Články Jakuba Hučína

Klíčem psychologické pomoci je vztah

Naše životní plány se nám mohou zhroutit zcela náhle - propustí nás z práce, zemře někdo blízký, máme dopravní nehodu. Mohou se ale také hroutit postupně a s velkou životní změnou tak nějak počítáme. Přesto v okamžiku, kdy životní změna přijde, to naší psychikou zahýbe. Každá taková změna je pro člověka zátěží. S běžnými stresy jsme schopni se bez větších problémů vyrovnat, pokud se ale více velkých životních změn nahromadí najednou, může se stát, že takovou zátěž neuneseme. Příliš velká zátěž se může projevit tělesným onemocněním, někdy může člověk sáhnout i po sebevraždě. Co se v takových chvílích s člověkem děje? Co mu může při vyrovnávání se s některou z životních změn pomoci? Pojďme se podívat na několik modelových situací, do kterých se můžeme ve svém životě dostat.

Starší člověk ztratí práci, kterou vykonával celý život. Podnik ho propustil (nebo sám zkrachoval). S tím ale ztratil také prostředí, v němž byl sociálně začleněn. Dotyčný má pocit, že je zbytečný.

Člověk, který ztratí práci, prožívá pocit neúspěchu, někdy i osobního selhání. Ztráta zaměstnání naruší pocit vlastní hodnoty, nezaměstnaný si připadá neužitečný (pro společnost i pro svou rodinu, v níž navíc může pociťovat vinu, že ji nezabezpečuje finančně). Proto má ztráta zaměstnání horší dopad na muže, ti se totiž s prací více ztotožňují než ženy. Ženy nejsou také tak závislé na vztazích v zaměstnání, mají jich více i mimo pracovní kolektiv. Paradoxně může mít nezaměstnaný také problém s nadbytkem volného času, protože ho není schopen smysluplně naplnit (i v tom mají ženy výhodu, protože jsou schopné volný čas lépe vyplnit péčí o rodinu). Co by člověku bez práce mohlo pomoci zvládnout jeho situaci? Velmi zjednodušeně řečeno najít nějakou činnost, která by mohla prázdno alespoň trochu vyplnit. V žádném případě by se nezaměstnaný neměl vzdávat pravidelného režimu dne (nepolehávat do pozdních dopoledních hodin, nevysedávat hodiny před televizí), ale hledat aktivní vyplnění času, i kdyby to byly procházky nebo sportování. Velkou výhodou je, pokud dotyčný člověk měl už dříve nějaké koníčky. Může se k nim vrátit a mohou mu pomoci se udržet v duševní kondici a vrátit pocit, že dělá něco, co ho baví a co má smysl.

Člověku ztroskotalo manželství. Jeho žena se zamilovala do jiného muže a odešla s ním. Prý si na ni udělal víc času a měl pro ni víc pochopení, než manžel. Ten trávil hodně času v práci, protože „chtěl zajistit rodinu“ a odchod ženy vnímá jako zradu. Dělal přece všechno pro rodinu.

Se ztrátou vztahu se obvykle vyrovnáváme hůře než se ztrátou nějaké věci nebo činnosti. Vztahy patří mezi nejdůležitější hodnoty člověka. V člověku se opakovaně ozývá otázka: „Proč? Co jsem udělal špatně? Jak to, že jsem nic nepoznal?“ Velmi často se uzavírá do sebe a izoluje se od druhých. Zároveň se cítí hrozně osamělý. Vše je černé, vše ztratilo barvu. Cítí se zrazený a jeho důvěra v jakýkoli lidský vztah je hluboce zraněna. Nepomáhá žádné utěšování a řeči o tom, že najde jiný vztah. V první chvíli o žádný další nestojí. Je plný velmi silných emocí – smutku, hněvu, strachu z budoucnosti. Asi nejúčinnějším lékem při ztrátě vztahu je skutečně čas. Je důležité připustit si a prožít emoce, které člověka naplňují. Jen tím, že je budeme ventilovat, se jich můžeme zbavit. Jestliže je potlačíme, budou se nám objevovat později. Další pomocí člověku mohou být přátelé. I když třeba i vůči nim bude zpočátku pociťovat nedůvěru, mohou mu alespoň částečně vynahradit chybějící lidskou blízkost. Dobří přátelé by s určitou nedůvěrou ze strany postiženého člověka měli počítat a neměli by mu ji vyčítat, je to přirozené.

Žena přijde o dítě, které milovala (zemřelo při nehodě) a najednou pro ni vše ztrácí cenu - kariéra v práci, dovolená, nově zařízený byt, Bůh, který ji chlapce neochránil, manžel, který ji moc nechápe. Má pocit, že se jí rozsypal svět.

Poslední věta určitě není nadsázka. Svět se jí skutečně rozsypal. Ve smrti dítěte je tak trochu skrytá naše vlastní smrt – vždyť dítě je kus nás samotných. I v takové chvíli se objevují všechny otázky spojené se ztrátou vztahu, jak je tomu při rozpadu partnerského vztahu. I zde je na místě dát prostor všem emocím, které žena prožívá. Nejen pláči, ale i hněvu, který je často namířený na Boha. Výčitka: „Proč jsi to dopustil!“ se ozývá příliš silně. Zároveň potřebuje, aby někdo s ní tyto strašné pocity sdílel, neodmítal je. Okolí se často dopouští chyby, že příliš brzy začne utěšovat, snaží se rozmluvit nebo dokonce zakazovat negativní emoce (třeba větami, jako: „Vůči Bohu byste žádný hněv pociťovat neměla, to je hřích.“). Takový postoj v postiženém člověku emoce zase jen zabrzdí a uvězní je v něm. K prožívané bolesti ještě přidá pocity viny, že cítí něco, co by cítit neměl. Naopak může zraněnému člověku hodně pomoci, když mu někdo naslouchá, drží ho za ruku, pokud je to třeba. Krátce řečeno - je s ním v jeho bolesti. Někdy může být jeho bolest tak velká, že může vést třeba až k depresivní poruše nebo k pokusu o sebevraždu, kde už je na místě kontaktovat psychoterapeutickou nebo psychiatrickou pomoc (i v takovém případě by se mělo okolí pokusit nic takovému člověku nevyčítat, jeho bolest je totiž obrovská). Není nic neobvyklého, když při tak velké životní zátěži odborníci sáhnou i k lékům, které mohou člověku pomoci zátěž vydržet.

Člověk zjistil, že vážně onemocněl. Byla to rána z čistého nebe. Jeho život je v ohrožení, všechno jeho dosavadní úsilí se zdá být zbytečné. Má pocit, že žil špatně, že důležité věci byly jinde a že mu život utekl mezi prsty.

Americká thanatoložka Elisabeth Kübler-Rossová při své práci s umírajícími lidmi zjistila, že většina z nich prochází při vyrovnávání se s vlastní smrtí několika fázemi. Později se o těchto fázích začalo mluvit i v souvislosti s vážnými onemocněními. První fází je popírání faktu onemocnění – asi se lékaři spletli, to nemůže být pravda, zaměnili výsledky vyšetření. Ve druhé se objevuje hněv – proč právě já? Co jsem udělal špatně!? Ve třetí fázi člověk vyjednává – když se uzdravím, vykonám pouť, daruji peníze na charitu, budu se denně modlit růženec... Když se ale nic nezmění, nastává deprese, kdy se člověk uzavře do sebe, přestane komunikovat, v jeho duši zůstává jen hluboký smutek a osamělost. Má pocit, že je oddělený od všeho krásného a hodnotného. V poslední fázi přichází smíření. Žádnou z těchto fází nelze přeskočit, je třeba jimi poctivě projít. Když budeme mít někoho, kdo bude při nás, i když budeme svoji situaci odmítat, i když budeme plni agrese, a vydrží s námi, může nám pomoci nemoc přijmout. I v nemoci se také můžeme zkusit ptát: „I když jsem přišel o vše důležité, co mi ještě zůstává?“ Když se budeme pozorně dívat na to, co smysluplného v našem životě ještě zbývá, možná něco najdeme.

Člověk ztroskotal na duchovní cestě. Kněz či řeholní sestra mají pocit, že jsou na nesprávném místě. Útěchu nenacházejí ani v modlitbě. Nemají do ničeho chuť a zdá se jim, že se kdysi rozhodli špatně.

To se samozřejmě může stát. Chybná rozhodnutí nás v životě provázejí. Je ale jen málo situací, se kterými se nedá nic dělat. V podobných situacích budeme pochopitelně prožívat zklamání, možná i opovržení vůči sobě. Může se objevit deprese, nebo úzkost z toho, co bude s naším životem dál. Lidé, kteří se rozhodli jít cestou kněžství nebo řeholního života jsou v takových situacích v nevýhodě. Příliš se nepočítá s tím, že by svůj život chtěli nějakým způsobem změnit. Proto bývají často osamělí a těžko nacházejí někoho, kdo by jim byl schopen rozumět. Takového blízkého člověka by ale ve své samotě hrozně potřebovali. Potřebovali by slyšet, že jim někdo rozumí. Potřebovali by někoho, kdo by jim dodal odvahu, aby dokázali ke své situaci zaujmout postoj a jednali. Buď tak, že se rozhodnou vydat se jiným směrem než doposud i za cenu toho, že budou muset unést odmítnutí některých svých blízkých, nebo tak, že zůstanou na místě, kde byli doposud, a přijmou fakt, že možná mohli prožít plnější a radostnější život, ale rozhodli se tak, jak se rozhodli a nebudou nic měnit.

Člověk byl dlouho duchovně zneužíván svým představeným. Žil v komunitě a ctil její pravidla, ale po čase se dostal do konfliktu s vlastním svědomím. Zjistil, že v komunitě není vše tak, jak má být, ale o problémech se tam nesmělo hovořit. Bralo se to jako nedostatek pokory a loajality ke společenství. Dotyčný byl svým představeným dlouho citově vydírán. Když komunitu opustil, ztratil ve světě orientaci a lidé se ho stranili. Zažívá samotu a pocit, že už nemůže nikomu věřit.

I když se to nezdá, je taková situace velmi podobná rozpadu partnerského vztahu – ti, kteří mi byli nejblíže, kterým jsem věřil, se kterými jsme chtěl žít po zbytek svého života, mě zradili. Rozchod s komunitou je obvykle méně náhlý než rozpad vztahu kvůli nevěře. V prožitku člověka, který komunitu opouští, bude méně agresivity, tu pravděpodobně prožíval ještě v komunitě, když se konfrontoval s nespravedlností představených. Zato v něm bude více smutku. Opět by od někoho potřeboval slyšet, že není sám, že ve stejné situaci jsou i další lidé, že existují společenství, která ho rádi a bez předsudků přijmou. Možná se vám zdá, že mluvíme stále o tomtéž, ale klíčem psychologické pomoci je v první řadě vždy lidský vztah a když se nám ho podaří najít, je velká šance, že se nám podaří těžkou situaci překonat.

Jakub Hučín, psychoterapeut