Články Jakuba Hučína
Články z Psychologie dnes

Stále se chystáme žít, ale nežijeme

Psychologie se od počátku své existence zaměřovala především na oblasti v lidském životě, které nefungovaly nebo fungovaly špatně, málokdy na to, po čem každý člověk touží – na prožitek štěstí.

Člověk většinou navštíví psychologa až tehdy, pokud si s nějakým problémem ve svém životě neví rady a od psychologické pomoci si slibuje, že mu pomůže tyto překážky překonat, zbavit se trápení, snížit stres nebo vyléčit se z deprese. Podobným směrem se zaměřil i psychologický výzkum. Psychologové se ve své práci zaměřili více na nemoc než na zdraví, na strach než na odvahu a na agresivitu spíše než na lásku. Podle elektronického seznamu psychologických abstraktů bylo od roku 1887 napsáno 8072 článků týkajících se negativních emocí, jako je hněv nebo zlost, 57800 týkajících se úzkosti, 70856 deprese, ale pouze 851 článků se týkalo radosti, 2958 štěstí a 5701 životní spokojenosti. Přitom právě pocit štěstí a životní spokojenosti je jednou z nejdůležitějších hodnot a potřeb. Jeden z amerických výzkumů uvádí, že přibližně 69% zkoumaných lidí uvedlo štěstí jako nejdůležitější hodnotu svého života a pouze 1% o štěstí nikdy nepřemýšlelo. Pocit životní spokojenosti byl důležitý pro 62% zkoumaných a pouze 2% respondentů o něm nikdy nepřemýšlelo. Pouze 6% z celkového počtu potom považovalo peníze za důležitější hodnotu než je právě štěstí.

Nelze se divit tomu, že psychologie věnuje výrazně více pozornosti právě negativním stránkám lidské psychiky a řešení problémů, v nichž se člověk ocitne. Psychické problémy a poruchy vyžadují zpravidla co nejrychlejší řešení a psychologie na tuto naléhavou poptávku proto tímto způsobem reaguje. Psychologické poznání se ovšem netýká pouze psychických chorob a jejich řešení, ale lidského života v celé jeho plnosti. Má za úkol vést člověka k plnému prožívání života a ukazovat mu cestu ke spokojenosti a ke štěstí.

Bohatí jsou šťastnější

Přestože se v západních zemích v porovnání s poválečným obdobím výrazně zvýšil životní standard, zdá se, že materiální blahobyt nebyl s to zároveň zajistit člověku žijícímu v ekonomicky vyspělé společnosti i pocit štěstí. V určitých ohledech je tomu v západní civilizaci naopak. Výskyt deprese je u mladých lidí podstatně častější, než tomu bylo u jejich rodičů. Větší podíl deprese navíc připadá na vrub ekonomicky vyspělým zemím. Příčin je řada: velice komplikovaný způsob života, silný informační tlak, rychlé životní tempo a atmosféra soutěživosti ve společnosti nahrává izolaci jedinců do malých uzavřených rodinných celků, jež se stávají jediným útočištěm prožívání intimních a blízkých vztahů. Tlak společnosti se ale díky komunikačním a informačním technologiím dostává i do těchto intimních vztahů a postupně je rozrušuje. Kromě narušování sítě blízkých a intimních mezilidských vztahů je příčinou vzrůstajícího počtu depresivních případů u řady lidí i mylné srovnávání ideálů společnosti, jak jim je předkládají média, s jejich vlastními možnostmi a schopnostmi. Obrovský tlak společnosti je potom zdrojem pocitu bezmoci - ať už člověk udělá cokoliv, nikdy se nedostižitelným společenským ideálům nevyrovná. Vzrůstá v něm pocit odcizení a emoční vyprahlost, což jsou jedny z nejvýznamnějších překážek pro získání pocitu štěstí.

Na druhou stranu se ovšem zdá, že člověk žijící v ekonomicky vyspělé západní společnosti se ve svém životě cítí šťastnější. Výzkum z první poloviny devadesátých let, jehož se účastnilo přibližně tisíc zástupců několika vybraných národů, ukázal, že míra štěstí a pocitu životní spokojenosti je ovlivněna mimo jiné také výší materiálních prostředků, které má člověk v dané společnosti k dispozici. Nejspokojenější byli zástupci západoevropských zemích a až na výjimky obsadily příslušníci ekonomicky vyspělých států přední příčky. Mezi nimi se ovšem objevily i některé latinskoamerické země, které jsou sice ekonomicky méně vyspělé a bohaté než některé země východní Evropy, pocit životní spokojenosti je ovšem u nich ovlivněn kulturními faktory. Ani příslušníci nejchudších společností, jako je například Čína, Indie nebo Nigérie, se necítili nejméně nešťastní. Důvodem je pravděpodobně poměrně rychle rostoucí životní úroveň v těchto zemích v poslední době, a pocit životní spokojenosti je tak svázán s očekáváním budoucnosti. Svou roli bezesporu hrají i daleko menší očekávání a životní nároky než v evropských zemích.

Na druhém konci žebříčku životní spokojenosti se naopak umístily národy východní Evropy a postkomunistické země, které se patrně stále ještě nevzpamatovaly zejména ze společenského a ideologického útlaku komunistické totality, jež přivedla zemi jednak k materiální chudobě, navíc ale ještě potlačovala základní lidské společenské potřeby, jako je potřeba svobody. Tyto země se přitom stále mohou konfrontovat se situací v sousedních vyspělých společnostech.

V jiné situaci se ocitlo Japonsko, jejíž příslušníci byli nejméně spokojenými zástupci ekonomicky rozvinutých zemí. Pravděpodobným důvodem nízké spokojenosti Japonců je nutnost žít ve striktně řízené společnosti vyžadující od svých občanů vysokou míru osobního přizpůsobení. Tento tlak je navíc ještě násoben poměrně vysokými osobními nároky Japonců. Zdá se tedy, že nositelem pocitu štěstí a životní spokojenosti nejsou ani tak peníze a materiální blahobyt, jako spíše autonomie a pocit nezávislosti, kterou materiální blahobyt poskytuje. Peníze a materiální potřeby patří ke vnějším podmínkám, které mohou dosažení prožitku štěstí usnadnit. Nemohou ho ale jednoznačně zajistit. Právě možnost osvobodit se od každodenního zajišťování základních potřeb usnadňuje lidem žijícím v blahobytu soustředit se více na své prožitky. Peníze jim tak poskytují relativní svobodu. „Peníze k pocitu štěstí mohou napomoci, nejsou ale zárukou toho, že když je budu mít, budu automaticky prožívat pocit spokojenosti,“ říká psycholožka Dana Krausová. „Vnější věci člověku pomáhají, ale jenom jako prostředek, který člověku pomáhá něco uskutečnit a prožít.“

Štěstí člověka potká samo

Pokud slouží peníze pouze jako prostředek k získávání požitků a zábavy v rámci konzumního přístupu, nemá navíc takový prožitek zpravidla dlouhého trvání a krátkodobý pocit štěstí je brzy opět vystřídán pocitem znechucení a vnitřní prázdnoty. Společnost, v níž je štěstí „společenskou povinností“, ale člověka právě k hledání takového krátkodobého pocitu štěstí nutí. „Pokud se ale člověk zaměří k tomu, že musí dosáhnout štěstí, štěstí ho mine,“ říká Dana Krausová. „Štěstí potká člověka samo. Nezáleží tolik na tom, v jakých podmínkách žije, ale jak se k podmínkám a událostem, které prožívá, postaví.“ Šťastný život je individuální tvůrčí dílo, proto neexistuje žádný univerzální recept, jak si takový život zajistit. Podle mnoha psychologů, filosofů a náboženských myslitelů nelze hledat štěstí přímo, člověk jej nalezne, je-li plně zaujat svým životem. Viktor Frankl mluví o štěstí jako o vedlejším produktu oddanosti člověka své životní cestě. „Když přemýšlím o tom, co to pocit štěstí je, napadne mě pocit naplnění,“ říká Dana Krausová, „tedy že něco je a že je dobře, že to tak je.“ Každý prožitek štěstí je velice osobní, proto může být pro každého člověka zdrojem štěstí trochu jiná situace. „Důležité je, že má pro mě určitá situace hluboký osobní význam, mě osobně se dotýká,“ pokračuje. „Proto má k prožitku štěstí blíže člověk, který je otevřený sobě i světu kolem sebe a dokáže být v kontaktu se svým osobním prožíváním, dokáže být blízko sám sobě i lidem kolem něj. Člověk může stát v cestě ke štěstí sám sobě díky svým různým strachům a obavám. Někdy se ale dostane do situace, kdy je pro něj velice obtížné pocit štěstí prožívat. Pořád ale má sám sebe a pokud svou situaci přijme, může pocit naplnění prožít. Takový člověk může navenek působit vážně, ve svém nitru ale prožívá hluboký pocit naplnění a pokoje.“

Obecně lze říci, že blíže pocitu štěstí je člověk, který má ze svého vlastního života dobrý pocit a dokázal přijmout i různá osobní omezení, která mu přináší. Pokud dokázal přijmout realitu svého života a svůj život vnímá jako dobrý, může být šťastný i přesto, že trpí určitými handicapy. Naopak člověk, který se upnul na neskutečné ideály, dosáhne pocitu štěstí pouze zřídkakdy a bude patřit spíše k chronicky nespokojeným věčným hledačům štěstí. Okamžik prožívání štěstí v sobě skrývá hluboký pocit radosti, kdy má člověk pocit, že není vláčený životem, ale stal se naopak na chvíli pánem svého osudu. Americký psycholog Mihály Csikszentmihályi mluví o optimálním prožitku, tzv. flow - plynutí, proudění, kdy má člověk pocit, že se jeho život odehrává tak, jak má. Tato radost člověka obohacuje, nejedná se jenom o uspokojení jeho potřeb, člověk má zároveň pocit, že se v jeho životě něco důležitého uskutečňuje. „Saint-Exupéry říká, že člověk nachází pocit štěstí, když se směňuje,“ potvrzuje Dana Krausová slova Csikszentmihályiho. „Člověk v sobě realizuje určitou možnost, podaří se mu třeba uskutečnit něco, co je pro něj důležité. Zase se jedná o velmi osobní rovinu prožívání.“ Pokud se člověk zaměří pouze na výsledek své činnosti, je pravděpodobné, že ho pocit štěstí mine. „To je moje každodenní terapeutická zkušenost,“ říká Dana Krausová. „Když si budu potřebovat něco dokázat, čili zaměřím se pouze na výsledek, budu jako bezedná studna, do které budu neustále vhazovat kameny a ona se nenaplní. Potřebuji, aby se taková činnost stala něčím osobním a vnitřním, aby se to hluboce dotýkalo mě a mého života. To, s čím se setkáváme v reklamách, k nám přichází zvnějšku. Přebíráme něco, aniž by se nás to osobně dotýkalo, aniž by se to stalo naší součástí, přitom očekáváme stejný účinek, jaký nám reklama ukazuje.“

Potřeba zázemí

Jedním z nejdosažitelnějších zdrojů životního uspokojení a pocitu štěstí je podle některých představitelů pozitivní psychologie jeho vlastní práce. Podle výzkumů Amy Wrzesniewské z New Yorské univerzity prožívají ti, kdo své zaměstnání vnímají jako osobní povolání, vyšší pocit životní spokojenosti a štěstí než ti, kteří svou práci vnímají jen jako nutné zlo. Práce jim navíc pomáhá budovat sebedůvěru a vztahy k ostatním lidem, které jsou pro pocit životní spokojenosti velice důležité. Mezilidské vztahy podobně jako potřeba patřit k určité skupině, být spolu se svou skupinou pevně zakořeněn v historii vytváří vědomí osobního zázemí, které je k prožívání pocitu štěstí a životní spokojenosti nezbytné. K důležitým předpokladům k získání pocitu životní spokojenosti patří proto vytváření blízkých přátelských vztahů. Téměř 40% lidí, kteří mají více než pět blízkých přátel, se podle jednoho mezinárodního výzkumu cítí „velmi šťastní“. „Velmi šťastní“ se cítí ale pouze 26% z těch, kteří mají méně než pět blízkých přátel. Možnost úzkého sociálního kontaktu pomáhá překonávat nepříznivá životní období, včetně takových stresových událostí, jako je nemoc nebo ztráta zaměstnání.

Nejdůležitějším vztahem, který pomáhá vytvářet zázemí jako nezbytný předpoklad k dosažení pocitu štěstí může být partnerský vztah. Podle amerického centra pro výzkum veřejného mínění se v sedmdesátých a osmdesátých letech cítilo „velmi šťastných“ asi 40% Američanů žijících v manželství, na rozdíl od pouhých 24% těch, kteří v manželství nikdy nežili. Podobnou souvislost ukázal jiný výzkum, v němž přibližně 57% těch, kteří své manželství považovali za velmi šťastné, považovalo za velmi šťastný také celý svůj život. Podobně šťastných bylo ale pouze 10% těch, kteří své manželství považovali pouze za „hezké“ a jen 3% těch, kteří své manželství nepovažovali za příliš šťastné. Tito lidé byli celkově méně šťastní než lidé, kteří do manželství vůbec nevstoupili. Podobně jako partnerský vztah může dodávat člověku pocit zázemí, a tak usnadňovat dosažení pocitu štěstí a spokojenosti, i vztah náboženský. „Víra sama v sobě může mít velkou sílu a může člověku pomoci získat větší důvěru k tomu, aby se otevřel sám sobě i druhým lidem, pomáhá člověku přijmout sám sebe,“ říká Dana Krausová. „Je tu někdo, kdo mě podrží. Zase ale záleží na tom, zda člověk dokáže svou víru prožívat osobně. Pro někoho může být víra velmi neosobní, nebo pro něj může být zdrojem strachu. V takém případě ho k pocitu spokojenosti nepřivede.“

Všechny tyto předpoklady k získání pocitu spokojenosti je možné shrnout do několika základních potřeb, které umožňují člověku dosáhnout dlouhodobého pocitu štěstí. Nepatří mezi ně ani potřeba peněz ani život v luxusu, ale možnost být dostatečně autonomní, tedy pocit, že člověk má možnost se sám rozhodovat a sám utvářet svůj vlastní život, dále pocit vlastní kompetence, kdy člověk cítí, že je sám schopen svůj život ovlivňovat, možnost sociálních vazeb a pocit lidské blízkosti a nakonec dostatečná sebeúcta. „Na jednu stranu se nemůžu vytrhnout z určitého sociálního kontextu a musím ve svých volbách brát v potaz i postoj okolí, jinak bych riskovala, že na mě bude okolí vyvíjet nepřiměřený nátlak a pocit životní spokojenosti se vytratí,“ říká Dana Krausová. „Na druhou stranu nebudu nikdy spokojená ani když budu utvářet svůj život pouze tak, jak mi to diktuje moje okolí a já se nikdy nedostanu ke svému vlastnímu prožívání. Vždy je to otázka určité rovnováhy a udržování hranice. Někdy musím ustoupit já, jindy okolí.“

Každý vidí jenom část reality

Většina šťastných lidí žádný zvláštní pocit extáze nebo nadšení ve svém životě neprožívá. Zažívá drobné pocity štěstí a spokojenosti ve všedních věcech a situacích, které je obklopují. Podle americké psycholožky Alice Isen velké množství drobných prožitků štěstí přináší člověku větší pocit životní spokojenosti než několik málo intenzivních zážitků. Podobně i Csikszentmihályi uvádí, že pocit štěstí je trvalejší, pokud se jedná o jednoduchý prožitek. Naopak lidé pěstující koníčky finančně a materiálně hodně náročné pak kvůli vyšší míře stresu nejsou schopni tak bezprostředního prožitku. Podobně jako zvýšená komplikovanost, která činnost provází a snižuje intenzitu a bezprostřednost prožitku štěstí, je tomu i s množstvím možností, z nichž si člověk vybírá. Výzkumy ukazují, že větší výběr a více možností při rozhodování přivádí člověka paradoxně do většího napětí, a snižují tak možnost pozitivního prožitku. Čím větší výběr člověk má, tím hůře se cítí. Spolu s pocitem zahlcenosti velkým množstvím možností a z toho plynoucím pocitem bezmoci se člověk dostává navíc do situace, kdy je nucen na sebe přijmout plnou zodpovědnost za svou volbu. Nemůže se vymlouvat na nedostatek možností, a nese tak plné riziko své volby.

I přes velký rozmach pozitivní psychologie zejména ve Spojených státech se ukazuje, že prožitek štěstí nelze naplánovat. „Pozitivní myšlení je zaměřeno na snahu dívat se pouze pozitivním směrem,“ říká Dana Krausová. „Rozdíl mezi optimistou a skeptikem vnímám tak, že se každý s nich dívá jenom na určitý výsek reality a vnímá jenom její část. Lidé myslící pouze pozitivně se jakoby naprogramují pouze na pozitivní vnímání reality a té nepříjemnější stránce života se uzavřou. Jsem trochu rozpačitá z toho, jestli je člověk schopen být skutečně šťastný, když se před něčím uzavírá. I to, že mi něco nejde, že jsem nemocná, že je špatné počasí, je realita. Štěstí naopak souvisí s otevřeností vůči všem aspektům života, jen tak mohu prožívat plný a spokojený život.“

Extroverti reagují na pozitivní podněty lépe než introverti

Podle studie publikované Americkou psychologickou asociací existuje vztah mezi pozitivními emocionálně laděnými podněty a reakcemi mozku extrovertních a introvertních nebo neurotických osob. Turhan Canli a jeho kolegové ze Stanfordské univerzity předkládali skupině extrovertních, introvertních a neurotických žen pozitivně a negativně emočně laděné obrázky (např. plačících lidí, zbraní nebo hřbitova a naopak fotografie šťastných párů, malých dětí, či západu slunce). S použitím metody funkční magnetické rezonance zjistili, že mozek vysoce extravertovaných žen reagoval výrazně silněji na pozitivní podněty než mozek žen s nižší mírou extraverze. Reakce mozku byly patrné v mnoha centrech zodpovědných za zpracování emocí. U žen, které vykazovaly pouze nízký stupeň extraverze, nevykazoval mozek žádné reakce na pozitivní podněty, u neurotických žen reagoval dokonce pouze na negativní podněty a to tím více, čím větší byly neurotické problémy dotyčné ženy.

podle www.apa.org/releases/brain.html

Dveře ke štěstí se otevírají ven

Člověk může to, zda bude ve svém životě šťastný, do značné míry ovlivnit, říká psycholožka Jana Božuková. Musí se ale plně otevřít prožívání svého života.

Co je štěstí?

Štěstí je základním lidským fenoménem, a jako takový patřil a patří k člověku každé doby. Například Aristoteles mluví o štěstí a blaženosti jako o centrálních pojmech etiky a za nejvlastnější cíl lidského konání a snažení považuje štěstí jako něco, co život dělá plným. Pojem štěstí ovšem vyšel ve filosofii dosti z módy. Zavání příliš triviální psychologií a připomíná populární příručky, které slibují štěstí ve svých desetibodových programech. Přesto si myslím, že právě stálá konjunktura těchto knih může být důkazem touhy po odpovědi na ústřední filosofickou otázku - co vlastně šťastný, vydařený a dobrý život je? A ta je pro člověka stále aktuální. Definovat a popsat štěstí by byl úkol na mnoho hodin a bylo by možné o něm popsat mnoho stránek. Věda řadí štěstí do oblasti pozitivních emocí a podle Davida Myerse definuje štěstí například jako „trvající vnímání vlastního života jako života naplněného, smysluplného a příjemného“. Je to naladění, při kterém se člověk cítí radostně, lehce a vitálně. Pro většinu lidí je štěstí výrazný pozitivní pocit, který je podobný pocitu radosti, naděje nebo nadšení. Jedno čínské přísloví říká: „Chceš-li být šťastný hodinu, opij se. Chceš-li být šťastný tři dny, ožeň se. Chceš-li být šťastný provždy, staň se zahradníkem.“ Z tohoto přísloví je zřejmé, jaké různé podoby může štěstí mít - od explozivního štěstí, který je výsledkem právě prožívaného okamžiku, až po zážitek tichého, méně „hlasitého“, ale trvajícího pocitu štěstí, který doprovází každodenní život.

Čím se liší lidé šťastní od lidí méně šťastných?

Jsem přesvědčena, že šťastní lidé prožívají sami sebe jako tvůrce svého vlastního života. Život pro ně není něco, co se jim stane, necítí se životu vydáni napospas. Dokáží rozeznat svoje možnosti k utváření svého života. Jsou těmi, kteří volí a konají na základě svého vlastního rozhodování. Jsou to především lidé, u kterých převyšuje prožitek „chci“ nad prožitkem „musím“. U šťastných lidí také pozorujeme, že jsou spokojeni s tím, co mají. Možná trochu provokativně řečeno: šťastní lidé chtějí to, co dostanou. Říci své ano, svůj souhlas s tím, co je, odpoutat se od přání, představ a očekávání, to je jistě postoj, který pomáhá člověku najít smír a pocit štěstí.

Může člověk nějak prožívání svého štěstí ovlivnit?

Myslím si že ano, i když má štěstí spíše charakter něčeho, co nám spadne samo do klína. Jestliže chceme, aby nás štěstí navštívilo, musíme se mu otevřít. Znamená to otevřít se světu, minimalizovat svoje očekávání, svoje představy, svoji snahu o štěstí. Znamená to také neutíkat před svým strachem a nejistotou. Znamená to pěstovat svoji schopnost vnímání, pozastavit se, spočinout u toho, co právě je, nechat to na sebe působit. Všímat si života okolo sebe, ale i toho, jak žijeme svůj vlastní život. Půjčím si slova Sorena Kierkegaarda, který kdysi řekl: „Dveře ke štěstí se otevírají ven.“

Řada lidí žije v relativním blahobytu a přesto jsou často nespokojení a nešťastní. Čím to je?

Náš život je často v mnohém určován tím, že se snažíme dosáhnout mnoha věcí. V dnešní konzumní společnosti víc než kdykoli předtím. Přitom ale všichni víme, že suma toho, co chceme, a dokonce i tehdy, když to dostaneme, není žádnou zárukou proti pocitu prázdnoty. Ideální podmínky k životu mají překvapivě málo vlivu na to, aby byl člověk šťastný. Auto, peníze, dobré jídlo - to jsou prostředky k tomu, abychom něčeho dosáhli, podmínky, které ulehčují a uklidňují, ale nemohou být tím, o co nám v životě skutečně jde nebo má jít. Nespokojenost prožívají potom právě ti lidé, kteří toto zaměňují a to, co tvoří pouze podmínky života, považují za cíl a smysl svého života.

Jsou lidé v Rakousku šťastnější než v postkomunistickém Česku?

Myslím si, že lidé v Rakousku mají lehčí, nechci říci lepší, podmínky k životu a zvládání každodenního života je pro ně v mnohém asi snadnější. Protože ale nevidím přímou závislost mezi příhodnými podmínkami k životu a štěstím, nedá se říci, že by proto byli automaticky šťastnější. I oni žijí v konfliktních partnerských vztazích, i oni trpí nespokojeností na pracovišti, i oni upadají do deprese anebo prožívají stavy strachu a úzkosti. Lidské prožívání nedělá zeměpisné rozdíly, ale důvody tohoto prožívání mohou být samozřejmě rozdílné. Kdybych opravdu měla hledat rozdíl, pak bych jej popsala následovně: zkušenosti z mé psychoterapeutické praxe mi ukazují, že v Rakousku není prvotním zdrojem starostí způsob existenciálního přežití a zajišťování podmínek k životu. Snad proto se lidé stali vnímavější a uvědomělejší - a tím také náročnější - ke své potřebě sebeurčení. Na jejich prožitku spokojenosti, vyrovnanosti a štěstí se pak podílí prožitek toho, do jaké míry život, který žijí, je skutečně jejich životem, životem, ve kterém mohou volit a uplatňovat svoji osobní svobodu.

Co vás samotnou činí šťastnou?

Mnohé! Kvalita vztahu s mým manželem a mými dvěma syny, radost mé maminky, když jí bez ohlášení zazvoním u dveří. Šťastnou mne činí lidé ve chvílích jejich vzájemné solidarity, kytice čerstvých květin, kterou mám denně na svém psacím stole, ráno, kdy okolo mne hučí ruch ranní ulice a já si vykračuji do práce, na kterou jsem se po všech těch mnoha letech nepřestala těšit. Šťastnou mne činí to, že neznám pocity nudy a otrávenosti, když myslím na svoji psychoterapeutickou práci se svými klienty a i to, že bych měla ještě plno odpovědí na tuto otázku.

Jakub Hučín

Zpět na články