Články Jakuba Hučína

Spiritualita jako součást člověka

Výsledky posledních dvou sčítání obyvatel v naší zemi ukázaly jasný trend - roste počet obyvatel bez vyznání, věřících ubývá, tradiční křesťanské církve ztrácejí rapidně své příznivce, naopak narůstá počet těch, kteří se hlásí k jiným náboženským skupinám.

Tento vývoj byl ovlivněn bezesporu dozráváním české společnosti v nových podmínkách, posunem od prvotního nadšenectví k realitě života ve svobodné společnosti, která s sebou nesla i přeskupování hodnotových žebříčků u mnoha lidí. Mnohé změny ve vztahu k náboženským a spirituálním tématům ale navázaly na trend zahrnující celou euroamerickou společnost. Mnohé publikace mluví u současného člověka o ztrátě smyslu pro posvátno, kdy se prostor lidské zkušenosti díky vědě a technice desakralizoval a profanizoval. V tomto stavu už k dnešnímu člověku nepromlouvá skrze mýty a rituály, je mrtvý. Jiné hlasy smysl dnešního člověka pro spirituální dimenzi lidské psychiky brání a poukazují na velké množství velmi různorodých spirituálních směrů, s nimiž je možné se v současné společnosti setkat.

Pluralita spiritualit

Psychologie spolu s filozofií, teologií a religionistikou stále diskutují o původu náboženství. Ačkoli není možné a možná ani nebude s jistotou říci, kde se v lidské psychice bere spirituální dimenze, je možné o jevu, kterým je náboženství, mluvit jako o antropologické konstantě - vyskytuje se bez výjimky ve všech historických epochách a ve všech kulturách. Jeho podoby se ale v závislosti na kultuře i na historické epoše mění. Mnoho mají společného, ale v mnohém se také mění. Někteří filozofové, sociologové a religionisté považují 20. století v euroamerické kultuře za přelomové období, ve kterém se ukázalo, že přes veškerý předchozí optimismus nedokázala racionální pozitivistická věda vysvětlit svět, což mělo velký vliv i na postoj k náboženství. Existence ve světě začala být nejistá a nesamozřejmá ne snad proto, že by si člověk nedokázal zajistit bezpečný a pohodlný život, ale vytratil se jeho smysl. Problém ztráty smyslu života u lidí, kterým zdánlivě jinak nic nechybí a všeho mají dostatek, tvoří podstatnou část návštěv u psychoterapeutů. Potřeba jistoty a zakotvenosti ve světě, kterou dříve poskytovalo náboženství, se přenáší na psychologii a někteří psychoterapeuti se ocitají v roli duchovních vůdců a rádců.

Nejlépe je postmoderní změna paradigmatu pozorovatelná na mladé generaci. Kromě pohodlného materiálního života se snaží najít i spirituální ukotvení. Podle religionisty Ivana Štampacha není pravda, že by současná západní liberální společnost byla málo religiózní. Například ve Spojených státech se k příslušnosti k některé náboženské skupině hlásí až 90 % obyvatel. Podle psychologa Pavla Říčana ale tento ukazatel nemusí být úplně směrodatný. Výzkum mezi členy luterských církví koncem osmdesátých let totiž ukázal, že jen málo členů těchto církví bylo schopno používat některé základní pojmy, které patří ke křesťanskému vyznání. Většina z nich se vracela spíše k tématům zkušenosti s pastorální péčí o lidi v krizi a lidské solidarity. Naopak k nejméně religiózním zemím patří země mající za sebou zkušenost s komunismem. Česká republika patří spolu s Estonskem a Bulharskem k nejméně religiózním zemím světa. Nicméně i u nás se pokles religiozity zastavil, pokračuje pouze pokles počtu členů hlásících se k tradičním církvím. Naopak náboženské směry mimo tradiční církve vykázaly za posledních deset let poměrně značný nárůst v počtu svých členů.

V náboženských postojích můžeme vidět dva základní směry: první z nich je ovlivněn strachem ze ztráty jistoty, kterou poskytovalo prostředí dříve většinových církví. Tento proud usiluje o návrat starých dobrých jistých časů. Vyznačuje se náboženským purismem, uzavřením se do sebe, neochotou k dialogu a autoritářským režimem zajišťujícím jasnou náboženskou identitu a poskytujícím jisté vedení a jistou orientaci ve světě. Druhý směr se otvírá novým náboženským podnětům, s nimiž se v prostředí globalizace a neustálé informační a kulturní výměny nezbytně setkává. Tento proud má naopak tendence otevírat se všem náboženským směrům a brát si z nich to, co se hodí. Vznikají nová synkretistická náboženství bez jasných kontur. K nim se obracejí zejména mladí lidé, pro něž tradiční církve působí v pluralitní společnosti nevěrohodně, a proto se raději obracejí k alternativám.

Potřeba tajemství trvá

Situace, v níž se v současné společnosti člověk pohybuje, rozvoji náboženství nahrává. Velké pracovní zatížení spojené se zvýšenými společenskými nároky na sebekontrolu, nedostatek příležitostí k autentickému prožívání vztahů vede k takzvané emoční implozi. Právě proto je v mnoha tradičních i nových náboženských směrech kladen velký důraz na osobní náboženskou zkušenost a silný emoční zážitek. V tradičních církvích mezi takto zaměřená hnutí patří tzv. charizmatické nebo letniční hnutí, v katolické církvi i hnutí opírající se o mariánská zjevení, kde se k této potřebě hlubokého emočního zážitku připojuje ještě apokalyptický obsah a mateřský archetyp. U nových náboženských směrů má náboženský prožitek spíše formu návratu k přírodě, v němž se Země stává živou až zbožštěnou bytostí, náboženský prožitek zdůrazňuje sebezduchovnění v souladu s přírodou, sjednocení s vesmírem, který se stává samoregulujícím systémem. Možnost sjednotit se s vesmírem nebo se skupinou je dalším důležitým momentem u obnovené religiozity. Nejistota ve vztazích, neosobní prostředí a nezbytné zapojení do mnoha institucí, bez nichž by moderní společnost nefungovala, vede k pocitu odcizení, v němž není místo na osobní vřelé vztahy. Pocit odcizení spolu s pocitem neúspěchu nebo osobní nejistoty zesiluje potřebu bezpečí, přijetí, sounáležitosti a sebeidentifikace. Tato potřeba nemusí samozřejmě člověka vést pouze do náboženského společenství, nicméně právě v náboženství je odpověď na tuto potřebu hodně důležitá. To je také jeden z klíčů velké úspěšnosti náboženských skupin se sektářskými tendencemi.

Je zajímavé, že i přes rozvoj vědy, která vysvětluje různé zákonitosti, jež byly dříve předmětem náboženského výkladu, u současného člověka stále trvá potřeba prožitku tajemství. Dokonce se zdá, že si prostřednictvím velice populárních náboženských hnutí obsahujících ezoterní nebo okultní prvky chce současný člověk chce vynahradit půst od prožitku tajemství, který mu moderní pozitivistická věda upírala. Obrovský zájem i dospělých o literaturu a filmy s tajemnou a magickou tématikou jiných světů, jako je Pán prstenů, Harry Potter nebo Letopisy Narnie dokládá potřebu současného člověka dostat se pod povrch běžného materiálního světa. Tomu odpovídá i rozkvět ekologicky orientovaného novopohanství, jako je keltský kult nebo kulty přírodních náboženství, populární opět zejména mezi mladou generací, nebo rozvoj kryptoreligiózních směrů reprezentovaných některými psychoterapeutickými školami, jako je transpersonální psychologie. I přes rostoucí popularitu některých náboženských směrů nelze pominout fakt, že alespoň v naší zemi počet těch, kteří se k žádnému náboženskému vyznání nehlásí, roste. Důvody se různí. Od poukazování na „nevědeckost“ náboženského přístupu až k převažujícímu postoji, jímž je náboženská lhostejnost. Ani jedno z existujících náboženství je nedokázalo oslovit, i když i u nich můžeme podle religionisty Mircey Eliadeho pozorovat kamuflovanou mytologii a nábožensky zabarvené ritualismy, které často tvoří zkarikovanou nábožensko-magickou změť, jak je nabízely a nabízejí různé politické a společenské ideologie nejrůznějšího druhu.

Obyvatelstvo podle náboženského vyznání (výsledky sčítání lidu v roce 1991 a 2001)
rok	bez vyznání	věřící celkem	Církev římsko-katolická	Českobr. církev evangelická	Církev čsl. husitská	ostatní	nezjištěno
1991	4 112 864	4 523 734	4 021 385	203 996	178 036	120 317	1 665 617
---	39,9 %	43,9 %	---	---	---	---	---
2001	5 999 047	3 257 895	2 709 953	137 070	96 352	314 520	1 035 991
---	58,3 %	31,7 %	---	---	---	---	---
Přírůstek (úbytek) mezi sčítáními 1991-2001
---	1 886 183	-1 265 839	- 1 311 432	- 66 926	-81 684	194 203	---
---	45,9 %	- 28,0 %	- 32,6 %	- 32,8 %	- 45,9 %	161,4 %	---

Typy nových náboženských společností:
• Směry navazující na žido-křesťanské kořeny - vycházejí z křesťanské tradice, k níž připojují duchovní proudy vznikající v Evropě ve středověku a novověku. Některé obsahují esoterické prvky (rosikruciánství, grálová hnutí, hermetismus) zdůrazňují zejména spirituální poznání (antroposofie, kabala), jiné mají spíše synkretistický postoj zejména k orientálním směrům (unitáři).
• Směry vycházející z orientální tradice - společný je pro ně silně synkretistický postoj. Spojují v sobě jak tradice původně orientálního náboženství (hinduismus, buddhismus, taoismus) s evropským pojmovým chápáním (návrat ke kosmu, k přírodě). Obvykle nemají jednotnou strukturu učení (hnutí New Age), některé jsou ale silně autoritářské a mají sektářské tendence (Hnutí Hare Krišna, Transcendentální meditace).
• Novopohanské směry - vycházejí z tradic přírodních náboženství (keltské, germánské, slovanské kulty). Rituály jsou uměle vytvořené a jsou zaměřené na uctívání přírodních sil.
  Zpět na články