Články Jakuba Hučína
|
|
Články Jakuba Hučína |
|
Bezpodmínečná mateřská láska i náročná láska otce jsou dvě strany jedné mince. Ani bez jedné z nich se správná výchova neobejde. Dítě bez lásky ztrácí jistotu, dítě bez hranic zase orientaci.
“Obleč se! Jez už konečně! Buď už konečně zticha! Nech toho!” První měsíc nového školního roku je bezmála za námi a do rodin se vrátila každodenní výchovná schémata. Směs rodičovské lásky, radosti, ale také hněvu a někdy i citového chladu se prolíná s radostí, poslušností či vzpurností, smíchem a pláčem dětí. Proces výchovy je tak komplikovaný a náročný, že se málokdy dá přesně určit, který rodičovský postoj je správný, který správnou výchovu podporuje a který ji naopak podkopává.
Co dítě doopravdy potřebuje
Martina, žena ve středních letech prožívá svět kolem sebe už odmalička jako chladný, odtažitý a nepřátelský a nedokáže si vysvětlit proč. Není si jistá sama sebou, má nízké sebevědomí a touží být jako malá holčička, která by se mohla schoulit u své maminky a mazlit se s ní. Ve svém dětství nezažila zcela základní zkušenost bezpodmínečného přijetí ze strany rodičů a zejména matky. Nezažila pocit bezpečí a bezvýhradné blízkosti, a nezískala tak pocit důvěry ke světu i ke svému životu. Ve svém dětství se setkala jako většina jejích vrstevníků s přísnou tradiční výchovou. Dnes si tato křehká submisivní žena klade otázku, zda ve svém dětství nepřišla o něco důležitého. Stejně starý a několikrát rozvedený Petr se svým způsobem také cítí nejistý. Několikrát v životě vážně narazil, jednou byl vyšetřován policií. Z rodiny si odnesl představu, že vše, co chce, může mít. Dnes už ví, že to tak není. Největší problémy má ale s tím, jak tuto svou zkušenost zprostředkovat svým dětem. Česká společnost je dnes ve volbě výchovných modelů poměrně značně rozmanitá. Na jednu stranu u nás přežívají trendy z padesátých a šedesátých let zdůrazňující klasický model tradiční přísné autokratické výchovy postavené na patriarchální struktuře rodiny a jasném rozdělení otcovské, mateřské a dětské role v rodině. Jasně odstupňované vztahy podřízenosti a nadřízenosti umožňují poměrně dobrou orientaci jednotlivých členů rodiny, protože chování rodičů je pro děti dobře čitelné a předvídatelné, ale v řadě případů může být také značně omezující, jelikož nebere osobní prožívání dětí příliš vážně.
Na druhou stranu nás devadesátá léta otevřela i ostatním světovým trendům, které vyplynuly z amerických výzkumů sedmdesátých let a byly zaměřené na sledování vztahů mezi matkou a dítětem v prvních letech jeho života. Ty dokázaly nutnost těsného emočního kontaktu mezi matkou a dítětem alespoň do třetího roku věku dítěte. Objevy zaměřené na potřeby dítěte je postavily do středu zájmu. Každý jeho projev byl interpretován jako projev hluboké bytostné potřeby a rodiče byli vedeni k tomu, aby se vyhnuli každému zranění, každé frustraci a veškeré potřeby dítěte beze zbytku uspokojili. “Dokonce se v některých příručkách v rodičích vzbuzoval pocit viny, pokud při prvním zavrnění dítěte všeho nenechali a hned k němu nevystartovali,” říká dětský psycholog Jaroslav Šturma. “To vedlo k fenoménu ‘malého tyrana’, dítěte, které se naučí brát rodiče jako svoji prodlouženou ruku a manipuluje s nimi. Má právo mít všechno, co chce a o co si řekne.“
Mateřská a otcovská láska
Každý důraz má s ohledem na věk a vývojovou úroveň dítěte své místo. Zároveň s bezpodmínečným přijetím potřebuje i určitý řád. „Ve výchově nesmí být jenom jeden pól,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. „Pokud by převažovaly zákazy, cítilo by se dítě omezené. Dítě roste z radosti ze sebe, z pocitu přijetí, potom snese i napomenutí. Pokud by ale bylo jenom chváleno, nenaučilo by se snést frustraci, přemáhat se nebo se vcítit do druhého.“ “Můžeme mluvit o lásce mateřského a otcovského typu,“ říká Jaroslav Šturma. „Mateřská láska je až slepá a do jisté míry to tak má být. Pokud matka vidí dítě příliš objektivně, dostává se spíš do role paní učitelky. V takovém případě si říkám, jestli své dítě skutečně bezvýhradně přijímá. Otcovská láska zase klade na dítě určité nároky.”
Mateřská a otcovská láska nejsou vázány výhradně na osobu ženy nebo muže, ačkoli to tak tradičně bývá. Intuitivní rodičovské chování je vlastní člověku jako druhu a není vyhrazeno pouze ženě nebo muži. “Matka je mateřské lásce ale přeci jenom blíže, má oproti otci náskok, je i díky těhotenství s dítětem bezprostředněji svázaná a na svoji roli se připravuje i fyzicky, ale v zásadě je téhož vztahu k dítěti schopen i otec s tím, že musí intenzivní vztah s dítětem dohánět jinak,” pokračuje Jaroslav Šturma. Podle potřeby může každý z nich zajišťovat oba typy lásky, stále častěji se v současných rodinách setkáváme se vzájemnou zástupností mateřské a otcovské role. Pokud je navíc dítě vychováváno pouze jedním rodičem, je zvládnutí obou rolí nutné. “Myslím si ale přeci jenom, že je výhodou, pokud jsou dva typy lásky spojeny se dvěma osobami, otcovská láska s otcovskou figurou muže a mateřská s matkou jako ženou. Není ideálem, aby se v psychologické zkušenosti dítěte otec rovnal matce,” podotýká Jaroslav Šturma. “Dítě může dostat bezvýhradnou mateřskou lásku i náročnou a vyžadující lásku v neúplné rodině nebo dokonce v rodině, kde jsou samí muži nebo samé ženy, protože každý hotový člověk je schopen dát dítěti obojí, ale přeci jenom je lepší, když má tuto archetypální podobu blízkou dlouhodobému společenskému a v zásadě si myslím i biologickému trendu. Dítěti to usnadňuje, aby se identifikovalo s rodičem téhož rodu a zároveň aby se učilo interakcím k druhé polovině lidstva.”
Kde jsou hranice
Důkazem, že se kyvadlo přízně k jednotlivým výchovným modelům u nás vrací zpět od liberální výchovy, je téma stanovování hranic ve výchově dětí, téma, jemuž se věnuje hodně velká pozornost snad ve všech odborných i populárních knihách zaměřených na výchovu dítěte. Obvykle má pojem “hranice” negativní konotace. V běžném pojetí bývá směšovaný s trestem, zákazy, omezováním dítěte. Proto odborníci stále více zdůrazňují pozitivní funkci struktury a opory umožňující orientaci jak dítěte, tak i rodiče. Děti hledají výrazné autority, s nimiž by se mohly poměřovat, přít a které jim pomáhají se vymezit. Bez čitelných a jasných hranic se děti cítí bezmocné. Rodiče a vychovatelé mají pocit, že stanovování hranic může vztah mezi nimi a dětmi poškodit, ale opak je pravdou. “Velmi často se mi stává, že když dítěti hrozí špatná známka za nesplněný úkol, snaží se diskutovat a předem dohodnuté podmínky měnit, a to někdy až tak agresivně, že mám pocit, že se náš vztah rozpadne,” říká Marek, středoškolský učitel. “Pokud ale trvám na dohodnutých hranicích, sice je na mě chvíli naštvané, ale za pět minut mě zase s úsměvem zdraví a navíc je náš vzájemný vztah upřímnější a bezprostřednější.”
V míře direktivity při stanovování hranic se ale jednotlivé psychologické přístupy mezi sebou liší. Některé psychoanalyticky orientované přístupy dávají na direktivitu rodičů větší důraz. Podle nich potřebuje dítě spíše direktivní rodiče, kteří rozhodují za něj, kteří jsou případně schopni dítě rychle a účinně potrestat, spíše než by připustili narušování hranic. Tento přístup odpovídá modelu rodiče - zdroje moci, který slouží dítěti jako identifikační vzor. Jiné psychologické školy ale nabízejí jiný pohled. “Myslím, že výchova by měla být naopak co nejméně direktivní,” říká psycholožka Vlasta Rezková. “Rogersovský přístup dává velký důraz na autonomii dítěte. Dítě má schopnost se samo rozvíjet, hledat si nové podněty, pokud mu k tomu vytvoříme vhodné podmínky. Hranice jsou samozřejmě naprosto nutné, takže potřeba určitých příkazů zůstává zachována, jediný rozdíl je v tom, že v běžné výchově klademe příkaz nebo zákaz při stanovování hranic rovnou. Rogersovský přístup tento styl obohacuje o empatický krok ze strany rodičů. Než vyslovíme zákaz, pokoušíme se vnímat, co se v tu chvíli v dítěti děje a sdělujeme mu to - ‘vidím, že jsi naštvaný a že bys hračku chtěl sám,’ a teprve v druhém kroku vyslovujeme zákaz - ‘ale nemůžeš to udělat proto a proto.’ Dostaneme se tak lépe k vnitřnímu světu dítěte a ono cítí, že jsme s ním na jedné rovině.”
Podle některých psychologů je užitečnější, pokud rodiče nedávají vždy dětem možnost volby a v některých případech rozhodují za dítě. Příliš mnoho možností totiž děti zbytečně zatěžuje. “Na druhou stranu si myslím, že naše společnost trochu podceňuje schopnosti dětí,” říká Vlasta Rezková. “Děti jsou skutečně schopné si vybrat vhodné hračky, pokud mají dostatečný výběr. Rodiče by měli být dítěti pořád emočně nablízku a pokud by cítili, že má s volbou problém, měli by mu pomoci. Pokud by to ale bylo možné, dala bych určitě dítěti v takových věcech, jako je jídlo nebo oblečení možnost volby.” Podle rodinného poradce Jana-Uwe Rogge jsou děti v případě jídla, pití, oblékání, hraček někdy příliš brzy zatahovány do procesu rozhodování. Požadavek volby pro ně momentálně nepodstatné věci je přetěžuje. Ráno se mají rozhodnout pro polední jídlo, zvolit vhodné oblečení na celé dopoledne a jejich nejistota a neustálé změny požadavků jsou znamením toho, že byly příliš brzy vystaveny konfrontaci s příliš širokými hranicemi. Otázka, kdy mají rodiče zvolit pevnější “otcovský” přístup a kdy naopak “mateřské” bezvýhradné přijetí dítěte se nedá podle Jaroslava Šturmy vtělit do nějaké obecné poučky nebo návodu. “Mají-li rodiče nějaký výchovný cit nebo nadání pro výchovu, právě u této schopnosti rozlišovat se to pozná,” říká. “Obecně lze snad říci, že tam, kde by hrozilo, že by pohlcení všeobjímající láskou vedlo ke stagnaci vývoje dítěte, je potřeba otcovské postrčení. Dítě by mělo svobodně a volně dýchat v atmosféře přijetí a zároveň by mělo být lákáno a podněcováno přiblížit se k hranicím svých možností a překročit sebe sama, i když to něco stojí.”
Vychováváme tak, jak jsme byli vychováni
I ve výchově platí, že člověk má tendenci svou vlastní zkušenost, třeba i negativní, aplikovat na druhé. Naše rané zkušenosti výrazně spoluurčují naše budoucí rodičovské chování. “Opakované výzkumy potvrzují, že rodiče, kteří jsou schopni mít své děti bezpodmínečně rádi a jejich spontánní nebo intuitivní rodičovské chování je správné, jsou ve významně vyšší míře ti, kteří totéž ve svém dětství prožili sami. Stálost takového prožitku je velmi vysoká a trvá i v dospělosti,” říká Jaroslav Šturma. “Proto je třeba klást důraz na prevenci. Už dneska dítě vychováváme pro jeho budoucí zdárné rodičovství, proto mi tolik leží na srdci, aby dítě mohlo alespoň tři první roky zažít na vlastní kůži disponibilitu klíčové rodičovské osoby.” Extrémní způsob výchovy, ať už příliš přísný, nebo příliš liberální, vede dítě ve větší míře k tomu, že samo bude v budoucnosti mít tendence zaujímat extrémní výchovné postoje, a to buď ve stejném směru, anebo jako kompenzaci ve smyslu naprostého opaku. Není přitom vůbec rozhodující, že rodič jako dítě sám prožíval extrémní výchovné modely v rodině negativně. Jen osobnost, která přijímá sebe, je schopná poskytnout dítěti přijímající lásku a řada rodičů se setkává se svou neschopností správně stanovit hranice pro dítě právě proto, že se nevyrovnali se svojí osobní a rodinnou historií a se svými hranicemi a výchova dětí se stala jejich vlastní projekcí. Zkušenost z vlastní rodiny působí tím výrazněji, čím méně se člověk dokázal oddělit od vlastní rodiny.
Zažitý model výchovy nelze jen tak jednoduše přeučit. Pokud totiž výchovné postoje rodiče nevyvěrají z hloubky jeho osobnosti, dítě to obvykle pozná. Čím je dítě mladší, tím je citlivější na neverbální složku komunikace a na případné rozpory, které se objevují ve slovech a v neverbálním poselství od rodiče. Neautentické poselství vytváří dvojnou vazbu a je pro něj příliš složité k dešifrování a takto stanovené hranice jej spíše znejisťují. Proto může být pro některé rodiče, kteří sami zažili zkušenost traumatizující výchovy, potřebná psychoterapie nebo poradenské vedení, aby byli schopni své zkušenosti dostatečně zpracovat a nepromítat je do výchovy svých dětí. Přesto, že některé negativní zkušenosti je možné psychoterapií jen obtížně kompenzovat, nedá se podle Jaroslava Šturmy říci, že takový člověk nebude dobrý rodič. “Dobrý rodič je ideální představa,” říká. “Tak jako jsme lidé s dobrými i horšími vlastnostmi, máme i jako rodiče dobré a horší vlastnosti. Dítě se musí naučit žít v lidské realitě, která není dokonalá. Celý život bude žít s nedokonalými lidmi, takže mu nemusí nutně uškodit, že žije s nedokonalými rodiči a sourozenci. Řada rodičů čte různé odborné knížky o výchově a vidí, co všechno nedělají a mají pocit, že se jim ideál správného rodiče spíš vzdaluje. Přemýšlí o svém jednání a mají stále více pochyb, zda jsou dostatečně dobří. Obvykle je to ale tak, že podobné knížky čtou rodiče, kteří by je ani číst nemuseli, a ti, kteří by je měli číst, je nečtou.” Přemoudřelá literatura plodí bezradnost a snahu delegovat výchovu na odborníky, proto je třeba navracet sebevědomí a odpovědnost přirozeným vychovatelům dětí.
Vliv výchovy na osobnost dítěte
Výzkum 1405 dospívajících českých dětí ve věku 15-17 let zjistil zajímavé souvislosti mezi některými osobnostními rysy dospívajících a typem jejich výchovy. Významné vztahy mezi mírou úzkostnosti, resp. vyrovnanosti a emočním vztahem k dítěti v rodině se shodují s obecně přijímaným názorem, podle kterého rodičovská láska a její případný nedostatek podstatně ovlivňují vývoj osobnosti dítěte, zvláště míru jeho emoční stability. Na modelu tzv. devíti polí se ukázalo, že úzkostné dospívající děti zažívali častěji výchovu s převahou záporných emočních vztahů. V takovém případě nebylo tolik důležité, zda je výchovný model spíše přísný, liberální nebo rozporný. V případě převážně kladného emočního vztahu ze strany rodičů vykazovali dospívající vyšší míru úzkostnosti zejména v případě silně liberální nebo rozporné výchovy. Naopak vyrovnané děti pocházely z rodin s kladným emočním vztahem s direktivnější či středně direktivní výchovou.
Společensky otevřenější byly děti z liberálnějších rodin, tedy z rodin s nižšími požadavky a s nižším stupněm kontroly, naopak vyšší míra direktivity či chladnější emoční vztah míru otevřenosti značně snižovaly. Také míra poslušnosti dětí rostla s mírou direktivity rodinného modelu. Za nejlepší model se z hlediska výzkumu dá považovat výchovné řízení se střední mírou direktivity a kladnými emočními vztahy mezi rodiči a dětmi, naopak za nejhorší eventualitu lze považovat rozporné výchovné řízení se záporným emočním vztahem ze strany rodičů. Výzkum ukazuje, že model rodinné výchovy je nejspíše výsledkem vzájemné interakce mezi dětmi a rodiči a nejedná se pouze o jednostranné působení rodičů na děti. Z jiného výzkumu vyplývá, že kladnější emoční vztah mají milující rodiče k submisivnějším dětem v porovnání s dětmi středně dominantními, což odpovídá tradičnímu rodičovskému přístupu, který upřednostňuje svědomité, poslušné, submisivní a závislé dítě před dítětem stejně svědomitým, ale trochu samostatnějším, které se dokáže výrazněji prosadit. Znamená to ovšem, že milující rodiče v mnoha případech formují osobnost méně připravenou pro důležité životní situace.