Články Jakuba Hučína

Němá tvář – jen promluvit

Psychika zvířat se od té naší v mnoha ohledech vůbec neliší. Zvířata dokáží prožívat pocit štěstí, někdy se bojí, komunikují se svým okolím podobně jako člověk. Zatím jsme se ale ještě příliš nenaučili jim rozumět.

Vidíte, jak se ten pes směje? Rozumí, co mu říkám. Možná je chytřejší než my. A proč zaútočil na člověka, když k tomu neměl důvod? Otázka zvířecí psychiky a zvířecího chování zajímá psychologii už od počátku. Intuitivní znalost duševního světa zvířat umožnila domestikaci mnoha druhů, jako odborný přístup je pro nás jedním z nejdůležitějších zdrojů poznání původu lidského chování, vědomí i myšlení. Zkoumání duše zvířete spojuje propast mezi člověkem a zvířaty. Není tolik důležité, které z nich máme na mysli - lidoopy, psy, kočky nebo ptáky. V chování každého z nich najdeme něco, co je spojuje s vyššími formami chování a psychických jevů vlastních člověku.

Jak zvíře mluví

Ke zkoumání duševního světa zvířat potřebujeme zvláštní metody. Zvířata nejsou schopná introspekce a nemohou nám sdělit svou anamnézu. Jediné, na co se můžeme spoléhat, jsou vnější znaky vnitřních procesů. Tak ostatně postupujeme zcela přirozeně v mezilidské komunikaci. Řadu velmi důležitých informací o duševním světě druhého člověka dokážeme získat pozorováním jeho neverbální komunikace. Podobně je můžeme získat i u zvířat. Prozatím je ale výzkumům komunikace u zvířat věnována podstatně nižší pozornost než výzkumům lidského chování. Přitom řada chovatelů tvrdí, že u zvířat je možné pozorovat a rozvíjet řadu komunikačních dovedností podobným způsobem jako při výchově dětí. Tak je možné například naučit kočky nebo psy, jakým způsobem je možné žádat o pomoc, jak si říci o potravu nebo o něhu a blízkost. V některých oblastech chování je samozřejmě těžší připustit podobnost mezi lidskou a zvířecí psychikou. Jednou z nich je používání řeči a jazyka. Dvouleté dítě má zjevně daleko lepší jazykové schopnosti než jakékoli zvíře. Schopnost používat řeč vznikla podle některých evolučních biologů poměrně nedávno náhodnou mutací v genetické výbavě a přinesla člověku obrovskou evoluční výhodu, díky níž se stal zcela dominantním druhem.

Neschopnost používat jazyk ale neznamená neschopnost komunikace. Při vzájemné komunikaci se zvířetem děláme často chybu, protože používáme pouze formy komunikace vlastní člověku. V některých případech se mohou s formami komunikace vlastními zvířeti shodovat, v některých případech ne. Tak například známé výzkumy šimpanzů ukázaly, že mnozí savci jsou daleko zdatnější v komunikaci založené na soustavě zvuků a jakési primitivní znakové řeči. “Na základě svého pozorování chování koček jsem třeba zjistil, že kočky jsou velmi citlivé na intonaci v řeči a že jsou schopné při komunikaci se mnou tuto intonaci imitovat,” říká jeden z chovatelů. “Moje kočky jsou například schopné mi pokládat své otázky stejným způsobem, jako lidé, pouze beze slov. Samozřejmě svoji komunikaci doprovázejí řadou gest ze svého kočičího komunikačního systému, podobně jako to dělají lidé. Když moje kočka chce, abych jí otevřel dveře, přijde ke mně a řekne si o to podobně, jako by to udělalo malé dítě.” Jiné typy zvířecí neverbální komunikace se ale od člověka liší a mohou mezi člověkem a zvířetem způsobit i tragické nedorozumění. Přímý pohled do očí a úsměv, který by každý člověk interpretoval jako přátelské a pozitivně laděné poselství, má v repertoáru neverbální komunikace u psů zcela odlišný význam – přímý pohled do očí interpretuje pes jako výzvu k boji a odhalené zuby jako hrozbu. Podle toho se také zachová a k překvapení člověka na něj zaútočí.

Zvířecí společnost

Podobně jako u člověka hraje prožívání emocí, jako je pocit štěstí, smutek, hněv, strach velmi důležitou roli i u zvířat. I zvířata podléhají stresu s jeho případnými vážnými psychosomatickými důsledky. Jeden z nejvýznamnějších výzkumů vedených Stanfordskou univerzitou se zaměřil na zkoumání stresových situací u paviánů v západní Africe. Tým odborníků pravidelně sledoval, jak spolu souvisí sociální chování, osobnostní typ zvířete, postavení ve skupině a hladina stresových hormonů naměřených v krvi paviánů. Výzkum ukázal, že skupina paviánů patří ke společenstvím s vysokou mírou stresu. Podobně jako u lidí trávili i paviáni velkou část dne tím, že se výše postavení jedinci ve skupině snažili zastrašit níže postavené jedince, kteří tak byli neustále vystaveni sociálnímu stresu. Také zdravotní dopady sociálního stresu byly u paviánů podobné jako u lidí. Silně stresované samice měly větší problémy mít zdravé potomstvo. Vyšší míra stresového hormonu navíc podobně jako u člověka omezovala činnost oblasti hippokampu v mozku, který je zodpovědný za schopnost učení a paměť, proto byli tito stresovaní jedinci daleko méně výkonní než společensky výše postavení paviáni.

Jiný americký výzkum prokázal, že u šimpanzů spolu souvisí pocit životní spokojenosti a míra dominance ve skupině, a to dokonce na genetické úrovni. Šimpanzi s vyšší mírou dominance byli asertivnější, rozhodnější, lépe uzavírali s ostatními členy skupiny vztahy spojenectví a nedali se zastrašit. Tyto výsledky odpovídají obdobnému zjištění u člověka, kdy se ukázala souvislost mezi mírou produkce nervových přenašečů zodpovědných za náladu člověka a jeho osobnostním uspořádáním. To nás přivádí k závěru, že podobně jako spolu souvisí nestabilní osobnost, podřízené postavení ve skupině a vyšší míra depresivní nálady, souvisí spolu i dominantní postavení jako následek psychické stability a pocit životní spokojenosti. A protože jsou schopnost dominance ve skupině a pocit štěstí přenášeny stejnými geny z generace na generaci, setkáváme se u šimpanzů podobně jako u lidí s rodovými liniemi spokojených a lépe situovaných jedinců i s věčně nespokojenými generacemi rekrutujícími se především z jedinců v podřízeném postavení.

Myslí zvířata?

Biologická blízkost mezi člověkem a některými zvířaty je tak velká, že pro ně ekologicky zaměřené organizace žádají zvláštní zacházení a přijetí mezinárodních zákonů, které by jim zajišťovaly podobný respekt a důstojnost jako člověku, což by pochopitelně výrazně omezilo jejich používání například k lékařským a vědeckým pokusům. Australský zakladatel hnutí za práva zvířat Peter Singer považuje pokusy prováděné na šimpanzech za podobně nepřijatelný přístup, jako pokusy na opuštěných dětech. Je pravda, že lidé a šimpanzi měli pravděpodobně před 5 - 6 milióny let společného prapředka a přibližně 98,4 % DNA šimpanzů je shodná s lidskou DNA. Je také pravda, že šimpanzi mají řadu schopností podobných člověku, jak zjistily v devadesátých letech mezinárodní výzkumy vedené biology a psychology. Není divu, že odborníci popsali primitivní morální chování šimpanzů, osobnost šimpanze i jeho afektivní stavy. Přesto se předtím, než zavřeme výzkumné laboratoře, podívejme, zda u zvířat můžeme mluvit o vědomí a myšlení, tak jak je známe z lidského světa.

Abychom mohli prokázat přítomnost vědomí u zvířat, musíme zjistit, zda u zvířat a konkrétně v našem případě u velkých opic můžeme skutečně mluvit o přítomnosti tří důležitých psychických oblastí: jazyka, sebeuvědomění a teorie mysli (theory of mind). Schopnost používat jazyk je bezpochyby jedním z nejevidentnějších důkazů vědomí a řada odborníků zabývajících se schopnostmi šimpanzů využívat jazyk hovoří o jakýchsi zárodcích primitivního vědomí u velkých opic. Například u šimpanzí samičky Washoe se její trenéři, kteří ji učili používat při komunikaci znakovou řeč, setkali se zajímavým úkazem. Při oblíbené projížďce na loďce po jezeře se Washoe poprvé ve svém životě setkala s labutí, ve svém repertoáru znaků přitom neměla pro slovo “labuť” žádné znamení. Najednou začala svým lidským přátelům nadšeně signalizovat, že vidí “vodního ptáka”. Podobně jako Washoe se i gorila Koko učila přes dvacet let od své trenérky znakovou řeč. V dubnu 1998 byla první bytostí mimo člověka, která usedla k internetu. Tazatelům na něm odpovídala na otázky týkající se jejího života, jejích plánů, přání mít mládě a jejích snů o svobodě.

Z podobných výzkumů by se mohlo zdát, že pokud poskytneme šimpanzům dostatečnou výchovu a výcvik, jsou schopni si osvojit psychické schopnosti považované dříve za výhradně lidskou doménu. Jeden z nejoriginálnějších amerických výzkumníků zkoumajících využití jazyka k dorozumívání mezi velkými opicemi Herb Terrace z Columbia University v New Yorku se ale k podobným závěrům staví skepticky. V sedmdesátých letech byl vedoucím projektu výuky znakové řeči u šimpanze Nima. Poté, co Terrace považoval Nimovu výuku za ukončenou a předpokládal, že bude Nim díky znakové řeči schopen života v lidské komunitě, byl zklamán. Zjistil, že Nim je schopen ve svých odpovědích na dotazy okolí používat většinou pouze znaky, které se objeví i v otázce, tedy že prakticky opakuje a napodobuje to, co viděl. Dále zjistil, že Nim je schopen spontánně využívat znakovou řeč pouze tehdy, pokud o něco žádal, takže jeho učební pokroky byly podmíněné uplácením dobrotami ze strany jeho trenérů. Velmi vzácně se jeho otázky nebo komentáře týkaly okolního světa, na rozdíl od chování lidských mláďat. Nakonec - i jeho slovník zůstal po třech letech tréninku velmi chudý a obsahoval pouze 125 znaků. Také Nimovy věty byly velmi krátké, obvykle se skládaly z jednoho nebo dvou znaků, navíc ještě bez jakéhokoli gramatického uspořádání. Jeho nejdelší zaznamenaná věta zněla: “Dej pomeranč mně dej jíst pomeranč mně jíst pomeranč dej mně jíst pomeranč dej mně pomeranč dej mně ty.” Ozvaly se také další kritické hlasy na adresu úspěšných lidoopů. Jeden z výzkumníků kriticky komentoval schopnost kreativního používání jazyka šimpanzicí Washoe. Poukázal na to, že ačkoli Washoe zcela jistě prokázala hlubší pochopení jazyka než Nim, nelze s jistotou říci, zda ve své znakové řeči mluvila skutečně o labuti. Mohla jen popisovat dvě skutečnosti, jako byla voda a pták, aniž by je dávala do souvislosti.

Já nejsem ty

Dalším znakem, který by nám umožnil tvrdit, že se v psychice zvířat můžeme setkat s vědomými procesy, je vědomí sebe sama, sebeuvědomění, vědomí vlastní oddělenosti od okolního světa. Tuto schopnost se snažil prokázat biolog Gordon Gallup prostřednictvím svého pokusu s šimpanzicí Megan, jíž umístili do jejího příbytku na několik měsíců zrcadlo. Po této době ji uspali a na čelo ji namalovali jasně červeným inkoustem tečku. Když se Megan probrala z umělého spánku, podívala se do zrcadla a snažila se tečku ze svého čela seškrábat. Podle Cliva Wynna z University of Western Australia v Perthu ale tento pokus podobně jako obdobné pokusy s holuby nebo delfíny vůbec nemusí dokazovat, že zvíře, které se rozezná v zrcadle, si také svoji oddělenost od okolí uvědomuje. “Slabina Gallupovy interpretace spočívá v tom, že můžeme uvést i případy lidí, kteří se v zrcadle nejsou schopni poznat, a přesto nikdo nepochybuje o jejich vědomí sebe sama. Když lidem pocházejícím z kultur, kde se zrcadla nepoužívají, ukážete jejich vlastní obraz v zrcadle, také se nepoznají. Existují i lidé trpící poruchou mozku zvanou prosopagnosie, kdy pacienti nejsou schopni rozeznat a pamatovat si tváře okolních lidí. V extrémním případě nejsou schopni poznat ani sami sebe v zrcadle. Na druhou stranu se lidé trpící autismem, u nichž se setkáváme se zhoršenou schopností vnímání sebe sama, v zrcadle rozeznají bez jakýchkoli problémů,” říká.

Třetí důležitý prvek fungujícího vědomí je teorie mysli, tedy schopnost vnímat, že i druzí z mého okolí jsou schopni vědomých procesů. Další šimpanzice Šeba byla podrobena jinému pokusu. Byla svědkem toho, jak její trenérka ukryla jídlo do jedné ze čtyř nádob. Neviděla přesně, do které, protože měla zakrytý výhled. Mohla jen sledovat svou trenérku. Poté se její trenérka vzdálila z místnosti a vrátila se spolu se svou kolegyní, která nevěděla, ve které nádobě je jídlo ukryté. Obě dvě ukázaly na některou ze čtyř nádob, trenérka na nádobu, pod níž ukryla jídlo, její kolegyně na nádobu náhodně vybranou. Šeba zvolila nádobu, na níž ukázala trenérka. Tento pokus měl dokázat, že Šeba byla schopná rozeznat jinou vědomou bytost a využít jejích schopností. Ani s touto interpretací ale Clive Wynn nesouhlasí. “Jestliže by se podobnému pokusu podrobil člověk, prakticky okamžitě by byl schopen zvolit správnou nádobu, protože máme teorii mysli, která řídí naše chování,” říká. “Ale Šeba potřebovala několik set cvičení, aby byla schopná ukázat na stejnou nádobu, na kterou ukázal trenér, a i tak byla její další úspěšnost pouze pětasedmdesátiprocentní. To znamená, že se postupně učila spojovat podnět s výsledkem a neovládala analogický přístup jako člověk.”

S Wynneovou kritikou ale nesouhlasí biolog Donald Griffin z Harvardské university. “Wynne mluví o vědomí zvířat jako o něčem, co by mělo být ´jako naše vědomí´. Jak ´lidské´ by ale mělo vědomí zvířat být?” ptá se. Vědomí podle něj není něco, co buď je, anebo není. Mění se i u lidí s věkem, s kulturou, se zkušenostmi. “Náš orgán myšlení je možná lepší a umíme jej lépe využívat, to nás ale neopravňuje tvrdit, že podobný nástroj u jiných živočišných druhů vůbec neexistuje,” souhlasí Stephen Walker z University of London. Je také otázkou, zda musí být vědomí zvířat zaměřeno stejným směrem jako u člověka. “Zdá se pravděpodobnější, že zvířata zaměřují svou pozornost a své psychické dovednosti na věci a situace, které jsou důležité pro jejich přežití, jako je jídlo, pozornost před predátory a rozlišování přátelských a nepřátelských postojů u příslušníků své skupiny.” A tak i když si se svým psem asi hned tak nepopovídáme o politické situaci, je třeba přiznat, že duševní svět zvířat je úctyhodně bohatý. Příliš bohatý na to, abychom ho vůbec nebrali na vědomí.

Jakub Hučín