Články Jakuba Hučína

Muška jenom zlatá?

„Štěstí nemůže prožít člověk, který o něj cíleně usiluje“

Řada lidí se v dnešní společnosti pachtí za štěstím. Jsou nemocní a doufají, že až se uzdraví, už budou šťastní... to se ale nestane. A tak usilují o peníze... ale ani ty jim štěstí nepřinesou - a oni jsou zklamáni. Kde tedy štěstí hledat, jak ho dosáhnout a co je to ten příjemný pocit, po kterém touží asi úplně každý? Nad tím jsme se zamýšleli s psychoterapeutem Jakubem Hučínem.

Jak byste z hlediska psychologie definoval štěstí?

Když se podíváme na štěstí z roviny prožitku, mohli bychom hovořit o pocitu plnosti, smysluplnosti, radosti... Psychologie pro prožitek štěstí používá dva termíny: Wellbeing, což se dá přeložit jako pocit spokojenosti s životem tak, jak ho žiji, a pojem Flow, plynutí, pocit, že někam patřím, jsem na správném místě, žiji v harmonii a sounáležitosti s existencí.

Kdesi jsem četla výsledky jednoho výzkumu, který uváděl, že lidé praktikující své náboženství jsou zdravější, šťastnější a dožívají se vyššího věku, silně věřící zpravidla bývají spokojenější se životem než lidé bez vyznání...

Nepopírám, že k těmto závěrům nějaký výzkum mohl dojít, ale určitě bychom našli i jiný, který by tvrdil opak s tím, že věřící lidé jsou úzkostnější. Museli bychom se blíže podívat na to, jak náboženský prožitek věřícího vypadá. Jestli je pro něj setkání s Bohem setkáním s někým, kdo ho bezvýhradně přijímá, kdo je rád, že je na světě, pak takový člověk bude své náboženství prožívat šťastně. Ale v okamžiku, kdy bude jeho náboženský prožitek určený jen souborem povinností nebo pokud se jeho obraz Boha bude podobat strážci, který čeká na selhání člověka, bude pro něj náboženství jen morální hodnotou, ale prožitek smysluplnosti, radosti a štěstí se vytratí. Myslím, že existuje kritérium, podle kterého lze říct, jestli náboženský prožitek toho či onoho člověka bude směřovat ke štěstí nebo k úzkosti. Záleží jestli je to on sám, kdo se rozhodl pro víru, nebo je to hodnota, kterou jen přejal od rodičů. Ke skutečnému štěstí vede zralá víra a takový člověk musí projít i jakousi duchovní pubertou. Z hodnoty víry, kterou přijímal jako dítě, se musí stát hodnota, kterou si volí on sám. Potom můžeme mluvit o zralém náboženském prožitku. Většinou lidé s „dospělou vírou“ jsou nábožensky hlubší, opravdovější, je vidět, že víra je součástí jejich života, zároveň se nevyhýbají pocitu nejistoty. Když někdo zůstává jen u „dětské víry“, riskuje, že jeho náboženský prožitek bude neúplný a naivní. Proto i jeho „náboženské štěstí“ bude naivní a nezralé.

Je chyba v člověku? Nebo může najednou i člověk s dětským prožíváním víry praštit do stolu a říct si: dost, já chci být taky šťastný?

Nepochybuji o tom, že řada lidí s dětským prožíváním víry šťastná je, ale je to takové to pohádkové štěstí, když se dítě raduje, že Honza zabil draka. Neodpovídá realitě a je velmi zranitelné. Nesnese zpochybnění a utíká od skutečného života se všemi jeho složitostmi.

Může být šťastný každý člověk?

Teoreticky ano, ale prakticky asi ne. „Chci být šťastný“, říkají všichni lidé, ale řada z nich neví, jak na to. Něco vyhrají a myslí si, že už je to ono, už jsou šťastní, ale jejich pocit za pár dní vyprchá a oni jsou zase tam, kde byli. Cesta ke štěstí předpokládá dva kroky: za prvé člověk potřebuje rozpoznat hodnoty, které jsou pro něj skutečně důležité, a za druhé se je snaží také žít. Když se podíváme na skutečné šťastné lidi okolo nás, jsou to vždy lidé, kteří vědí, že žijí tak, jak si to sami zvolili a mohou uskutečňovat to, co je pro ně důležité. Pro řadu lidí je to ale těžké. Někteří své hodnoty neznají, vyrůstali třeba v tak tuhém rodinném prostředí, které absolutně nepřipouštělo vlastní názor, takže prožijí život s pocitem, že nemají právo chtít něco pro sebe. Jiní své hodnoty znají, ale nemohou je z nějakého důvodu žít. Příkladem může být partnerský vztah, což je jedna z nejdůležitějších lidských hodnot. Troufám si tvrdit, že všichni lidé po něm touží, ale ne všichni ho mohou žít, a tak i když budou dělat řadu věcí, které jim přinesou velkou míru spokojenosti, stále budou mít pocit, že jim ke štěstí něco chybí.

Mají i tito lidé určitou šanci naučit se být šťastní?

Určitě, ale cesta ke štěstí paradoxně nevede přes to, že budeme o štěstí cíleně usilovat. K prožitku štěstí můžeme připravit podmínky - a ono buď přijde, nebo ne. Proto půjde o to připravit v životě těchto lidí podmínky, aby se štěstí mohlo objevit. Nejdříve musí člověk zjistit, co tvoří jeho vlastní já a jaké jsou jeho hodnoty, a potom přemýšlet, jak je žít. Jestliže si někdo stanoví nedostižné ideály, nikdy štěstí nedosáhne - například být miliardář a pomáhat všem trpícím na celé zemi. Hodnota to je krásná, ale málokomu se podaří ji uskutečnit. Takže kdyby ke mně někdo přišel a řekl: „pomozte mi najít štěstí“, nejprve bych se o zeptal, co on sám chce, co je pro něj důležité. Možná byste se divila, jak hrozně málo lidí ví, kdo jsou, co chtějí...

Je to i ve vyzrálosti osobnosti?

Ve vyzrálosti ano, ale ne každý, kdo se nám zdá být osobností, je vždy vyzrálý, jak je tomu u některých představitelů ve veřejném životě. Mám na mysli vyzrálost, kdy člověk objevil sám sebe a žije sám za sebe. Pak má dobré podmínky k tomu, aby prožíval i pocit štěstí. A přitom nemusí být žádným charizmatickým vůdcem davů, ale může žít docela nenápadně, že si ho ostatní lidé ani nevšimnou. Když se ale s takovým člověkem setkáte, pravděpodobně vám řekne, že je spokojený a šťastný.

Poznat sám sebe - to je úkol na celý život...

Nepochybně. Navíc platí, že během života se i hodnoty člověka mění. Ale to neznamená, že se člověk celý život za něčím pachtí, hledá své hodnoty a na konci ho čeká nějaký úžasný prožitek štěstí. Mohu prožívat štěstí tady a teď: díky tomu, že dělám práci, kterou jsem si vybral a která je pro mě hodnotou, mám vedle sebe partnerku, pro kterou jsem se rozhodl a se kterou se cítím dobře, mohu něco udělat i pro společnost, protože to je pro mě také důležité, ale mám čas i pro sebe, kdy mohu být sám, mohu prožívat i takové drobnosti jako hrnek dobré kávy, která mi chutná, vyjedu si na kole do přírody nebo se natáhnu na chvíli na gauč, protože můžu... a to jsou střípky, které vedou k tomu, že člověk řekne: „jsem spokojený a šťastný“.

KATEŘINA BEŠČECOVÁ