zabývají životem, a má tak celou řadu oblastí výzkumu. Jedna z nich, sociální vědy, se zabývá jen těmi aspekty lidské psychiky, které nás činí unikátními a odlišují nás od ostatních tvorů. To pochopitelně nevyjímá sociální vědy ze sféry biologie.“

Rozhovor s Jaroslavem Madlafouskem, průkopníkem etologie člověka

Biologové i humanitní vědci se snaží vysvětlit chování člověka po svém. Zdá se, jako by mezi nimi zela propast.

V historii je podobných propastí spousta. O překlenování tohoto příkopu se dosud pokoušeli buď přírodovědci směrem od přírody k člověku, nebo humanitní vědci zpětným pohledem od člověka k jeho živočišné minulosti. Rozhodující součástí úspěšného rozvoje vědy je tvorba paradigmat, ta se ovšem stávají přepážkou přechodu z jedné rozvinuté oblasti vědeckého poznání k druhé. Prvoplánový konvenční sklon uvažovat „sociální“ jevy výlučně v kontextu sociokulturních teorií posvětil už v roce 1895 francouzský sociolog Emile Durkheim ve svém vlivném spisu Pravidla sociologické metody, v němž říká, že lidská přirozenost jsou jen vágní a plastické predispozice, jen neurčitý materiál, který je sociálním faktorem hněten a transformován. Toto dogma „omnis cultura ex cultura“ je tradováno dodnes. Nové publikace bývají někdy ještě útočnější. Například C. Gertz pokládá socializaci za hnětení beztvarého nadání. Pokusy překlenout příkop mezi přírodními a společenskými vědami neuspěly, ať už z pozice behaviorismu nebo nověji ze strany sociobiologie a etologie. Obě disciplíny si získaly v rovině zkoumání chování živočichů respekt, zejména etologie, ale aplikace na úrovni člověka vyvolaly kontroverzi. Jejich slabina spočívá v definici úkolu.

Vysvětlit původ lidského chování se pokusila i evoluční psychologie. Jak?

Základní postup evoluční psychologie charakterizoval Charles Crawford ve třech krocích. Za prvé jako studium podmínek v pradávných populacích, v nichž se některé způsoby chování ukázaly jako adaptivní a jiné jako neadaptivní. Druhým krokem je studium mechanismů, které přírodní výběr tvaroval k produkování adaptivních způsobů chování. Třetím krokem je studium, jak evolučně vyvinuté mechanismy fungují nyní. Základní otázkou je shoda či rozdíl mezi prostředím tehdejšího člověka a současného člověka. Evoluční psychologie počítá s tím, že dnešní člověk žije v pozměněných podmínkách. Etologie a sociobiologie nejsou svým založením schopny se s tímto problémem vyrovnat a to často ani při zkoumání živočichů, jejichž život v rezervacích, oborách, zoologických zahradách a klecích se od původního přirozeného prostředí liší. Také studium takzvaných biologických základů chování člověka, jako je výzkum psychoneuroendokrinních procesů, by se mělo vztahovat k podmínkám dávných populací a k mechanismu přírodního výběru a ne k jejich deformovanému uplatňování za pozměněných podmínek současné společnosti.

Čím podstatným se tehdejší podmínky lišily od současných?

Lidský mozek byl evolučně formován pro úspěšný život v malé předagrární soudržně organizované a spolupracující skupině, v níž se znal každý s každým. Posledních deset tisíc let člověk rozvíjel tímto mozkem na různých místech světa různé kultury. Mozek ale nebyl adaptován na větší skupiny, zejména ne na život ve společenství s různě propletenými zájmovými střety, s vysokou mírou anonymity a s citovou neutralitou až chladem ve většině mezilidských vztahů.

Člověk tedy žije způsobem, pro který nebyl evolučně vybaven.

Ano. A pro rodiče z toho vyplývá velmi závažná vychovatelská skutečnost, protože musí připravit své lidské mládě pro život v moderní, velké a složité společnosti s vysoce produktivní dělbou práce na základě schopností mozku, který se dotvářel před více než deseti tisíci lety pro život v dávné, malé a přehledné skupině, živící se lovem a sběrem. Z toho vyplývá, že rodičovství je nejen kvalifikovanou činností, ale i tvůrčím údělem. Nikdo není schopen rodiči poradit, co má dělat, když se ocitne v určité pedagogické situaci. Zřejmě díky své rodičovské intuici se s takovými situacemi dokáže vyrovnat. Může se opřít o to, že i když udělá pedagogickou chybu, s nepříznivou situací se vyrovná, pokud mezi ním a dítětem existuje pevná vazba, jako u zvířat. Žádné zvíře by nepřežilo, kdyby se na něj jeho matka rozhodla vykašlat. Taková matka by ale také neměla potomky a sama by z reprodukčního kruhu vypadla.

Pokud jsou rodiče dobře adaptovaní na dobu před deseti tisíci lety a výchova dítěte pro současnou komplikovanou společnost jim činí problémy, znamená to, že s rostoucí komplikovaností společnosti se bude situace rodičů ještě zhoršovat?

Nebude. Je pravda, že se společnost v posledních desetiletích ohromnou rychlostí mění, ukazuje se ale, že přes tři čtvrtiny rodičů i v tak komplikované době se svou výchovou uspějí, to znamená, že provedou děti pubertou až k dospělosti. Přežíváme, i když máme své původní nastavení rozbité. Na druhou stranu je pravda, že se podíl takto úspěšných rodičů zmenšuje. Naopak se zvyšuje podíl trestného nebo polotrestného chování. Rodiče sami říkají: „Ztrácíme nad svými dětmi kontrolu.“ Určitým způsobem ztráta kontroly nad dospívajícím dítětem postihovala i naše dávné rodiče. Zdá se, že v závěrečné fázi dospívání vždy děvčata od své rodiny utíkala, aby nedošlo k rozmnožování mezi blízkými příbuznými. Tato adaptace vyloučila genovou degeneraci. Pokud děvčata neutekla, jejich skupina vyhynula. Proto můžeme i dnes mluvit o pravděpodobném sklonu děvčat k opouštění vlastní rodiny. Naopak u chlapců můžeme častěji pozorovat, že například přebírají otcovu živnost. Vidíte, že k tomu, abychom pochopili chování dnešního člověka, musíme nejdříve pochopit podmínky, v nichž vyrůstali naši předci.

Jakub Hučín