Články Jakuba Hučína

Články z Psychologie dnes

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Do lesa by nesměl nikdo. Strach prožívá každý z nás, i když každý z něčeho jiného. Někoho svazuje více, někoho méně. A u někoho může být strach přímo poruchou. Jak se s ním vyrovnat?

„To není normálka, každej slušnej člověk se občas bojí. Strach, to je jako cit v prstech,“ říká hospodský na adresu Franty Nebojsy ve Werichově Fimfáru. Snad žádná emoce není v lidské populaci tak rozšířená. Lidé se určitě více bojí, než radují, milují nebo jsou smutní. Strach proniká všude a snad není dne, abychom se alespoň na chvíli o něco nebáli. Strach dokáže člověka úplně paralyzovat a ovlivňuje i jeho kognitivní schopnosti. Někteří lidé jsou strachem dokonce tak zahlceni, že je úzkost nikdy neopouští. Úzkostné poruchy mívají různé formy. U všech ale stojí v pozadí ztráta životní jistoty. Některé lze léčit, některé jen korigovat, aby život byl pro jejího nositele snesitelný.

Co je to strach

Pokud bychom se podívali blíže na situace, jež lidé běžně označují za stresové, ve většině případů bychom našli v jejich prožitku některou z podob strachu – zdrojem pracovního stresu je strach, že nestihnu svoji práci, nebo že ji neudělám dost kvalitně nebo že o ní dokonce přijdu, strach z jinakosti partnera zase vede k partnerským problémům, strach o své zdraví nebo o zdraví svých blízkých, strach ze ztráty smyslu života, ze samoty, ze smrti… Beze strachu žít nelze a Franta Nebojsa by nikdy nemohl být skutečným člověkem. Je ale pravda, že někteří lidé se bojí méně a jiní více. Vždy se bojíme o něco, co je pro nás důležité. Čím je tato hodnota pro nás významnější, tím větší strach také prožíváme. Stejně tak, jako se různíme ve svých hodnotách, různíme se i v míře obav o různé hodnoty. Muži bývají citlivější na svou profesi než ženy a více se obávají nezaměstnanosti (kterou také hůře snášejí), rodiče nemocného dítěte se o jeho zdraví obávají více než zdravotnický personál, majitel auta, jemuž auto symbolizuje hodnotu jeho vlastního já, o něj bude určitě pečovat úzkostlivěji než ten, komu auto sice slouží, ale kromě něj má i jiné hodnoty. Strach nás vede k větší závislosti na hodnotách, o které se obáváme. Člověk, který má pocit, že jeho hodnoty jsou ohroženy, se také hůře přizpůsobuje situacím, právě proto, že je v myšlenkách stále u obav o to, co je pro něj důležité, ať už je to práce, dítě nebo auto. Různá míra úzkostnosti je způsobena nejen růzností hodnot, ale i mírou osobní jistoty. Můžeme mít velké množství hodnot a mohou pro nás být velmi důležité, ale přesto se o ně nemusíme tolik bát, jestliže se můžeme spolehnout na to, že nejsou nijak ohrožené. „Člověk, který má velkou důvěru ve svého životního partnera, se může bát o jeho zdraví nebo život, ale nebojí se třeba nevěry a partnerský vztah prožívá klidně a spokojeně,“ říká psychoterapeut Marek Tesař. „Na rozdíl od člověka, který je ve svém partnerském vztahu svým partnerem stále znejišťovaný. Ten bude žít v neustálé nejistotě a strachu, jestli ho ten druhý neopustí, bude se snažit získat od partnera ujištění, že o vztah stojí, někdy třeba i za každou cenu, a paradoxně může tak sám přispět k rozpadu vztahu. Na druhou stranu se ale také může stát, že když si je někdo skálopevně jistý vztahem a věrností toho druhého, a ten se nevěry dopustí, je takové znejistění pro něj traumatem, s nímž se jen těžko a dlouho vyrovnává.“

Pokud člověk vyrůstá a žije v prostředí, které posiluje jeho jistotu, že život a svět ho ničím neohrožuje, bude méně úzkostný a bude pociťovat strach pouze v situacích, které ho reálně ohrozí. „Opak můžeme vidět u lidí, kteří vyrůstali v nejisté rodinné situaci, třeba proto, že sami rodiče byli úzkostní a svou úzkost přenášeli na dítě,“ pokračuje Marek Tesař, „nebo nejistotu přinášela rodinná situace – nevěra, rozvod, absence jednoho z rodičů, konflikty, domácí násilí. Tito lidé pociťují strach i tehdy, kdy ohrožení reálně nehrozí, mají třeba přehnané obavy o svoje zdraví, jsou hypochondričtí, přehnaně se bojí o své děti a jsou hyperprotektivní, tím v dětech vyvolávají pocit, že svět je neustále něčím ohrožuje a musí si dávat stále na něco pozor. Řetězec úzkosti se prodlužuje o další článek na další generaci. Takhle to může jít prakticky donekonečna.“

Strach a lidská psychika

Protože strach je součástí stresové situace, setkáme se i na úrovni fyzického a psychického prožívání s typickými projevy stresu, jako je třes rukou, pocení, zvýšené svalové napětí, povrchní dýchání, zrychlený puls, poruchy spánku, zúžené vnímání, zvýšená psychická aktivita, nebo naopak psychická strnulost. To všechno jsou známé a ve výzkumech znovu potvrzované poznatky. Některé výzkumy šly ale ve zjišťování vlivu strachu na lidskou psychiku ještě dál. Výzkum publikovaný v roce 2004 profesorem psychologie na texaské univerzitě Markem Packardem například přišel s tvrzením, že emočně vypjaté stresující situace, jako je prožitek strachu, ovlivňují fungování naší paměti. Jeho výzkumy na laboratorních krysách ukázaly, že podnět z amygdaly, centra zpracování emocí v mozku, během prožitku strachu stimuluje caudate nucleus, což je centrum habituální paměti (habit learning), to znamená centrum, díky jehož činnosti jsme schopni opakovat v určitých situacích své chování, aniž o tom znovu přemýšlíme. Funkce tohoto centra v situaci strachu potom převáží nad činností jiného paměťového centra – hippokampu, v němž je centrum paměti podporující procesy poznávání a učení se něčemu novému. Proto také řada úzkostných lidí, zejména studentů uvádí, že mají potíže s učením, nejsou schopni si zapamatovat novou látku, a to ještě jejich obavy zvyšuje. Naopak mají větší sklony k utváření a posilování svých zvyků, a to i těch negativních. Sníženou schopnost osvojování si nových postupů při prožitku strachu potvrzuje i výzkum amerických psychologů Marka Ashcrafta a Elizabeth Kirk, kteří zjišťovali, proč mají někteří studenti výrazně horší výsledky v matematice než ti druzí. Zjistili, že studenti, kteří se obávali, že se jim nepodaří najít správné řešení, a konfrontace s matematickým příkladem byla pro ně zdrojem silné úzkosti, měli také nejhorší výsledky. Příčinou přitom nebyla nižší inteligence těchto studentů, ale zhoršená funkce paměti. V okamžiku, kdy se podařilo například prostřednictvím relaxace snížit jejich úzkost, zlepšila se i jejich schopnost řešit matematický příklad. Tyto výzkumy by mohly pomoci vysvětlit, proč právě u úzkostných jedinců nacházíme velmi často opakující se chování nebo nutkavé užívání návykových látek či podléhání návykovým činnostem. Podobně by tento výzkum vysvětloval, proč se u úzkostných neuróz i psychóz tak často setkáváme s obsedantně-kompulzivním způsobem chování, tedy chováním, v němž člověk své vtíravé úzkostné myšlenky zvládá tak, že si vytváří přesně se opakující rituály, jež pomáhají úzkost redukovat. Podle Marka Packarda je za tento způsob chování zodpovědná právě zvýšená činnost caudate nucleus, podporující vytváření zvykového modelu chování.

Zhoršené fungování kognitivních složek lidské psychiky při úzkosti je podle výzkumu Elaine Fox z essexské univerzity způsobeno také horší schopností soustředit se na řešení problému. Fox zjistila, že úzkostný člověk má tendenci ulpívat na zneklidňujících myšlenkách, ty mu potom brání v řešení úkolu. V jednom ze svých experimentů například předkládala jeho účastníkům tabulky s neutrálními slovy a se slovy označujícími hrozbu. Každé slovo bylo napsané jinou barvou a účastníci pokusu měli za úkol určit tuto barvu. Ti, kteří prožívali zvýšenou úzkost, potřebovali více času k tomu, aby jmenovali barvu, jíž byla napsána slova označující hrozbu. Podle ní to ale neznamená, že by se úzkostný člověk nadměrně zaměřoval na možnou hrozbu, ale spíše, že se hůře ohrožujících myšlenek zbavuje. Není schopen se od nich odpoutat, vytváří si jakousi myšlenkovou smyčku, v níž ohrožující myšlenky běží stále dokola, vyčerpávají ho, a výsledkem dlouhotrvajícího působení úzkostných myšlenek potom může být i deprese. Proč se ale u člověka vyvinul takový mechanismus, který mu ztěžuje život? Výzkumný tým se snažil najít odpověď u evoluční psychologie. Podle něj by myšlenková smyčka lépe umožňovala živočichům detailně promýšlet, jak vyřešit ohrožující situaci. Je totiž pravdou, že pokud se člověk delší dobu zabývá myšlenkami na problém a doslova se problémem „impregnuje“, dokáže najít někdy zcela nečekaně efektivní řešení. Jiné vysvětlení, jež výzkumníci nabízejí, spočívá v tom, že nemožnost odpoutat se myšlenkově od problému člověka „zmrazí“, blokuje jeho aktivitu a chrání proti útoku z okolí. Postoj „mrtvého brouka“ patří evolučně skutečně k velmi starým mechanismům vyrovnávání se s nebezpečím. V současné době probíhají výzkumy ověřující, zda podobný mechanismus působí i u jedinců trpících úzkostí v klinické formě, tedy u pacientů trpících úzkostnými poruchami. Tímto způsobem by bylo například možné vysvětlit generalizovanou úzkostnou poruchu, podobně jako obsedantně-kompulzivní poruchu. „Pokud by se nám podařilo klienty trénovat, aby se rychleji odpoutali od ohrožujících podnětů, kterými se zaměstnávají, mohlo by se nám tímto způsobem podařit snížit i jejich úzkost,“ říká Elaine Fox. Podle mínění některých psychoterapeutů by sice bylo možné odpoutáním pozornosti od úzkostných podnětů snížit úzkost jejich klientů, na druhou stranu by ale tato metoda ponechávala strachu jeho největší zbraň, a to je jeho neohraničenost, bezbřehost a nekonkrétnost. „Mnohem účinnější metoda, jak dostat strach pod kontrolu, je se s ním konfrontovat,“ říká Marek Tesař.

Kdy je strach poruchou

Strach znamená v každém případě pro člověka ztrátu opory. Známé struktury, které mu ji poskytovaly, se rozpadají, což může mít někdy až dramatický průběh. Cílem psychoterapeutické nebo krizové intervence je nejprve zjistit, co skutečně dotyčného člověka ohrožuje. Ten může být celkově ochromen, protože strach zasahuje do všech oblastí jeho života a neumožňuje mu oddělit to, co je v jeho životě skutečně ohrožené od zbytku jeho života. Člověk má tak pocit, že ohrožené je vlastně všechno, i když to neodpovídá realitě, jak říká české přísloví – „strach má velké oči“. V dalším kroku se strachem ohrožený člověk často za přispění psychoterapeuta snaží hledat nebo rekonstruovat struktury, které jsou schopny ho ještě držet a o něž se může opřít. Některé psychoterapeutické metody práce se strachem, zejména s takzvaným anticipačním strachem, jsou na první pohled trochu neobvyklé. Anticipační strach je typický pro fobie a vyznačuje se tím, že člověk už předem prožívá strach ze situace, která sice ještě nenastala, ale nastat by mohla a on má pocit, že by ji neunesl, proto se snaží této situaci vyhnout. Obecně rozšířený je anticipační strach ze tmy nebo z veřejného vystupování před druhými lidmi. Viktor Frankl ve své logoterapii nabízí pro takové situace metodu takzvané paradoxní intence. Člověk by si měl podle něj cíleně přát, aby měl strach, aby se mu třásl ruce, selhával hlas. Vychází z předpokladu, že když si něco člověk cíleně přeje, jeho psychika obvykle jedná přesně opačně. A strach, nebo alespoň jeho průvodní jevy se nedostaví, nebo ne v takové míře. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) zase takového člověka cíleně vystavuje situacím, v nichž strach prožívá. S pomocí terapeuta klient trpící anticipačním strachem zjišťuje, že je schopen situaci zvládnout a strach vydržet. A tedy že ohrožující situace nakonec není tak strašná, jak se zdá.

I u strachu a úzkosti platí totéž co v jiných stresových situacích – čím ranější vývojové období postihuje a čím déle trvá, tím hlubší důsledky může mít. Proto nejzávažnější úzkostné poruchy nacházíme u dospělých, kteří ve svém raném dětství zažili ohrožující traumatizující událost, nebo dlouhodobé znejistění, nejčastěji ze strany rodičů. To může mít někdy i tak nenápadnou formu, jako je citový chlad, zejména ze strany matky, ale i přílišná úzkostnost a hyperprotektivní chování rodičů, kteří dítěti svými slovy i postoji neustále předkládají svět jako místo, kde dítě stále něco nebo někdo může ohrozit a kde člověk vlastně beze strachu ani nemůže žít. Tomu odpovídají i různé formy úzkostných poruch. Zatímco u lidí, kteří zažili nějakou traumatizující událost, se častěji setkáme s panickou úzkostnou poruchou, u těch, kteří zažili znejistění menšího rozsahu, zato ale dlouhodobé, najdeme většinou takzvanou generalizovanou úzkostnou poruchu, pro níž je typický prožitek neohraničené, nepříliš intenzivní, zato však trvalé úzkosti v podstatě dvacet čtyři hodin denně. Zvláštní místo pak mají fobie a obsedantně-kompulzivní porucha. U první z nich je prožitek strachu vázaný pouze na určitou situaci, na určité místo, či určitý předmět. U klaustrofobie například na uzavřený prostor, u agorafobie zase na prostor neohraničený. U obsedantně-kompulzivní poruchy se zase člověk snaží s úzkostí vyrovnat tak, že vytváří soustavu rituálů, jež mu mají zajistit bezpečí. Sem patří také magické a pověrčivé chování, jako je používání amuletů, systémy šťastných čísel či konzumace určitých pokrmů v některých významných obdobích roku. Tyto někdy přímo společenské rituály samozřejmě za poruchu považovat nemůžeme, ale hezkým způsobem ilustrují, jak dokážeme být vynalézaví při vyrovnávání se s nejistotou života a s úzkostí, kterou nám život přináší. Snad jste tedy dnes vykročili pravou nohou, abyste měli štěstí.

Jakub Hučín

Brána smrti podle existenciální analýzy a KBT

Terapeutická metoda, při níž je člověk přímo konfrontovaný se zdrojem ohrožení. Terapeut při ní prochází s klientem ohrožující situaci a ptá se, co nejhoršího by ho mohlo potkat. Klient nejprve popíše situaci, terapeut se ho ptá, co by se stalo, kdyby tato situace pokračovala dál. Vede klienta ke konkretizaci toho nejhoršího, co by mohlo nastat. Poté má klient za úkol si představit, co by se stalo, kdyby tato situace nastala. Propast úzkosti najednou dostává konkrétní obrysy a přestává být bezedná. Každá propast má své dno a klient často zjišťuje, že by dokázal zvládnout nebo vydržet i tu nejhorší variantu, která by mohla nastat. Obvykle se mu pak daří aktivovat svoje síly a čelit ohrožující situaci lépe, než když byl paralyzovaný neohraničeným strachem.

Zpět na články